Dalším značným minusem je černošská kriminalita a jsou to především chudí černoši, nejvíc trpící zločiností ve vlastních řadách. V dnešní době černoch ze strachu prchá pryč ze svých čtvrtí do problematického bezpečí bělošského sousedství. Podle oficiálních údajů (Bureau of Justice Statistics 2008 National Crime Victimization Survey) je v 83 procentech případů černoch útočníkem a běloch jeho obětí. Naprostou většinu rasově motivovaného násilí a všech vražd (52 %) v zemi spáchají černoši - ona 13procentní menšina v národě,

K dispozici jsou údaje FBI z roku 2007: černoši spáchali 433 934 zločinů proti bělochům, osmkrát víc, než značně početnější běloši tak učinili vůči černochům. V případě znásilnění, černoši znásilnili 14 000 bělošek. V údajích FBI nebyl zjištěn ani jeden případ s opačným rasovým obsazením. Závěr: Podle oněch 2007 údajů, čtyřicetkrát větší byla pravděpodobnost, že černoch zaútočí na bělocha, než by tomu bylo naopak.

V New York City, kde černoši tvoří téměř čtvrtinu obyvatelstva (24 %), spolu s Hispánci mají téměř stoprocentní monopol (98 %) ve spáchání zločinů se zbraní. Stejně vysoké je procento přepadů a vražd. V Chicagu, Obamově původním politickém působišti, dochází k tuctům vražd v řadách zejména černošské mládeže a někdy i dětí. V první polovině tohoto roku 2013 jich bylo přes 200. Černoští mladíci - 1 % všeho obyvatelstva USA - tvoří 16 % zpravidla kulemi povrtaných mrtvol a 27 % jsou autory tohoto provrtávání. Šarlatáni typu Jesse Jacksona a Al Sharptona, vždy v první řadě na demonstracích proti bělošskému rasismu, se ale příliš neobtěžují účastí na pohřbech svých soukmenovců, v obrovské většině týmiž soukmenovci zabitých. Mediální pozornost k těmto úkazům ve vlastních řadách je nepatrná, až žádná.

Každý desátý černoch, ve věku 30 - 34, již pobýval ve vězení. Mezi bělochy je to každý 61.

- - -

Nejzávažnější příčinou zaostávání černošského etnika, vzdor všemožným politickým a ekonomickým výhodám, je ovšem rozpad černošské rodiny. To je jednoznačný odpovědný závěr nejen z řad ekonomů (Thomas Sowell, Walter Williams, publicistů jako Shelby Steele - všichni tři černoši). O tento kolaps se nejvíce zasloužil veleambiciozní program Great Society prezidenta L.B. Johnsona, jeho War on Poverty - válka proti chudobě. Další to důkaz zkušenosti, že cesta do pekel nezřídka je dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Proč by se měl zploditel hnát do svatební síně nebo k oltáři, když se s mladistvou matičkou ožení stát, se zárukami socio-ekonomického zajištění? Zatímco chudoba postihuje 8 procent rodin s oběma rodiči, v případě rodin bez otce procento je to čtyřnásobné. Přibývá závislosti na státu, a tedy i výmluv na tak pohodlné řešení.

Zájemce má příležitost si vybrat jedno z dvou vzájemně se vylučujících vysvětlení., proč černošská rodina přežila otroctví, nikoliv však svou emancipaci. Prosazovatelé železobetonové doktriny o univerzální vině bělošského rasismu za všech okolností to mají lehké: automaticky svalovat odpovědnost za vlastní nedostatky na vnější okolnosti, na někoho jiného, na minulost zavinivší současnou mizerii. Kolaps černošské rodiny je dědictvím otroctví, i když k jeho oficiálnímu zrušení došlo před téměř dvěma stoletími. Jenže v době otrokářství černošská rodina s otcem, matkou pod touž střechou byla pravidlem, v porovnání s dnešní situací, kdy otce v rodině nahradil šek z odboru sociálního zabezpečení. Jestliže ve dvacátých letech dvacátého století necelá jedna pětina rodin neměla otce, v současné době už těch rodin jsou tři čtvrtiny. Takovou změnu přece nemohlo zavinit otroctví. Děti vyrůstají bez otcovské autority. Nyní po velikánském vítězství osvobozeneckého boje jich je naprostá většina (72 %), která nadále roste..Že by rasistická konspirace v tomto věku multikulturalismu, Affirmative Action, diversity, povinných kvot s privilegiemi?

