Rachel Dolezal, trans-černoška. Foto Aaron Robert Kathman - File:Rachel Dolezal speaking at Spokane rally May 2015.jpg, CC BY-SA 4.0, Link

Kanadský spisovatel a profesor (čeho? Indiánských studií, Native Studies) Thomas King učinil neobvykle upřímný krok, když se veřejně přiznal k tomu, co se dalo s trochou drzosti odhadnout i tak: genealogické zkoumání odhalilo, že není ani částečný Čerokí, ale prostý běloch. Na což také vypadá; kdybyste jej potkali někde u Loch Nessu oděného v kiltu s dudami přes rameno, tam by jako domorodec dokonale zapadal.

Za to, že autor knih jako Nepohodlný indián vyložil karty na stůl, jej musíme zdráhavě pochválit. Učiní tak jen málokdo, a přitom těch falešných indiánů zase tak málo není. Proto také existuje v článku zmíněná organizace Tribal Alliance Against Frauds, která se ničím jiným než vyhledáváním falešných indiánů nezabývá. Tak například vysoce postavená demokratická politička Elizabeth Warren si na svém údajném indiánství vybudovala kariéru; ač bílá jako mozzarella, prodávala sebe sama coby „barevnou ženu“. Genetická studie později ukázala, že měla zhruba jednoho indiánského předka 6-10 generací nazpět, což je ironicky méně indiánské krve, než kolik jí má průměrný Američan z ulice.

A v této souvislosti bychom neměli zapomenout na slavnou českou stopu, Rachel Dolezal, která vypadá úplně přesně jako cérečka z Vizovic, která si nechala ve Zlíně udělat afro – ale tvrdila o sobě, že je černoška. No, není, samozřejmě.

___________________________________________________________________________________

Hmm. Proč se to vlastně netoleruje? Pokud ta progresivní vrstva tak silně věří, že muž se může zevnitř cítit ženou, a je ochotna to akceptovat bez většího zkoumání „na první dobrou“ (a dokonce vyžaduje změnu pohlaví v občankách jen na základě písemného prohlášení dané osoby), proč by se člověk nemohl cítit indiánem?

Některé jiné společnosti s takovými jevy zacházejí daleko vyrovnaněji. Kdybyste přišel do cejlonského buddhistického chrámu a řekl zametajícímu mnichovi, že se cítíte být Japoncem, tak jen pokrčí rameny a řekne „no tak jsi nejspíš v minulém životě byl a některé vzpomínky ti prosákly do toho současného, to tak chodí“. Méně vstřícná osoba se vám pak možná ještě vysměje, že za druhé světové války jste je sprostě bombardoval coby příslušník asijské „panské rasy“, kdežto teď jste za trest obyčejným chudým Tamilem žijícím ze dvou dolarů na den. Nemusíte tomu samozřejmě věřit, ale aspoň je to vnitřně konzistentní systém, což každá exaktní duše vidí ráda.

Leč jste-li vnitřní Japonec na Srí Lance, patrně tam na vás nečeká žádné teplé místečko ve státní nebo univerzitní správě, rezervované pro osoby japonského původu. A to je asi důvod, proč se tam podobnými jevy nikdo moc „nenervuje“ – nejsou v tom žádné peníze ani vysoká společenská prestiž. Kdežto „částečný indián“ nebo „částečný černoch“ si v některých zemích světa včetně USA může brousit zuby na všelijaké preference, stipendia, granty a pracovní místa. Zde je nejspíš ten pes (cítící se být kočkou?) zakopán.

___________________________________________________________________________________

Prestižní identity nejsou nic nového. Za komunismu si lidé vymýšleli dělnické dědečky, aby si vylepšili kádrový profil. Za nacismu se Volksliste rozrůstala o pochybné Germány, které i okupační správa vnitřně označovala za „tukové Němce z cizího kmene“ (zapsané osoby totiž měly nárok na větší příděl potravinového tuku na lístky), za Rakouska-Uherska bylo prestižní mít předka šlechtického původu atd. atd. V islámském světě dodnes „přímí potomci Mohameda“ nosí černý turban na znamení svého původu, a velmi bych se divil, kdyby aspoň polovina těch černých turbanů nebyli podvodníci nebo potomci podvodníků. Společným prvkem bývá právě ta prestiž a snadnější přístup k určitým prebendám.

Ve Spojených státech už asi uctívání diverzity kulminovalo a pomalu klesá. Rovněž americké soudy jsou vůči různým rasovým preferencím nepřátelské, takže zřizovat pozice, které jsou byť jen skrytě určené pro lidi určité identity, začíná být z právního hlediska riskantní. Jestli je to ale jen dočasný trend, těžko říci. Některá šílenství vydržela dlouho.

Hudební epilog

Coby poloviční Bulhar musím konstatovat, že to u nás není prestižní identita, stejně tak nikoliv „Rumun“.

Je ale zajímavé, že na Balkáně samotném se Rumuni berou jinak, včetně určitého resentimentu typu „pořád se nad nás vytahují, jací jsme barbaři, kdežto oni jsou ti Římani nebo co“.

Leč marná práce, oni to pořád trochu Římani jsou, i když Dácie byla první opuštěnou římskou provincií (cca 275 n.l.) Už jenom to, že si ten jazyk zachovali dalších 1700 let, v izolaci od zbytku latinského světa, je obdivuhodné. Pro mě osobně je to jedna z nejzajímavějších kultur Evropy.

__________________________________________________________________________________

Nový díl ZP8 má dvanáct kapitol, opět povybíraných z různých koutů historie. Ne všechno jsou osudové události, tolik zapomenutých osudových událostí bohužel „po ruce“ není. Ale věřím, že u žádné kapitoly se nudit nebudete.

Kniiha je dosažitelná zde,

Celou sadu si můžete pořídit zde.