Co mladé kvítko jsem si během té poslední světové hrával v parčíku na pražském scénickém nábřeží kolem fontány, v které netekla voda, oslavující panovníka, jehož socha byla už odtud dávno odstraněna. Oslavovala se zde tedy prázdnota.

O několik let později jsem byl studentem jižanské univerzity ve Virginii zvané Washington and Lee. Byla pojmenovaná podle prvního amerického prezidenta a generála Roberta E. Lee, vrchního velitele jižanských armád během americké občanské války.

Lee je dokonce v areálu univerzity pohřben. Odpočívá tam v kapli pojmenované podle něj v majestátním sarkofágu z bílého mramoru a kadeti z nedalekého Virginského vojenského institutu salutují, kdykoliv kapli míjejí.

Kolem sarkofágu kdysi visely jižanské vlajky, ale ty už byly před lety na rozkaz rektora univerzity svinuty a odstraněny. Po hrůzostrašných rasistických událostech minulého týdne v nedalekém virginském městě Charlottesville možná že už brzy zmizí také sarkofágus generála. Byl přece velitelem armády, která obhajovala instituci černoškého otroctví.

Ale zpět k nábřeží mého rodného města ve středu Evropy. Ke svým desátým narozeninám v květnu roku 1945 jsem dostal pražské povstání. Parčík s monumentem nikoho se v ten den stal dějištěm bojů mezi Revoluční gardou a příslušníky Hitlerjugendu, kteří měl nedaleko své velitelství. Jak je celkem známo, Hitlerjugend to na celé čáře prohrál a my, čeští kluci, jsme se posléze do parčíku vrátili ke svým hrám, ke kterým se nám obzváště hodil tunel vedoucí k pomníku z Divadelní ulice.

O historii pražského pomníku neznámému jsem se dozvěděl až po roce 1990, kdy jsem se do Prahy na nějaký čas vrátil . Kdysi mu dominovala jezdecká socha rakouského císaře Františka I. a všechny ty figury kolem něho představovaly různé jeho poddané, s vděčnými Čechy mezi nimi.

Dějiny se ovšem o tomto tak tuze milovaném císaři Františkovi vyslovují poněkud jinak. Byl to prý starý despota, který notně zesílil tajnou policii, pro kterou ti příliš liberální Češi představovali obzvláště vábivý terč.

„Neznám lidi, jen poddané,“ údajně jednou pronesl. Vládl během napoleonských válek a hrál také významnou roli během reakcionářského Vídeňského kongresu. Na smrtelném loži radil svým následníkům, aby „nic neměnili“. Takže by se dalo říct, že o nějakého prudce milovaného zakukleného liberála tu rozhodně nešlo.

„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ tak se o pomníku vyjadřoval Karel Havlíček Borovský. Nakonec byl chudák František z pomníku odstraněn, ovšem až v roce 1918. To také z fontány přestala tryskat voda, takže jako kluk jsem si hrával kolem kolem symbolu slávy poněkud nejen zapomenuté, ale taky zašlé.

Vše takto vykuchaně pokračovalo až do roku 2003. To už bylo po století, před jehož první polovinou se odehrály už dvě světové války. Evropa byla svobodná a nikdo se nemusel bát, že s Germány v dohledné době vypukne konflikt další, takže pražský starosta Vihan mohl velkomyslně nařídit, aby se replika trouby Františka znovu do pomníku zasunula a kohoutek s vodou otevřel. Podle něj byl čas skončit s ideologickými pohledy na historické památky.

Wikipedia praví, že „reinstalace sochy proběhla v tichosti a navzdory očekávání se nesetkala s výraznějším zájmem či odporem veřejnosti“.

V polovině padesátých let promoval můj starší bráška cum laude na té univerzitě se sarkofágem generála Lee veprostřed. I já jsem tam posléze doškytal tři roky studia. Během mého tamního působení jsme v roce 1955 s několika kolegy srkali čaj u fraternitní „matky“ – starší dámy s takovým jižanským přízvukem, že by se dal krájet. Bylo to v době, kdy americký Nejvyšší soud rozhodl, že bílí a černí studenti musí navštěvovat stejné veřejné školy. Jeden mírně namazaný kolega vyrukoval s názorem, že teď si asi do našeho fraternitního klubu budeme moci vodit taky černošky. Načež tato starší dcera amerického Jihu zbledla, oznámila, že se jí najednou udělalo nevolno, spěšně odešla do svého pokojíku a nám všem bylo jasné, že ku změně jižních zvyků bude třeba něco více než pouhé rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Často jsem tuhle historku přidával k lepšímu v různých částech světa, ve kterých jsem žil, abych naznačil, jak se dnes časy mění i v těch nejkonzervativnějších kruzích Ameriky. Ovšem po nedávných krvavých demonstracích minulého týdne ve virginském městě Charlottesville budu asi muset i tuto svou teorii poněkud pozměnit.