Oregonská stezka. Hnědá cedule tě upozorní, že už tu před tebou někdo šel. Představíš si vrzání kol žebřiňáků, občasné zabučení volka v chomoutu. Prásknutí biče a klapot koňských kopyt podbarvují pláč dítěte pod plachtou vozu a hlas vozky na kozlíku pobízející znavená zvířata táhnoucí vůz. Karavana míří na západ. Vlny prérie kolem se samy nehnou; je na lidech ve vozech a na koňských hřbetech, aby se krajina posunula dozadu a dala naději, že se za příští vzedmutou vlnou objeví cíl jejich putování.
Kam šli? Co je hnalo? Denní dávky rozkazů, jak mají vychovávat své děti, do kterého kostela mohou, či nemohou, kterého Boha vzývat či zatracovat, ty rozkazy jednou pohár trpělivosti přelily. Nic na tom neměnilo, jestli potupa příkazů přicházela ze zámku zastiňujícího vesnici dole pod ním, nebo ze sekretariátu dekorovaného hákovými křiži či vyhrožujícího zježenými srpy a kladivy. Ta kapka, kterou přetekl pohár, posunula stranou vidinu nebezpečí. Neznámo oceánu, cizí břehy, nemoci, případně hlad a nouze byly přijatelnější než jistota nekonečného ponížení. Rozumíš tomu. I tobě kdysi ukázalo cestu světlo sochy v newyorském přístavu. Socha tam drží pochodeň vysoko nad hlavou pro poutníky, kteří ztratili svou zem.
„Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Kdo koho vlastně opustil, když vlast ústy básníka tak příkře oslovuje svoje děti?
Většina poutníků ke svému cili došla. Ten, který uměl předtím někde v Evropě pěstovat brambory, s tím začal někde tady. Půda byla panenská, brambory rostly jedna radost. Jiný, kterého děda a táta předtím naučili plést košíky, měl vrbového proutí u Snake river do aleluja. Pak se našel někdo šikovný, kdo ty koše plné brambor dovezl zpátky na už hodně zalidněný východ a prodal je tam místním hladovcům. Sem tam vyrostla fabrika, kde nějaký koumes začal vyrábět třeba klobouky či pantofle. Nikdo mu nehleděl přes rameno, jestli se v jeho fabrice kouří z komína. Nikdo mu nenařizoval, že musí mít pro své zaměstnance záchody pro tři, podle volby pohlaví. Slova jako politická korektnost, globální oteplování či ochlazování (podle výběru) nebyla ve slovníku těch, kteří makali, aby uživili rodinu, a spekulovali, jak něco nového vymyslet,aby nemuseli za mzdu pracovat u kloboučníka a mohli sami začít třeba výrobu vánočních ozdob. Na svém... Kovář si vyvěsil nad kovárnou ceduli, že je kovář. Když byl šikovný, sjížděli se k němu kovbojové zdaleka. Musel najmout tři, čtyři učednky, aby byli koně pořádně obuti. Vláda kdesi ve Washingtonu se mu do ničeho nepletla.
No a pak se objevila jména jako Rockefeller. Nebo Vanderbilt. Edison a Tesla, Henry Ford. Baťa. Baťa? Chytrý švec ze Zlína, vesničky u břehu potoka Dřevnice, to v Americe omrkl. Zatloukat floky a naleštit nové boty uměl už předtím dokonale. Obhlédl tady vztahy mezi těmi velkými kapitalisty a jejich zaměstnanci, nějakou moderní techniku a z poznámek v notýsku a ve své chytré hlavě udělal ze spící vesnice na Moravě kus Ameriky. Se svým bratrem Janem dali práci tisícům ševců nejen ve Zlíně, ale později po celém světě. Oba Baťově, jako předtím jejich američtí předchůdci, nepřipustili, aby se v myslích jejich zaměstnanců usadilo slovo závist. Lidská závist totiž otvírá bránu těm, kteří nemohou vystát fakt, že soused klempíř zase koupil své ženě nové auto. Takový klempířův soused nemůže přežít fakt, že on, universitně vzdělaný myslitel, musí čekat měsíc co měsíc na výplatu a těšit se, že bude mít možná příštím rokem přidáno. Ať se svými kolegy nad šálkem kafe ve své oblíbené kavárně spekuluje o přerozdělení majetku, jak jen může, závist s ním mlátí o zem, když vidí, že děcka toho pořád se smějícího klempíře už mají zase nové bicykly. Taky se doslechl, ze klempíř rozšířil svou dílnu a najal několik nových zaměstnanců. Žádné jiné řešení mu nenapadne než to, že socialismus tuto nespravedlnost musí napravit. Armáda z Washingtonu se rozlézajících kontrolorů a nařizovačů všeho možného uz tomu řehtajícímu se klempíři zatne tipec! Socialismus je pro takového uraženého intelektuála odpovědí.
Je dobré si občas připomenout slova člověka, který s myšlenkou socialismu poprvé přišel. Hrabě de Saint-Simone, rozsévač dobra pro všechny, mimo jiné řekl: „S takovým pak, kdo se nepodřídí socialistickým zákonům, bude naloženo jako s dobytkem.“
Dnes často vidíme obdivovatele zmíněného markýze a jeho pokračovatelů Karla Marxe, Fidéla Castra či Vladimíra Iljiče Lenina demonstrovat své odhodlání následovat myšlenky těchto gigantů humanity. Často vyzbrojeni akademickými tituly v ponejvíce genderovych otázkách, jiní zase ve vědách týkajících se zachránění Planety před škodlivými vlivy kapitalismu se s bojovným výrazem v tváři představují jako mluvčí všech pracujících Američanů. Hned za nimi víc křepčí než pochoduje parta těch, kteří vyřvávají, že jejich životy také něco znamenají. Jako kompensaci za křivdy spáchané na jejich prapředcích vykopnou výkladní skříně obchodu a neobtěžováni přihlížejícími policajty si z plnych regálů naberou, co jen unesou. Plánovací a duchovní vůdcové těchto akcí pak u stolku nad kafem přemýšlí o nejlepší cestě, jak slova markýze de Saint-Simona naplnit.
Ano, už to tady bylo. Ti z nás, kdo pár desítek let žili v socialistickém ráji za vlády našich dělnických presidentů po roce 1948, jsme nálepku dobytka, kterou nás jejich socialistický ráj označil, mohli sundat až nedávno. Zdá se však, že v mé nové zemi by se slova markýze o přerozdělování majetku mnohému také velmi líbila. S bojovně zaťatými zvednutými pěstmi svou snahu leckterý demonstruje.
Nevím, jestli by ti první Američané, šlapající Oregon Trail, neobrátili a nevlezli dobrovolně zpátky do chomoutu, kdyby věděli, že jejich praprapraděti se budou usilovně snažit, aby výrazy svobodné podnikání a svoboda vůbec byly nahrazeny výrazem, který zaručuje, aby mizérie byla rozprostřená rovnoměrně.Socialismus.