Současnou geopolitiku obvykle popisujeme pomocí armád, hranic, vojenských základen a mezinárodních smluv. Stále však nedoceňujeme jiný mechanismus moci, který může být dlouhodobě významnější než samotná vojenská převaha. Spojené státy postupně utahují kolem svých protivníků síť finančních, technologických, obchodních a právních závislostí. Každá jednotlivá změna může působit omezeně. Teprve jejich spojení ukazuje skutečný rozsah americké moci.

Nejde pouze o sankce v běžném smyslu. Sankce jsou jen jedním z nástrojů. Podstatou systému je možnost ovlivňovat přístup jiných zemí k dolarovým platbám, bankám, kapitálovým trhům, pojištění, přepravě, softwaru, polovodičům, výrobním zařízením, patentům, datům i mezinárodním dodavatelským řetězcům.

Stát, který je na těchto strukturách závislý, nemusí být vojensky poražen. Stačí postupně zvyšovat cenu jeho normálního fungování.

Právě v pochopení tohoto mechanismu se zásadně rozešly Rusko a Čína. Putinovo Rusko vědělo, že americký tlak existuje, ale dlouho předpokládalo, že má nějakou politickou hranici. Čína naopak poměrně brzy pochopila, že utahování smyčky je trvalý proces. Nezastaví se dosažením rozumného kompromisu, ale teprve tam, kde Spojeným státům dojdou použitelné prostředky nebo kde se další tlak stane příliš nákladným.

Moc ukrytá v závislosti

Globalizace byla dlouho představována jako systém vzájemné závislosti, který omezuje konflikty. Země, jež spolu obchodují a vzájemně se potřebují, údajně nemají důvod proti sobě bojovat. Tento předpoklad však přehlížel, že závislost nebývá rovnoměrná.

Světová ekonomika nevytvořila síť, v níž mají všechny státy stejné postavení. Vytvořila několik rozhodujících uzlů, přes které prochází většina finančních, informačních a technologických toků. Stát, který tyto uzly kontroluje, získává nejen hospodářskou výhodu, ale také schopnost ostatní sledovat, omezovat nebo z celého systému vyloučit.

Politologové Henry Farrell a Abraham Newman tento mechanismus označili jako „weaponized interdependence“, tedy využití vzájemné hospodářské závislosti jako zbraně. Státy ovládající klíčové uzly globálních sítí mohou využívat jejich centralizovanou strukturu ke shromažďování informací i k uzavírání přístupu protivníkům.

Spojené státy mají v tomto systému mimořádné postavení. Dolar je hlavní mezinárodní měnou, americké finanční trhy patří k nejvýznamnějším na světě a americké firmy kontrolují nebo ovlivňují klíčové části digitální a technologické infrastruktury. Washington navíc dokáže svou moc spojovat s průmyslovými a technologickými kapacitami Evropské unie, Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu.

Americká moc proto není pouze mocí jednoho státu. Je schopností organizovat systém, v němž americké finance doplňují evropské trhy, nizozemská zařízení pro výrobu čipů, tchajwanské polovodiče, japonské materiály a západní pojišťovací či právní služby.

Protivník nemusí být závislý přímo na Spojených státech. Stačí, že potřebuje některý článek řetězce, jehož vlastník se obává amerických sankcí.

Smyčka se utahuje přes třetí země

Největší síla amerických sankcí nespočívá v zákazu americkým podnikům obchodovat s určitou zemí. Mnohem účinnější je možnost postihnout také zahraniční banky, výrobce a obchodníky, kteří cílové zemi pomáhají.

Zahraniční banka se potom nerozhoduje pouze podle práva své vlastní země. Musí posoudit, zda je obchod s Ruskem, Íránem nebo jiným sankcionovaným subjektem důležitější než její přístup k dolarovým platbám a americkému finančnímu trhu. Podobně výrobce mimo Spojené státy musí zkoumat, zda jeho zboží nevzniklo s použitím amerického softwaru, výrobních zařízení nebo technologií.

