23.9.2019 | Svátek má Berta


USA: Sexualita - válka pohlaví

30.8.2019

Na podzim v roce 1993 jsem se vypravil do USA na několikatýdenní služební pobyt. Účelem této cesty bylo studium metod plánovaného rodičovství a sexuální výchovy. V té době byla u nás zrovna restrikce otevřené sexuální výchovy pozvolna střídána zákazy náboženskými. Dokonce v jedné, už do tisku připravené publikaci bojující proti onanii, antikoncepci a homosexualitě autorka při konečné korektuře nezměnila v textu ani slovo. Pouze termín „socialistická morálka“ nahradila slovem „křesťanská mravnost“. Jinak všechny ty zákazy zůstaly stejné.

Zrovna za doby mého prvního pobytu v USA tam byl zveřejněn tzv. antiošský kodex, který posléze vstoupil do historie americké sexuality. Studenti Antioch College v Ohiu totiž přijali chartu, která požadovala, aby veškerá sexuální aktivita mezi mužem a ženou podléhala předchozímu slovnímu souhlasu a výslovnému schválení ženy.

Pokud chce chlapec dívce sáhnout na intimní místa, rozepnout podprsenku nebo svléknout kalhotky, musí se zeptat, zda s tím dívka souhlasí, a teprve po vyslovení tohoto souhlasu přikročit k činu. Sexuální aktivita musí být zbavena jakéhokoliv nátlaku, musí být jasná a transparentní, musí podléhat smluvnímu mechanismu.

Naše americká hostitelská organizace zažívala právě tenkrát roky hojnosti. V USA byla u moci garnitura Demokratické strany, většina aktivit Family Planning Association byla dotačními programy štědře podporována. Tato levicově orientovaná organizace měla pochopitelně k restrikcím antiošského kodexu výhrady.

Samozřejmě také nelibě nesla často bouřlivé demonstrace odpůrců potratů před potratovými klinikami. Před vraty těchto klinik docházelo dokonce občas ke střelbě, kterou potraty provádějící lékař zaplatil životem. Většinou to vydalo pouze na malou zmínku v lokálních novinách. Ten lékař byl přece vrah, vždyť zabíjel nenarozené děti. U nás v té době ještě „pochody za život“ neexistovaly a ke střílení jsme měli (a naštěstí dosud máme) také trochu dál než Američané.

Vzpomínám si, že jako novinka s ryze americkým koloritem na mne tenkrát působil průvod několika desítek žen, které nesly na věšácích různě pomalovaná trička, řvaly, troubily na trumpety a pískaly na píšťalky. Při bližším dotazu mi bylo sděleno, že to jsou všechno ženy protestující proti domácímu násilí ze strany mužů. Všechny tyto ženy sice nebyly zbity nebo znásilněny, ale každé tričko symbolizuje jednu takovou oběť, kterých je v USA každý den slušné množství, už si to číslo nepamatuji. Při diskusích s kolegy na různých klinikách i v soukromí jsem pochopil, že sexualita v USA se stala politickou záležitostí. Nebyla sice vyhlášena žádná válka sexu jako takovému, ale sexuální vztahy byly zcela podrobeny právním normám a smluvním mechanismům.

Po pravdě řečeno, zdálo se mi to tenkrát, v roce 1993, trochu přehnané. Doba však pokročila a za čtvrt století, při mé nedávné návštěvě v USA v květnu 2019, už to tam většina společnosti považuje za zcela normální.

Jiný kraj, jiný mrav

Svědectvím je publicita nedávné nesmyslné kampaně #MeToo, kdy náhle dívka konstatuje trvalé následky neschváleného sáhnutí na stehno na maturitním večírku před desetiletími. Spojí se na sociální síti s několika dalšími neschváleně osahanými a dotyčný osahavatel, který si snad už na ten maturitní večírek ani nepamatuje, se nemůže stát soudcem nebo nějakým jiným výše postaveným činitelem. Před těmi desítkami let chyběla k jeho počínání smlouva.

Samozřejmě zde stále ještě naštěstí platí, že „jiný kraj – jiný mrav“. Však také celá ta monstrózní #MeToo nemá přes původní popularizaci u nás téměř žádný trvalý ohlas. Spíše si z toho dělají legraci i tak slavná divadla jako například Semafor. Celá akce jaksi potichu vyšuměla a v České republice se nevyskytla jediná žaloba tohoto typu.

Americké pojetí lidské sexuality připravuje většinou střízlivě uvažujícímu Evropanovi stále nová překvapení. První zářezy na pažbě antisexuálních bojů učinily především americké feministky. Údělem ženy je kalvárie sexuální oběti. Role zneužívané, obtěžované a znásilňované ženy se stala přímo posedlostí.

Komplex oběti je pak potvrzován statistikami. V Americe byla každá čtvrtá studentka obětí znásilnění a skoro každá druhá žena se stala obětí pokusu o znásilnění. 40 procent žen je terčem sexuálního obtěžování. 28 procent dvojic přiznává násilné vztahy a 50 procent žen bylo v průběhu partnerského života aspoň jednou bito. Každý sedmý manžel si sexuální styk vynucuje brutalitou. Křivka sexuálních znásilnění roste čtyřikrát rychleji než celková kriminalita.

