Takové téma by mohlo započít hamletovskou otázkou odejít či neodejít - o schopnosti, odvaze rozloučit se s rolí šestnáctileté Julie, a tak se ušetřit ztrapnění, zdevalvování předchozího celoživotního výkonu. Letitá sopranistka, dvě generace se držící role svěží Mařenky, lyrický tenor nadále trýznící své hlasivky a sluch posluchačů již nezvládnutelnými áriemi.

Obtížně se odchází z politické arény, opuštěním moci, údajně největšího afrodisiaka. Monarchové měli kariéru zajištěnou doživotně, pokud ji nepřeťala válka, revoluce a v jednom případě i gilotina. Úctyhodného výkonu ve výdrži docílila britská královna Victoria, jakož i náš Franz Josef, jež ale oba překonal Sobhudza II., vládce jihoafrického Swazilandu. Na trůn usedl v roce 1899 jako jednoroční batole a nebýt netrpělivých stárnoucích potomků, kteří ho v roce 1982 údajně otrávili, tak mohl kralovat dodnes.

V Dominikánské republice Rafael Leonidas Trujillo přišel k moci v roce 1930, době výmarské republiky, a končil v roce 1961, v době Kennedyho. V Paraguayi, diktátor Alfredo Stroessner započal v roce 1954, když jsme u nás měli Antonína Zápotockého, a nedobrovolně končil v roce 1989, v době rozsypání evropského komunismu. Republiku Haiti trápil Francois Duvalier, vítěz voleb v roce 1957 a vyhlášen za prezidenta doživotního v roce 1964. Krátce před svou smrtí ještě stihl pozměnit ústavu v prospěch svého nástupce, jímž učinil svého syna, taktéž pak prezidenta doživotního, než pak tento Jean-Claude Duvalier byl vyhnán do exilu.

Návraty z exilu do původních politických rolí se zřídkakdy daří. Krátkodobou výjimkou se stal argentinský Juan Peron, diktátor od roku 1946, který, vyhnán ze země, se směl po osmnácti letech vrátit do vlasti, znovu se stát prezidentem - krátce poté sesnul. Po druhé světové válce se do zemí sféry sovětského vlivu směl vrátit pouze Edvard Beneš, a to k nikoliv zářnému vyvrcholení své kariéry.

Po pádu komunismu pojevili zájem o znovuzasednutí na trůn vypuzení východoevropští monarchové: rumunský Michael, teď již dlouholetý švýcarský obchodník, bulharský Simeon, obchodní poradce v Madridu, jugoslávský Alexander, sídlící v Londýně. Nejméně zkušeností s rodnou zemí měl zájemce Leka, syn prvního a posledního albánského krále Zogu: rodina totiž v roce 1939 uprchla před italskou invazní armádou, když potomkovi byly pouhé tři dny. Teď v dospělosti snad ještě žije v Jižní Africe a živí se prodejem zbraní.

V naší rodné zemi dlouhá doba čtyřiceti let vyloučila eventualitu úspěšného návratu generace poúnorových emigrantů do politických rolí, s dočasnou výjimkou Pavla Tigrida. Neuspěl posrpnový utečenec Zdeněk Mlynář, ani doma setrvavší lidské tváře z roku 1968 jako třeba Čestmír Císař.

Obtíže s ochotou včas odejít zažila naše skupina tvůrců exilového časopisu Západ, který jsme vydávali od roku 1979. Po listopadu 1989 jsme se dohadovali, co dál. Doporučení Josefa Škvoreckého s činností přestat se bohužel – a též s přispěním mého pošetilého nesouhlasu -. nepodařilo prosadit. Dál jsme usilovali s pokračováním, klopýtali v nám neznámém terénu, v divně sametových podmínkách – lokální neschopnosti, zejména nesolidnosti, nedodržování slova. Utrmáceni, na podzim 1993 jsme končili, Západ dodýchal.

Tehdy jsem náš zánik přirovnával k údělu misionářů, kteří v pohanské končině všechny domoroce úspěšně přivedli na správnou víru, čímž splnili svůj úkol. A dosažené vítězství se stalo de facto porážkou těchto vítězů, pozbyvších smyslu svého dalšího snažení.

