Ošemetnost se suverenitou
Článek VI ústavy pokládá smlouvy, tedy i ty s původním domorodým obyvatelstvem, za „součást nejvyššího zákona země“. Z toho se pak zrodilo poněkud schizofrenické uvažování, které přetrvává do dnešní doby. Na jedné straně jako by indiánské kmeny neměly nic společného s jednotlivými státy, ale na druhé straně zůstávají chráněncem, svěřencem (ward) federální vlády ve Washingtonu. Kmenu (tribe) se nejenom dostává označení nation, ale sovereign nation – suverenity s právem vytvářet vlastní zákony a jimi se řídit.
Mezinárodní právo pro uznání suverenity vyžaduje nezávislost, mít území nikoliv kapesního rozsahu, obyvatelstva víc než pět a půl, mít schopnost zcela nezávislého vládního počínání a ekonomické autonomní existence. Obtížně pak mohl uspět s požadavkem o přijetí za člena OSN Cherokee Indián Jimmie B.Durham, sebepovýšený na mluvčího milionů domorodců od Kanady po Patagonii, s teritoriálními požadavky a uznáním absolutní suverenity. OSN vyžadovala, aby své požadavky předložil písemně, což však nebylo jeho forte. Rozzlobený žadatel protestoval, že náčelníci jeho druhu nejsou cvičeni v byrokratických praktikách bledých tváří a že požadavek mít všechno na papíře je urážlivým vyjádřením nedůvěry v indiánské slovo. Indián Lee Lyons se rovněž pokusil o mezinárodní uznání suverenity. Na miniaturní rezervaci Onondaga, tady nedaleko od nás, mu soukmenovci vyrobili cestovní pas na jméno Six Nation Iroquoi Confederation. Dokument trojjazyčně (anglicky, francouzsky a onondagsky) označoval majitele Lyonse jako občana suverénního státu SNIC. Čtyřiadvacet držitelů takto po domácku zhotovených dokladů dojelo do Ženevy na konferenci OSN o rasové diskriminaci. Švýcarští úředníci delegaci hodinu pozdrželi, ale pak přece jen na jejich výrobek přiložili razítko s označením „mimořádné vízum“. Obdarovaní to prohlásili za velké vítězství, které interpretovali jako de facto mezinárodní uznání dotyčného neexistujícího státu.
Albert Hale, někdejší hlavní náčelník národa Navajo, prohlásil: „Když já přijedu do Washingtonu, nechci jednat s nějakými obyčejnými úředníky, chci, aby v Bílém domě pro mě uspořádali hostinu, tak jak činí s představiteli všech cizích států.“ Dosud se tak věru nečiní. Federální soudce Warren K. Urbom (město Lincoln, stát Nebraska) v rozhodnutí roku 1975, zda federální úředníci mají právo se míchat do záležitostí rezervace Pine Ridge, se vyjádřil takto: „Závěr, že indiánské kmeny nemají úplnou (complete) suverenitu, je neodolatelný (irresistible).“ Jenže jak vypadá neúplné panenství? Jiná soudní stolice (Court of Appeals, stát New York, 1993) usoudila, že i když stát má právo požadovat odvod maloobchodní daně při prodeji ne-Indiánům, toto právo nelze vymáhat, uvést v platnost, poněvadž k transakci došlo na území kmene federální vládou uznaného jako suverénní národ. Proto se prodává nezdaněný benzin či cigarety komukoliv, kdo přijede, a stát nezasáhne. Suverenitou se přece rozumí právo vytvářet vlastní zákony a vymáhat jejich dodržování. Pak se v tom vyznejte.
Takže tady máme čtvero v leccčems se překrývajících a konkurujících jurisdikcí - federální, státní, místní a indiánskou. V roce 1924 Kongres ve Washingtonu oficiálně označil Indiány jako občany oněch Spojených států amerických, se všemi právy a povinnostmi, a v roce 1968 přijal Indian Civil Rights Act, zákon na ochranu Indiánů před příkořím ze strany kmenové samosprávy. Stále však dochází k všelijakým disonancím. Například v roce 1994 na rezervaci Warm Springs ve státě Oregonu, 100 mil od Portlandu, adresy početné české obce, nezbedná sedmnáctiletá Cheryl Sorrel House se kvůli svým špatným kumpánům a špatným známkám ve škole dostala před příslušný kmenový orgán, který nařídil ceremonial whipping – nářez, pět svižných zásahů na její neposedný zadek. „Všechny vás nenávidím!“ (I hate you all!) zareagovala před odesláním do internátu pro indiánské dívčiny na opačný konec země. Takový průběh spravedlnosti by rozhodně nebyl proveditelný na neindiánském území. Za snad nejpodivnější lze pokládat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1979, jímž se Indiánům v severozápadní části USA dostalo privilegia rybařit a lovit mimo rezervaci, bez ohledu na přísné předpisy o hájení, závazné pro všechno ostatní obyvatelstvo. To už jsou pak výhody typu diplomatických imunit.
Indián jako jedinec se může objevit jako žalovaná strana před federálním soudem, kdežto indiánský kmen takové jurisdikci nepodléhá. Jestliže neindiánský soused utrpí újmu, náhrady škody se věru nedovolá. Marně se dovolává senátor Slate Gordon, republikán ze státu Washington, zbavit se tohoto anachronismu „sovereign immunity“.
Nesouhlasí s ním většina senátorů, mezi nimiž je jen jeden autentický Indián jménem Ben Nighthorse („Noční kůň“) Campbell, reprezentující stát Colorado.
Tradiční americký princip melting pot („tavící hrnec“) – zkratka pro integraci a asimilaci různorodých přistěhovaleckých živlů - koncem bláznivých šedesátých let, doby současného zrodu i jiných novinek jako například feministického osvobozeneckého boje, nahradil multikulturalismus, pluralismus, důraz na zachování individuální identity (etnické, rasové, náboženské, kulturní). Nemyslím, že by ale docházelo k příliš úspěšné renesanci indiánských jazyků, jichž je zhruba 250, ač stále se ještě pěstuje výuka na některých školách, zejména v Oklahomě a Jižní Dakotě, a stále jsou k mání příslušné učebnice, slovníky a audiokazety. Jde o jazyky natolik obtížné a ve světě tak pramálo známé, že za druhé světové války americká armáda úspěšně používala jejich mluvčí k otevřené komunikaci mezi jednotkami na frontě, aniž by se museli obtěžovat s nějakým zatajováním před zmateným nepřítelem.
Začátkem sedmdesátých let k přemíře výpomocných fondů přibyla federální štědrost poskytovat zájemcům z indiánských řad stipendia a přednostní přijetí na univerzity. Zásluhou této iniciativy již došlo k líhni právníků, jichž už je teď víc než tisíc.
Ti se značně starají, aby indiánské nároky se nadále zmnožovaly.
Bude pokračováno.