Bez většího praktického úspěchu

Projev prezidenta Obamy na začátku jeho šestého roku v Bílém domě postrádal jednotnou velkou ideu, sjednocující vizi, byl plný technikálií a skromných návrhů. Rétoricky byl slabší (kde je ten "zázračný" rétor z doby před šesti pěti lety?), spíše nudný a uspávající, za pár dnů si nikdo nebude pamatovat, co v něm bylo. V tomto smyslu kontrastoval s jeho projevem o stavu unie před rokem, což bylo hned po jeho znovuzvolení prezidentem na druhé volební období.

Tehdy jeho projev obsahoval levicovou vizi: omezení vlastnictví zbraní, legalizace ilegálních imigrantů, nové pracovní programy; během uplynulého roku se však prezidentovi z toho nic nepovedlo prosadit, protože Kongres je rozdělený: v jedné komoře mají většinu demokraté, ve druhé republikáni.

Letošním projevem jako by prezident uznával, že už nemá sílu nic moc nového prosadit.

Další státní programy

Co v projevu uvedl? To, že chce zavést štědřejší podporu v nezaměstnanosti. To, že prezidentským dekretem zvýší minimální mzdu u zaměstnanců federální vlády. To je přiznání toho, že nemá sílu Kongresem prosadit zákon o zvýšení minimální mzdy obecně, tak jako gesto ji zvýší jen těm, kdo jsou jeho zaměstnanci. A to, že jeho prioritou bude zajišťovat Američanům více "příležitostí" ve smyslu pracovních příležitostí.

To však říká a pokouší se dělat posledních pět let bez většího praktického úspěchu. Pod "příležitostmi" zřejmě rozumí další státní programy (i když pochybuji, že mu projdou Kongresem).

Zmínil se taky o "ekonomické nerovnosti", ale i kdyby bohaté více zdanil, tímby chudšímmoc nepomohl, jen by zřejmě více podvázal schopnost bohatých investovat a vytvářet nová pracovní místa pro chudé; přitom pracovní příležitosti může reálně poskytnout sektor soukromý. Paradoxně nejvíce vzrušující moment projevu nastal, když se prezident vyjádřil k otázce zahraniční: řekl, že když mu přijde na stůl zákon o sankcích vůči Íránu, bude jej vetovat. Tady bylo vidět, jak kongresmani - i ti demokratičtí -byli nesví.

Po takovýchto větách prezidenta se čeká, že kongresmani povstanou a zatleskají - během projevu o stavu unie se tak děje mnohokrát. Po této větě vstali velice neochotně a tleskali málo a krátce.

Ve prospěch sankcí vůči Íránu je v obou komorách Kongresu totiž solidní většina, neboť většina kongresmanů se domnívá (správně, podle mého názoru), že dohoda s Teheránem z podzimu loňského roku byla špatná a nerozumná: Írán svůj jaderný program rozbořit nemusel, zavázal se jej jen zmrazit, zatímco sankce na něj, jež byly vskutku účinné, byly zrušeny. Takže po půlroce od dohody, pokud Írán nezlepší své chování, většina v Kongresu chce sankce na něj opět uvalit.

Americký prezident, nebo římský císař?

Pokud jde o projevy prezidentů o stavu unie pronášené v Kongresu, mnozí Američané napravo i nalevo začínají mít pochybnosti o jejich správnosti či patřičnosti. Situace, kdy prezident vystupuje jako primadona a kongresmani mají opakovaně vstávat, aplaudovat mu a kořit se před ním, příliš zavání imperiálním prezidentstvím, americkým prezidentem coby antickým římským císařem. Přitom podle ústavy jsou si tři složky americké moci - exekutiva (prezident), legislativa (Kongres) a justice (Nejvyšší soud) - rovny a žádná nemá být té druhé nadřazena.

Více než prvních sto let američtí prezidenti zasílali poselství o stavu unie do Kongresu písemně a tam je přečetl úředník. Až Wilson na začátku 20. století, který měl takové neamerické, tedy evropské, nápady, jako že prezident nemá být jen nejvyšší úředník republiky, nýbrž vůdce lidu, vůdce celé země, začal tradici osobních projevů v Kongresu. Ta se v posledních dekádách zvrhla v mediální show.

Možná by nebylo od věci vrátit se k tradici skromnějších prezidentů a skromnějších poselství o stavu unie - říká si čím dále tím větší počet Američanů.

LN, 31.1.2014

Autor je ředitel Občanského institutu