Takový úvod mi byl záminkou pustit se do tématu - dilematu černošských vůdců. zvolených či všelijak jinak se prosadivších, jak poctivců tak i podvodníků, víc než po patnácti minutách warholovské slávy bažících po permanentním mediálním zviditelňování. V Kongresu v řadách černošských zákonodárců, tvořících tzv. Black Caucus (dovedl by si někdo představit ten skandál, přímo globální pozdvižení, kdyby vznikl White Caucus?) jsou lidé rozvážní, rozumní jako kongresman James E. Clyburn, ale též hystericky se vyznamenávající jako jeho kalifornské kolegyně Maxine Waters či Barbara Lee. Jinak si počíná Roy Innis, prezident užitečné organizace CORE (Congress of Racial Equality), na rozdíl od ambiciozních velebníčků typu Jesse Jacksona, Al Sharptona, Jeremiáše Wrighta.

Původní užiteční prosazovatelé legitimní kauzy - zrovnoprávnění černošského etnika - se svými požádavky náramně uspěli. Však už před půl stoletím dosáhli nadrovnoprávnosti uzákoněním v eufemistickém balení tzv. Affirmative Action, preferenčních kritérií pro přijetí na studia, rezervované kvoty pro některé, ne však všechny menšiny. Zřetelně to protiústavního popření rovnosti občanů zavedením přednostní nerovnosti.

Nicméně, po všem tom úsilí a miliardových dolarových výdajích na preferenční programy, kýžený výsledek se jaksi nedostavil, jak například potvrzuje většina černošských dětí narozených mimo manželství, bídné výsledky ve školním prospěchu, značná dominující kriminalita ve vlastních řadách.

- - -

V pákistánských novinách (Pákistán = spojenec USA a příjemce značné finanční a jiné štědrosti) se objevil inzerát s nabídkou odměny každému, kdo zabije Američana - jakéhokoliv.

Postřehl jsem reakci australského dentisty (emailem jsem obdržel 13.4.2012):

"Američan je Angličan nebo Francouz nebo Ital, Irčan, Němec, Španěl, Polák, Rus nebo Řek, může to také být Kanaďan, Mexičan, Afričan, Ind, Číňan, Japonec, Korejec, Iránec, Asiat nebo Arab nebo Pákistánec nebo Afghánec. Může to být Komanč, Cherokee, Navaho, Apache, Seminole.......Američan je křesťan nebo žid, nebo buddhista nebo muslim. Ve skutečnosti je v Americe víc muslimů než v Afghánistánu....."

"Amerika je nejmíň rasistická a nejmíň xenofobická země na světě," tvrdí publicista Dennis Prager (The Washington Times, 16.4.2012) a vzdor častému kritizování této své adoptivní země nemohu nesouhlasit. (Pro zajímavost, nepříliš známou: počet černošských imigrantů z Afriky do USA již je větší než všech kdysi přivezených otroků.) Amerika je prvním státem v historii, kdy bělošská většina si zvolila černošského prezidenta.

"Profesionální černoši", kteří ustavičným zdůrazňováním hříchů, univerzální odpovědnosti bělošské rasy, inzerují svou další nepostradatelnost, sice jaksi uvítali jeho zvolení jako nepřehlédnutelného důkazu, že rasismus není tím dominujícím faktorem ve státě, ale byl by hrozbou jejich vlastní roli. Správná odpověď nalezena: V interview s Los Angeles Times reverend Jackson ujistil, že zvolení Obamy vůbec není náznakem, natož důkazem chřadnoucího bělošského rasismu, ale jeho úplným opakem - volební vítězství způsobilo tremendous backlash ("prudkou reakci, zpětný náraz"). "Black are under attack," dodal.

V hledání takového důkazu se angažují nejen velebníčci, strachující se o ztrátu vlastního koryta, ale i NAACP (National Association for the Advancement of Colored People), nejstarší černošská organizace (1909). Její současný prezident s podivným jménem Benjamin Todd Jealous (pan Žárlivý) se nyní velice angažuje nejen ve floridské kauze Polohispánce Zimmermana, ale i v tažení proti Tea Party (spontánnímu politickému hnutí zaměřenému především proti obrovskému, Washingtonem způsobenému zadlužování), s obviněním z rasismu. Vzdor nabídce mnohatisícové dolarové odměny za předložení takového důkazu žadný z žalobců tak dosud neučinil, učinit nemohl.