Ono neutuchající svalování viny za nynější nedostatky na minulé generace dávno již nežijících provinilců již pozbývá půvab své přitažlivosti. Na váze ale naopak konečně získává názor, že černošský problém je přece převážně černošský problém, ten ať si vyřeší ve vlastních řadách.

- - -

Sen kazatele Kinga, aby jednou jeho čtyři děti mohly žít, aniž posuzovány podle barvy své pokožky, ale podle svého charakteru, hodně později opakoval Barack Hussein Obama, jenž v úsilí o dosažení snad nejmocnějšího úřadu na světě se prezentoval jako první post-racial president. Ve volební kampani svou rasovou identitu nezdůrazňoval, pokročili jsme přece už dál, což konečně prokázáno volebním výsledkem 2008, když zvítězil v řadě států s převážně bělošským obyvatelstvem.

Jakožto nejednou poučený pesimista jsem zůstával nepřesvědčen. Je užitečné hodnotit člověka nejen podle toho co říká, ale také podle druhu lidí, s jakými se přátelí. Obamovým nejbližším mentorem a rádcem po dobu dvaceti let, jenž ho oddával, děti mu křtil, byl reverend Jeremiah Wright, černošský rasistický maniak s přesvědčením, že Amerika je zločinný národ, jeho kriminalita a rasismus jsou stejné jako v době otrokářství a Ameriku beztoho objevili Afričané. A Ježíš byl Afričan. Wrightův časopis Trumpet, publikace s nákladem 100 000 výtisků, toto v daleko značnější míře sděluje, Obama údajně nic nikdy o existenci takového zdroje nevěděl, i když jeho portrét krášlil obálku jednoho vydání s detailním profilem v textu.

Ono předvolební slibování o zrodu nové éry, v níž rasová identita nebude nic primárně důležitého, zůstalo ovšem v nedohlednu. Nemělo by to být překvapením. Obama ve svých memoárech Dreams from My Father přiznává: "Našel jsem útěchu v pěstování pronikavého pocitu a rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky."

Tento text napsaný k padesátému výročí washingtonské události, památné zejména slovy o snu kazatele Martina Luthera Kinga, by mohl být inspirací k mnohému podumání. Uvažme: míšenec Obama vydávající se za stoprocentního Afro-Američana, sjednotitele národa, který pořádně rozjednotil. Politická aréna, v níž v předchozích generacích zásluhou tolerance a ochotě ke kompromisu bez zlé vůle docházelo k úspěšnému vyřešení zapeklitých problémů, se postupně přetvořila v kolbiště, kde se neustupuje ani o píď. Slova pozbývají svůj původní smysl. Cokoliv nepříjemné lze znicotnit obviněním z rasistické, jakkoliv pofidérní motivace. Slovem justice z původního mínění "spravedlnost" se stává payback ve smyslu "revanš, odplata".

I ta velikánská washingtonská událost 28. srpna 2013 nebyla národní, ale partajní. V americkém systému dvou stran - Demokrati a Republikáni - jako by došlo k amnézii: mezi řečníky na podiu nebyl pozván ani jeden republikán, což proto vyřadilo i jediného černošského senátora ze státu Jižní Karolina. Nyní jakoby se již nesmělo vědět, že Abraham Lincoln byl Republikán a byli to převážně Demokraté, kteří se snažili udržet nehoráznosti segregace při životě, že jejich příslušníci pobíhali v bílých robách Ku-klux-klanu. V Kongresu v oněch letech 1964 a 1965 víc Republikánů než Demokratů hlasovalo ve prospěch tehdy tuze významných až převratných zákonů (Civil Rights Act, Voting Rights Act).

Za zcela největší, ne však příliš překvapující ironii této naší doby v Americe by se mohla pokládat metamorfoza Kingových proslulých, oficiálně již i posvátných slov o onom jeho snu barvoslepé společnosti, kde každému se bude měřit stejným metrem a budou platit táž kritéria. Tento postulát, ideál naprosté barvoslepé rovnosti, jsem již dlouhou řadu let neslyšel od žádného předáka.

Však za nynější situace, takový požadavek naprosté rovnosti vylučující kvoty a preferenční zacházení je přece nepřijatelný, zavrženíhodný a ve svých důsledcích vlastně rasistický. Ano, rasistický! Nebojme se takového slova. Z hlediska politicky správně korektních myslitelů by tedy byl i důkazem, že bohoslovec Martin Luther King byl vlastně taky rasista.

AMEN