Kdo vlastně přesně ví, kolik americká administrativa za vlády posledních dvou prezidentů nalila do ekonomiky peněz? Tu se mluví o 800 miliardách dolarů, tam o bilionu, automobilky spolykaly další desítky miliard a je více než jisté, že ještě nemají dost. Minimálně řízený bankrot GM pozře dalších 50 miliard dolarů s opcí na 20 až 30 bonusových, to kdyby firma restrukturalizaci a oddlužení náhodou nepřežila.

Bílý dům se tváří poměrně sebevědomě, už má přesně nalinkováno, jakým způsobem bude zestátněné automobilky, banky a pojišťovny řídit. Rozhodně prý nebude ani přímo rozhodovat, ani uplatňovat politický vliv. „Jen je jasné, že GM se bude muset orientovat na malé a úsporné vozy,“ říká pak Barackem Obamou nasazený dráb Al Koch, který bude na resuscitaci General Motors dohlížet coby vládní zmocněnec. Kolik toho ve vztahu k budoucnosti automobilky bude ještě „jasného“ nemá ani smysl odhadovat.

Nebezpečí číhá v pokusech jedinců překonat sílu trhu. Tamní prodejci i dnes, uprostřed krize, tvrdí, že stačí, aby se cena benzínu lehce snížila na pár dnů, a ihned je možné pozorovat zvýšený zájem o XXL pickupy, trucky a SUV. Že by to s tou změnou zákaznických preferencí nebylo až tak žhavé? Je totiž otázka, jestli je zájem o malé úsporné vozy daný i jinými než ekologicko-finančními motivy. Pokud ne, americká administrativa by si měla uvědomit, že existují i SUV jako Lexus RX, jež konzumují méně než třeba Škoda Fabia o polovičním výkonu.

John Maynard Keynes byl bezesporu génius své doby a jeho myšlenky byly před sto lety velkým přínosem ekonomické teorii. I Niels Bohr byl génius, tentokrát v oboru fyziky. Rovněž Bohr posouval ve své době hranice poznaného tam, kde i dnes má mnoho laiků dávno za obzorem. Přesto, pokud by v dnešní době někdo zkoušel prosadit jeho planetární model atomu za znovu platný, byl by za pitomce. Proč to ale neplatí v případě přežitých keynesiánských myšlenek?

Na počátku roku Obamova administrativa oznámila odhady efektivity multiplikátorů stimulačního „balíčku“ peněz vycházejících právě z Keynese. Podle jejich závěrů dosáhly vládní výdaje multiplikátoru 1,57 a daňový multiplikátor 0,99. V podstatě to znamená, že každý vládou přerozdělený dolar by vydělal 0,58 dolaru zcela zdarma. No, není to skvělé? Obama může utrácet jako šílený a pouze mírným zvýšením daní všechny výdaje pokrýt a ještě vydělat. Takové malé ekonomické perpetuum mobile. Bohužel, skutečnost je jako obvykle poněkud odlišná od snů levicových ekonomů. Ty vypočtené multiplikátory jednak nejsou globálními konstantami, mají spíše lokální platnost. Už toto by mělo rozblikat varovné světlo – hrozí tu přece tržní nerovnováhy vlivem rozdílného vývoje v jednotlivých lokalitách! Kromě toho, a to je důležitější, jsou multiplikátory zatíženy chybou. Rozpočtový výbor Kongresu tuto chybu stanovil u vládních výdajů v rozmezí od 1,0 do 2,5, u daní pak 0,5 až 1,7. Člověk ani nemusí být postižený jakoukoliv formou matematiky mimo té ze základní školy, aby si uvědomil, že intervaly chyby umožňují stejně snadno dospět i k opačnému než úředníky linkovanému vývoji: tedy že každý vládou přerozdělený dolar bude naopak znamenat ztrátu. Zastavilo to ale Obamu v utracení 800 miliard dolarů podle úřednického schématu? Ani náhodou...

Levicová nákaza se vlivem krize plíživě šíří světem zákeřněji než nechvalně známá prasečí chřipka. Bez ohledu na výše uvedená fakta vlády utrácejí v „podporách“ domácímu průmyslu až abstraktní částky. Bez jakékoliv analýzy budoucích zátěží emitovaných dluhopisů, bez jakékoliv dopadové studie, bez byť i jen náznaku rozvahy potenciálních přínosů. Konzumní „utrácej, nebo zemři“ se tu mění na ostudné „utrácej, nebo nebudeš znovu zvolen“. Alespoň, že u nás naštěstí není co utrácet. Výpadky výběru daní a pojistného už letos zkrouhly spolu s nutnými škrty erární výdaje na takové minimum, že za dva tři roky si budeme muset půjčovat i jen na běžný provoz ministerstev a vlády. Být na dně má svou výhodu. Hlouběji klesnout už nelze.

Týdeník EURO 23/2009