Rezervace
Leckterý Čech, a nejen ovšem on, si představuje indiánskou rezervaci jako nějaký koncentrák. „Bodejť, vždyť to je úplnej koncentrák, neříkejte že ne!“ tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný poznatky z Roku stranického školení. Pominul důležitý rozdíl, že Indián na rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných koncentráků, od Osvětimi po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na Riviéru.
Většina (27 států) má nějakou tu rezervaci, jichž je celkem 314. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařská péče, všelijaký poradenský servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen, ale projet a prohlédnout se dovoluje – čili to, co je teď mnohde odpírané Australanům ve vlastní zemi. Projel jsem rezervací celou řadu. Ani jednoho Indiána nezdobila čelenka, péra, nenesl tomahawk a nebafal dýmku míru. Vždyť i v naší rodné zemi děvčice zpravidla nepobíhají v krojích a ogaři v pracovní den nejuchají, nevěnují se odzemkům s máváním valaškami.
Dojem z rezervací jsem měl zpravidla tristní. V pracovní dny nikde stopa po budovatelském úsilí. Zpravidla ani průmysl, ani zemědělství. Na rezervaci Papago v jižní Arizoně měl zaujala výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse – instruktáže, jak nemlátit manželky. Na rezervaci národa Navajo, té největší, která se z Arizony táhne do sousedních států New Mexico a Utah, v centru jménem Window Rock, kde sídlí jak kmenová samospráva, tak federální byrokraté, jsem se seznamoval s vládní štědrostí připomínající vybudování komunismu – rozdávání zájemcům podle potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť.
Leč s notnými trhlinami. Indiánské záležitosti má na starosti Department of Interior – ministerstvo vnitra, které nemá nic společného s policií, ale se správou národních parků a také touto agendou spadající pod Bureau of Indian Affairs. Toto BIA se těší skoro tak nelichotivé pověsti jako INS (Immigration and Naturalization Service), s oprávněnou reputací té nejméně schopné složky federální byrokracie.
Jen menšina - 140 z celkového počtu 314 rezervací – nemá ve svém obvodu pozemky, které by nepatřily neindiánským sousedům. V zemi tolik posedlé vzájemným souzením není pak nouze o přečetné pře. Vyrojily se žaloby s extravagantními požadavky na začátku a štědrými verdikty nebo aspoň kompromisy na konec. Státy Oregon, Washington, obě Dakoty, státy v oblasti hor Skalistých, od Colorada až na jih k Texasu, nikde tam není nedostatek zájemců o náhlou bonanzu v zájmu historické spravedlnosti. Však kdo by rád nedědil za utrpení předků?
Už před dlouhou řadou let jsem napsal článek nazvaný „Jak nás chtějí Indiáni rozkulačovat“. Indiáni kmene Oneida zahájili soudní při, domáhajícíce se vlastnictví území 50 mil širokého a daleko delšího, totiž od kanadské hranice u řeky svatého Vavřince na severu až po hranici státu Pennsylvánie na jihu - celkem 5,5 milionů akrů, víc, než je rozsah celého státu Massachusetts. Je to půda, na níž Indiáni nepracují, ale před dvěma stoletími patřila prapředkům. Žaloba se vztahovala na dvanáct krajů (counties), v jednom z nichž bydlím a také něco vlastním. Napřed nás odírali rudí komisaři, my pak prcháme na Západ a tam po nás jdou rudokožci. Nakonec to ale dobře dopadlo pro obě strany.
Po mnoha letech souzení nejvyšší instance nárok zamítla (případ Oneida Indian Nation versus New York, No.88-1558) a v roce 2202 George Pataki, newyorský guvernér maďarského původu, ukonejšil hrstku od všech daní osvobozených Oneiďanů sumou 500 milionů dolarů, jen ať si dají do nosu.
Bude pokračováno.