Rasismus je federální zločin, ovšem za podmínky, že to je rasismus bělošský.

Jiný totiž neexistuje, jak potvrzuje počínání instituce nejpovolanější - Department of Justice, kombinace ministerstva spravedlnosti a generální prokuratury, pod vedením Erica Holdera.

Tento Obamův významný funkcionář odmítl zasáhnout, zákon uplatnit vůči Černým pardálům (New Black Panthers Party - NBPP). Jejich příslušníci ve Filadelfii s klacky v prezidentských volbách 2008 bránili nevhodným voličům hlasovat. Černý pardál King Samir Shabazz se neostýchal v interview pro významné noviny Philadelphia Inquirer přiznat: "Usiluji o zničení bělochů, jde mi o osvobození černochů, nenávidím bělochy, to jediné, čemu rozumí, je násilí."

Není sám v takovém bažení. Nedávno (6. dubna 2012) národní představitel Pardálů jménem Chawn Kwell v rozhlasovém projevu vyzval k rasové válce proti "modrookým blonďákům". Jeho spolubojovnice Michelle Williams, náčelnice generálního štábu, charakterizovala bělochy jako prasata a rovněž se domáhala příslušného potřebného krveprolití.

Nic takového se ovšem nekvalifikuje jako projev rasismu a porušení federálních zákonů. Tolik potvrdil nejvýznamnější činitel Holder a ujistil svůj štáb, že nedojde k trestnímu postihu Pardálů, stejně jako ve všech jiných případech, kdy obětí bude běloch. (Citováno z článku s názvem "The rise of the black Klan" (The Washington Times, 16.4. 2012, autor Jeffrey T.Kuhner, prezident Edmund Burke Institute).

Vhodné dodat, že již v červenci 2010 z tohoto ministerstva rezignoval významný činitel J. Christian Adams, s prohlášením, že Obamovi lidé věří, že " zákony o občanských právech se nemají uplatňovat objektivně (in a race neutral manner) proti černochům a jiným menšinám."

Holderovo ministerstvo se vyznamenává i jinými iniciativami, například v souvislosti s uplatněním hlasovacího práva. Nejen s klackem v ruce lze ovlivňovat jeho výsledky. Sporným se najednou stalo zjišťování totožnosti voliče, jeho oprávnění (zdali občan) a nezneužití (hlasovat víc než jednou). Pár příkladů: stát Minnesota, senátní volby 2008, republikán Norm Coleman měl o 725 hlasů víc než demokrat Al Franken. Takže se zařídilo potřebné vítězství s 1400 hlasy zákonem neoprávněných bývalých kriminálníků. Stát New Jersey, město Hoboken, rodiště Franka Sinatry, k volbám se dostavila skupina údajných voličů, žádným oprávněním se neprokázali a pak z nich vylezlo, že jsou houmlesáci tam přivezení s instrukcemi, jak za odměnu 10 dolarů správně hlasovat.

V Americe občanské legitimace neexistují (něco takového by přece čpelo policejním státem, že ano), takže se prokazujeme všelijak, zejména řidičským průkazem.

Ten musím předložit u lékaře, v nemocnici, na úřadě, při registraci v hotelu, motelu, všemožných transakcích.

Jenže taková samozřejmost se nemá uplatňovat při výkonu volebního práva, tak si přeje Obamův Bílý dům a tak se snaží prosazovat Holderovo ministerstvo - s odůvodněním, že jde o "diskriminaci", ono racial profiling vůči menšinám. Druh tedy diskriminace, která v jiných situacích vůbec nevadí.

Kvůli tomuto nesmyslu se kdysi užitečně si počínající organizace NAACP obrátila na OSN, její Human Rights Council, k výboru s členskými státy jako Saúdská Arábie a Zimbabwe, protestovat proti požadavku prokázání totožnosti a tím porušování (violation) lidských práv.

Profesionální černoši potřebují vytvářet krizové situace, přilákat mediální pozornost, rozdmychávat jakkoliv bizární rasová příkoří, k potvrzení úžitečnosti, nepostradatelnosti své další existence. Jejich dočasnost s tak důkladnou výdrží aby i nejtrvanlivější divadelní a filmové postavy záviděly.

KONEC