V roce 2022 Spojené státy zavedly rozsáhlá omezení čínského přístupu k nejvýkonnějším počítačovým čipům, superpočítačům a zařízením potřebným k výrobě vyspělých polovodičů. V roce 2024 následovaly další kontroly výrobních zařízení, softwarových nástrojů a pamětí s vysokou propustností a rozšíření seznamu postižených čínských podniků.

Jednotlivý zákaz lze obejít. Banku lze nahradit jinou bankou, přepravce jiným přepravcem a zakázanou součástku lze někdy získat přes prostředníka. Smyčka však funguje tím, že se postupně uzavírají další a další cesty. Každá nová objížďka je delší, dražší a rizikovější.

Cílem nemusí být okamžité zhroucení protivníkovy ekonomiky. Stačí, že jeho hospodářství začne pracovat s vyššími náklady, horšími technologiemi, delšími dodacími lhůtami a menším počtem ochotných partnerů.

Rusko vidělo tlak, ale neodhadlo jeho budoucnost

Nebylo by přesné tvrdit, že Putin americký tlak před rokem 2022 vůbec nechápal. Rusko se po sankcích zavedených v roce 2014 začalo připravovat. Vybudovalo vlastní karetní systém MIR, rozvíjelo systém finančních zpráv SPFS, nakupovalo zlato a jüany a omezovalo podíl dolarových aktiv.

Od konce roku 2013 do konce roku 2021 se podíl amerického dolaru v ruských rezervách podle guvernérky ruské centrální banky snížil téměř na čtvrtinu původní hodnoty. Podíl zlata vzrostl z 8,3 na 21,5 procenta a podíl jüanu z nuly na 17 procent.

Rusko tedy znalo jednotlivé nástroje. Zcela však selhalo v odhadu budoucího chování Spojených států a jejich spojenců.

Z ruského jednání lze soudit, že Moskva předpokládala existenci určité hranice. Spojené státy mohou podle této představy zavádět sankce, rozšiřovat NATO, podporovat sousední státy Ruska a omezovat přístup k některým technologiím. Nakonec se však musejí zastavit, protože další tlak by poškodil evropskou ekonomiku, narušil energetické vztahy nebo ohrozil stabilitu mezi jadernými velmocemi.

Rusko se proto připravovalo na silný, ale omezený konflikt. Nepřipravovalo se na možnost, že se jednotlivé nástroje budou utahovat postupně, koordinovaně a bez předem stanoveného konečného bodu.

Dobře je to patrné na ruských měnových rezervách. Přestože Rusko výrazně snížilo podíl dolaru, přeneslo velkou část rezerv do eura a dalších měn států, které se nakonec k sankcím připojily. K 30. červnu 2021 tvořilo euro 32,3 procenta ruských devizových a zlatých aktiv. Významné objemy byly vedeny u protistran ve Francii, Německu, Japonsku, Spojených státech, Británii, Rakousku a Kanadě.

To nebyla jen technická chyba centrální banky. Byla to ukázka hlubšího politického předpokladu. Moskva věřila, že západní státy mohou Rusko sankcionovat, ale nepřekročí určitou hranici a nezasáhnou samotné rezervy centrální banky.

V únoru 2022 se ukázalo, že tato domnělá hranice neexistuje. Západní státy znemožnily Rusku nakládat s velkou částí jeho zahraničních rezerv. Ruská centrální banka následně sama uvedla, že téměř polovina rezerv spravovaných na počátku roku 2022 byla investována v zahraničních jurisdikcích, převážně do aktiv denominovaných v hlavních rezervních měnách, zejména v eurech.

Putin tedy v roce 2022 nezjistil, že Spojené státy používají sankce. To věděl dávno. Teprve tehdy však pochopil, že neodhadl jejich budoucí rozsah a že jejich utahování nemá předem dohodnutou hranici.

Rusko očekávalo, že americký tlak je prostředkem k dosažení určitého kompromisu. Spojené státy však mohly každý dosažený výsledek chápat pouze jako nový výchozí bod.

Čína zná americké kroky dříve než Washington

Čínský přístup je zásadně odlišný. Peking se nesnaží odhadnout pouze příští americké rozhodnutí. Snaží se pochopit pravidlo, podle něhož budou budoucí rozhodnutí vznikat.

