Politické tanečky skončily, Spojené státy se zase mohou trochu víc zadlužit

Stalo se, co se očekávalo. Republikánský pokus vykolejit Obamovu zdravotnickou reformu (přijatou už před třemi lety) v jedné z jejích klíčových fází nevyšel.

Vydírání přes rozpočet a navýšení dlužního stropu se dokonce obrátilo proti republikánům způsobem, který mezi umírněné kongresové patricije a populistické fundamentalisty z hnutí Tea Party zarazil ještě větší klín. Vládní úřady a instituce se znovu otevřely a limit pro vládní dluh byl navýšen. Federální vláda nejmocnější země planety nemusela vyhlásit default.

Kromě opakování taktických chyb republikánů z doby posledního "shutdownu" před sedmnácti lety si americké politické elity mohly znovu osvěžit, jak se vlastně vyvíjela zadluženost americké vlády, případně veřejného sektoru. V grafech vidíte vývoj za posledních 100 let a čísla jsou to neradostná.

Dluh není o mnoho níž než historické maximum, jehož bylo dosaženo v roce 1946, tedy po skončení světové války. Tu Američané zvládli vyhrát nejen v Pacifiku a na západoevropských bojištích, ale zároveň se jim podařilo vyzbrojit a nakrmit všechny spojence. Obamovi už nikdo nevezme dosud nejvyšší nárůst zadluženosti v mírových dobách (lokální konflikty se nepočítají). Na druhou stranu je nutno připustit, že poptávka vlády pomáhala držet ekonomiku USA nad vodou v dobách, kdy obvykle dominantní faktor ekonomického růstu v USA, tedy poptávka domácností, klesla, protože se domácnosti oddlužovaly. Na rozdíl od Evropské unie se americkým domácnostem podle údajů Fedu aspoň podařilo zadluženost snížit z 95,2 procenta HDP počátkem roku 2009 na současných 77,8 procenta HDP.

Pokus o zavedení "dluhové brzdy" v roce 1978 se zjevně nevydařil. Povinnost předložit Kongresu k odsouhlasení navýšení dluhového stropu se od té doby (včetně posledního krátkodobého navýšení do příštího jara) dostala na přetřes 54krát. Ve dvaceti osmi případech to bylo svázáno s jinými legislativními iniciativami, tedy s obyčejným politickým obchodem něco za něco. Rekordní byl rok 1990, kdy se Kongres s Bílým domem handrkoval v jednom roce sedmkrát, z toho šest pokusů bylo krátkodobých. V dokonalém politickém eufemismu se tak "vytvářel prostor pro vyjednávání". Navyšování dlužního stropu se díky tomu osvědčilo jako vynikající nástroj pro licitaci a běžně je používáno oběma politickými stranami i Bílým domem.

Z výše uvedeného je zřejmě, že se není třeba dysfunkce americké politiky v souvislosti s vyjednáváním do poslední minuty hrozit. Vyjednávání se nese v duchu dávno etablovaných tradic. Rozdíl spočívá pouze v tom, že dříve v Kongresu nebyla silná skupina fundamentalistů z Tea Party, kterým je všechno jedno a jichž se ostatní umírněnější republikáni bojí, takže pro zachování tváře musejí hnát věci na hranu. Dříve to asi nemysleli natolik smrtelně vážně, ale zase si politiky víc užívali.

Týdeník EURO 43/2013, 21.10.2013