Všechny tyto statistiky ovšem zobrazují stále přísnější kritéria v hodnocení páchaného násilí. Znásilnění se již nedefinuje použitím nebo hrozbou fyzické síly, nýbrž „slovním naléháním a nucením, psychickým nátlakem a manipulací“. Racionálně uvažující evropská znalecká expertiza pak nutně musí chtě nechtě konstatovat, že mnohá taková znásilnění vlastně žádnými znásilněními nejsou.

Podle amerického pojetí práva také žena i v průběhu sexuálního aktu může zavelet k jeho ukončení, a pokud partner neposlechne, je možno i původně dobrovolně započatý akt hodnotit jako znásilnění. Vede to často ke kuriózním doporučením, aby si muži před každým pohlavním aktem raději nechali od partnerky potvrdit písemný souhlas se stykem.

Posedlost rolí oběti a diabolizace muže – samce vedou k přesvědčení, že vlastně každý muž je sexuálním násilníkem a každá soulož má ze strany muže násilný charakter. Často citovaná americká feministka Andrea Dworkinová prohlásila, že mezi znásilněním a obvyklým pohlavním stykem je rozdíl o velikosti cigaretového papírku.

Naskýtá se nyní otázka původu tohoto amerického agresivního radikalismu v pojetí sexuální kultury. Odkud se bere to radikální odsouzení odvěké shovívavosti a kooperace ve vztahu muže a ženy? Proč tu máme najednou v USA otevřenou válku pohlaví? Vždyť přece samo zahájení erotické hry, seznamování, svádění a odhalování tajemství je na hony vzdáleno právnickým smluvním mechanismům a absolutní transparenci ve vztazích.

Marně vyznívá snaha o jakýsi jednotný model euroamerické sexuální kultury. Vždyť už i naprostá většina evropských feministek se zdaleka neztotožní s americkým radikalismem typu Andrea Dworkinová. Paní Bobitová, která svému muži uřezala penis jako symbol násilí, je sice v Americe oslavována jako hrdinka, v Evropě by však sotva za své hrdinství posbírala vavříny. A ve Francii mnohé feministky v důsledku aktivit svých amerických radikálních a militantních kolegyň raději nechtějí být vůbec feministkami nazývány.

Fascinace právem

Mnozí sociologové a sexuologové konstatují stále se prohlubující rozdíl mezi americkým a evropským pojetím sexuálního násilí a obtěžování. Americký poněkud výjimečný vztah k sexu bývá často spojován s puritánskými kořeny, z nichž vyrůstá protestantská prudérie.

Zakladatelští Otcové poutníci (Pilgrim Fathers) byli proslulí svým náboženským racionalismem, který ze sexuálního života odstranil jakoukoliv okázalost a vyžadoval transparenci soukromého života. Víme však dobře, že se ani tito zakladatelé americké morálky příliš nelišili od svých protestantských náboženských vzorů Starého světa.

V USA musel být tento odříkavý puritánský racionalismus ještě okořeněn jakousi kulturní fragmentací společenských skupin. Amerika již dávno nepředstavuje tradiční melting pot (mísení kultur) následovaný integrací společenských rozdílů. Naopak zde vidíme stále více se rozrůstající kulturní a společenskou fragmentaci, politiku různých kvót a z toho vyplývající zdůrazňovaná práva menšin.

Zvýrazňování rozdílů pak nezbytně vede ke stupňování různých záští a nesvárů. Ovzduší nesnášenlivosti pak není produktem náboženství, ale vyplývá z politických postojů, kultury a pluralistní politické filozofie.

Navíc si k tomu musíme připočítat americkou fascinaci právem, smluvní logikou a kulturou všemožných smluv a paktů. Ženská práva pak přestávají být chápána univerzálně, ale stávají se právy vyhraněné skupiny. Tady pak nastupuje snaha vyrovnat rozdíly mezi „silnými“ a „slabými“. Všechny tyto vyjmenované americké zvláštnosti smíchané dohromady pak porodily jedovaté vejce sexuální války pohlaví. Co na tom, že za kratší konec provazu teď tahá slabší pohlaví – muži.

Domnívám se, že nemusíme mít obavy z nějaké hrozící expanze americké sexuality přes Atlantik. Není zapotřebí žádných složitých průzkumů ke zjištění, že čeští sexuologové, policie ani právníci nebudou ještě dlouho za znásilnění považovat případ naléhání či přemlouvání. Vzájemné dotyky, hlazení a mazlení budou nadále považovány za normální projev lidské sexuality. Dokonce i učitel bude moci žáka nejen pochválit, ale i pohladit. A otec dospívající dcery se může s děvčetem pomazlit, aniž by byl obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilé.

Na maturitním večírku spolu mohou spolužáci sexuálně laškovat, aniž je někdo za čtyřicet let obviní. Ani modřina nebude považována za znak tělesného ublížení, zejména pokud se jí lidově říká cucflek. Nemějme strach z nějaké globalizace sexu a z jeho amerikanizace. Český a moravský sex je nám většinou příjemný a při oboustranném souhlasu veskrze legální.

Autor je sexuolog

Právo, 22.8.2019



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.