V tomto smyslu Čína často zná budoucí kroky Spojených států ještě předtím, než jejich konkrétní podobu někdo ve Washingtonu navrhne. Nezná samozřejmě přesné datum příštího zákazu, číslo připravovaného předpisu ani seznam postižených podniků. Ví však, že jakákoli její zásadní závislost na infrastruktuře ovládané Spojenými státy bude dříve či později objevena a může být použita jako nástroj nátlaku.

Čína například nemusela v roce 2010 vědět, jak přesně budou v roce 2022 formulována americká omezení vývozu polovodičů. Stačilo jí předpokládat, že pokud se čínský průmysl stane strategickým konkurentem a současně zůstane závislý na několika amerických technologiích, Spojené státy tuto závislost jednou využijí.

Nemusela předem znát právní konstrukci budoucích sankcí proti Huawei. Stačilo pochopit, že americký operační systém, čipy, aplikace nebo výrobní nástroje nejsou neutrálními obchodními výrobky, jestliže jejich dodávky může Washington politickým rozhodnutím zastavit.

Právě proto má čínská strategie často náskok před americkou politikou. Americké instituce postupně objevují jednotlivé nástroje nátlaku. Čína se předem připravuje proti celé třídě nástrojů, které mohou vzniknout.

Putin naopak uvažoval převážně o tom, co Spojené státy udělaly včera. Čína uvažuje o tom, co budou moci udělat za deset nebo dvacet let.

Vlastní internet jako geopolitická obrana

Nejnápadnějším příkladem čínského předvídání je vlastní internetový prostor. Čína dlouhodobě omezuje působení zahraničních internetových služeb a vytvořila domácí ekosystém vyhledávačů, sociálních sítí, elektronického obchodu, platebních aplikací, cloudových služeb a digitální komunikace.

Čínská internetová politika nepochybně slouží také domácí cenzuře, kontrole informací a politické stabilitě režimu. Tuto skutečnost není důvod zastírat. Z geopolitického hlediska však měla ještě jiný, mimořádně významný účinek: zabránila americkým technologickým gigantům, aby se stali nenahraditelnou infrastrukturou čínské společnosti.

Čínská vláda už v bílé knize z roku 2010 výslovně formulovala princip internetové suverenity a prohlásila, že čínská suverenita v internetovém prostoru má být respektována a chráněna.

Výsledkem bylo prostředí, v němž se Facebook, Google, Twitter, YouTube a další americké služby nestaly základními komunikačními, obchodními a informačními systémy čínské společnosti. Jejich místo obsadily čínské firmy a čínské platformy.

Z hlediska svobody projevu jde o silně restriktivní systém. Z hlediska geopolitické odolnosti však Čína získala něco, co Rusko ani většina ostatních zemí nemají: schopnost fungovat bez toho, aby její základní digitální komunikaci přímo ovládaly podniky podléhající americkému právu.

Představme si opačnou situaci. Kdyby byla čínská digitální ekonomika založena na amerických vyhledávačích, sociálních sítích, cloudových službách, platebních aplikacích a mobilních systémech, představoval by každý z těchto prvků budoucí bod možného odpojení. Americká vláda by nemusela zastavit celý čínský internet. Stačilo by postupně omezovat aktualizace, obchodní účty, reklamu, cloudové kapacity, aplikační obchody, finanční služby nebo přístup k technologiím.

Čína tak omezila americké technologické giganty dávno předtím, než se ve Spojených státech plně prosadila myšlenka systematického technologického oddělování Číny. To, co bývalo na Západě vykládáno pouze jako paranoidní kontrola internetu, se později ukázalo také jako velmi účinná ochrana proti budoucímu americkému nátlaku.

Ve vztahu k USA je proto čínský internetový systém především obranným valem. Nechrání jednotlivce před čínským státem. Chrání však čínský stát před americkou technologickou mocí.

Hedvábná stezka jako síť únikových cest

Stejnou logiku lze nalézt v projektu nové Hedvábné stezky, později označovaném jako iniciativa Pásu a stezky. Čína jej představila v roce 2013 jako rozsáhlý systém pozemních a námořních koridorů, přístavů, železnic, silnic, energetických projektů a obchodních vazeb. Oficiální koncepce výslovně spojuje dopravní infrastrukturu s obchodem, finanční integrací a koordinací mezi zúčastněnými státy.

Hedvábná stezka bývá vykládána jako expanzivní projekt, jehož prostřednictvím chce Čína ovládnout rozvojové země. Tento prvek v ní nepochybně existuje. Velmoc neinvestuje stovky miliard dolarů bez vlastních hospodářských a politických zájmů.

Z čínského pohledu je však Pás a stezka také obrannou strategií. Vytváří nové obchodní cesty, alternativní přístavy, železniční koridory, energetické vazby a politické vztahy mimo infrastrukturu plně kontrolovanou Spojenými státy a jejich nejbližšími spojenci.

Čína tím rozšiřuje počet cest, kterými lze dovážet suroviny, vyvážet zboží, poskytovat úvěry a udržovat obchodní vztahy. Čím více existuje přístavů, železnic, silnic, potrubí a finančních vazeb, tím obtížnější je uzavřít všechny současně.

Podle databáze AidData zahrnovalo čínské rozvojové financování už v období 2000 až 2017 více než 13 000 projektů ve 165 zemích v hodnotě přesahující 840 miliard dolarů. Rozšířená databáze později zachytila více než 20 000 projektů v nízko- a středněpříjmových zemích.

Světová banka přitom dospěla k závěru, že koridory Pásu a stezky mohou podstatně zkrátit přepravní časy a zvýšit obchod i zahraniční investice, zároveň však upozornila na dluhová, ekologická, sociální a korupční rizika.

To je důležité i geopoliticky. Hedvábná stezka není pouze množinou výnosných či nevýnosných staveb. Je pokusem přestavět geografii světového obchodu tak, aby Čína nebyla odkázána na několik námořních, finančních a logistických cest, které mohou Spojené státy kontrolovat nebo ohrožovat.

Každá nová železnice, přístav nebo energetický koridor může mít problematickou ekonomickou návratnost. Současně však může mít strategickou hodnotu jako záložní cesta pro případ budoucího konfliktu.

Zahraniční investice jako pojištění

Stejnou obrannou funkci mají čínské přímé investice a úvěry v rozvojových zemích. Čína si jimi nevytváří pouze odběratele vlastního zboží. Vytváří síť států, podniků, bank a politických elit, jejichž vlastní zájmy jsou spojeny s pokračováním vztahů s Čínou.

Americké sankce jsou nejsilnější tam, kde se ostatním zemím vyplatí je respektovat. Jestliže je však země závislá na čínském trhu, přístavu, železnici, elektrárně, úvěru nebo dodávkách technologií, roste cena jejího připojení k úplné izolaci Číny.

Čínské investice proto vytvářejí nejen hospodářská aktiva, ale také politické překážky budoucí americké koalice. Čím větší počet zemí má vlastní důvod pokračovat ve spolupráci s Čínou, tím obtížnější bude vytvořit proti ní stejně jednotný sankční systém, jaký vznikl proti Rusku.

Ani zde Čína nemusí vědět, jak přesně bude budoucí americký tlak vypadat. Nemusí předvídat konkrétní cla, sankční seznamy nebo zákaz určité technologie. Stačí jí vědět, že Spojené státy se budou v případě konfliktu snažit přesvědčit nebo přinutit třetí země, aby se k tlaku připojily.

Čínskou odpovědí je předem zvýšit cenu jejich souhlasu.

Čína nechce nezávislost, ale vzájemnou zranitelnost

Čína se nesnaží jednoduše odejít ze světové ekonomiky. Úplné oddělení od západních trhů, kapitálu a technologií by ji vážně poškodilo. Navíc by splnilo základní americký cíl, aniž by Spojené státy musely smyčku samy uzavírat.

Čínská strategie je proto asymetrická.

Peking chce snižovat vlastní závislost na Západu, ale současně zachovat nebo prohlubovat závislost Západu a rozvojových zemí na Číně. Chce mít domácí polovodiče, software, platební infrastrukturu, energetiku a průmyslové stroje, ale zároveň usiluje o to, aby ostatní země nadále potřebovaly čínský trh, výrobní kapacity, baterie, solární panely, kritické suroviny, úvěry a dopravní infrastrukturu.

Nejde tedy pouze o útěk ze smyčky. Jde o vytvoření protitlaku, který zabrání jejímu úplnému utažení.

Čína nepotřebuje okamžitě nahradit dolar, západní polovodiče nebo všechny zahraniční technologie. Potřebuje vytvořit dostatek alternativ, aby jedno americké rozhodnutí nedokázalo zastavit celý její systém.

Čínským cílem není svět bez ekonomického nátlaku. Je jím svět, v němž Spojené státy nebudou mít monopol na jeho používání.

Dvě odlišné představy budoucnosti

Rozdíl mezi Ruskem a Čínou lze nejlépe pochopit jako rozdíl v jejich vztahu k budoucnosti.

Rusko přemýšlelo převážně transakčně. Probíhá určitý konflikt, obě strany zvyšují tlak a nakonec dospějí k nové rovnováze. Po každé krizi má následovat dohoda, která vymezí přijatelnou hranici dalšího postupu.

Čína přemýšlí strukturálně. Jednotlivá dohoda může napětí zmírnit, ale nezmění základní směr. Americká cla mohou být snížena, některé licence dočasně uděleny a diplomatické vztahy se mohou zlepšit. Další americká administrativa však znovu objeví jinou oblast čínské závislosti a začne ji využívat.

Čína proto nepovažuje krátkodobé uklidnění vztahů za vyřešení problému. Považuje je pouze za čas získaný k další přípravě.

Rusko se připravovalo na sankce, o nichž už vědělo. Čína se připravuje na sankce a omezení, která ještě nebyla vymyšlena.

Putin zcela selhal v odhadu toho, kam až budou Spojené státy a jejich spojenci ochotni zajít. Čínské vedení naproti tomu počítá s nejhorší logicky možnou variantou a přizpůsobuje jí svou internetovou, průmyslovou, finanční, investiční i zahraniční politiku.

Skutečné bojiště současné geopolitiky

Hlavním bojištěm současné geopolitiky proto nejsou pouze Ukrajina, Tchaj-wan, Jihočínské moře nebo rozšiřování vojenských aliancí. Skutečný zápas probíhá o kontrolu světové infrastruktury.

Rozhoduje se o tom, přes které banky budou procházet platby, v jaké měně budou státy držet rezervy, kdo bude vyrábět čipy, komu bude patřit software, kdo stanoví technické normy, kdo bude provozovat internetové platformy, kdo bude vlastnit přístavy a kdo dokáže uzavřít protivníkovi přístup k těmto službám.

Vojenská síla zůstává důležitá. Stále častěji však slouží jako konečná pojistka systému, jehož každodenní moc se uplatňuje prostřednictvím bank, obchodních předpisů, licencí, dat, patentů a dodavatelských vztahů.

Spojené státy mají v tomto zápase stále mimořádnou výhodu. Jejich problém spočívá v tom, že čím častěji svou síťovou převahu používají, tím silnější důvod dávají ostatním zemím budovat alternativy.

Rusko tuto skutečnost pochopilo až ve chvíli, kdy už byla značná část smyčky uzavřena. Čína ji pochopila mnohem dříve. Vlastní internet, domácí technologické společnosti, průmyslová politika, Pás a stezka i investice v rozvojových zemích nejsou vzájemně nesouvisející projekty. Jsou součástmi jediné dlouhodobé strategie: zabránit Spojeným státům, aby jednou mohly Čínu odpojit od normálního fungování světa.

Nejdůležitější otázkou současné geopolitiky proto není pouze to, kdo má více tanků, lodí nebo raket. Rozhodující je, kdo dokáže předvídat budoucí závislosti, kdo je dokáže proměnit ve zbraň a kdo se jich dokáže zbavit dříve, než protivník smyčku utáhne.