Barack Obama končí svůj mandát vyhoštěním 35 zaměstnanců ruské ambasády v USA. Vladimir Putin podobnou odvetu neschválil. Počká na nového prezidenta.

Barack Obama tvrdí, že se zaměstnanci ruské ambasády podíleli na špiclování demokratické strany a snažili se ovlivnit výsledek amerických prezidentských voleb ve prospěch Donalda Trumpa. Proto americká administrativa rozhodla o vyhoštění 35 ruských zaměstnanců ambasády a o dalších protiruských sankcích. V reakci na tento krok navrhl ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov vyhostit také 35 zaměstnanců americké ambasády v Moskvě a Petrohradu. To však ruský prezident Vladimir Putin odmítl a rozhodl, že vyčká až na kroky nové americké administrativy.

Donald Trump se chce seznámit se zprávou amerických tajných služeb o ruských aktivitách v USA. Dále jednal s Henrym Kissingerem, bývalým ministrem zahraničí USA. Kissinger hrál klíčovou roli v americké zahraniční politice po boku pěti prezidentů, zejména mezi lety 1969 a 1977, z toho posledních pět let z úřadu ministra zahraničí. Vedle Zbigniewa Brzezinského je mnohými pozorovateli považován za toho činitele, který tuto politiku skutečně definoval a utvářel. Jeho politika détente vedla ke zmírnění napětí v americko-sovětských vztazích (závodech ve zbrojení během studené války) a k dojednání smluv o kontrole strategických zbraní (SALT). Jednání s čínským premiérem Čou En-lajem (tzv. pingpongová diplomacie) naopak vedla k tzv. rapprochementu neboli obnovení a normalizaci vztahů mezi USA a Čínskou lidovou republikou a ke zformování strategické sinoamerické aliance, která měla z amerického hlediska vyvážit vztahy k Sovětskému svazu.

Že je Obamův krok jen okázalým gestem bez velkého mezinárodně politického významu, jsem ostatně hluboce přesvědčen. Rusko jeho politiku již dávno nebere vážně a okázale USA ignoruje. Rusko se spolu s Tureckem snaží dosáhnout zastavení palby v Sýrii. Předchozí pokusy garantované Ruskem a USA zkrachovaly, nyní se údajně rýsuje možnost trvalejšího příměří. Tak vypadá v praxi svět podle ruských not.

Největší chybou Obamovy politiky byl pokus posuzovat v zahraničně politických otázkách všechny země podle jakýchsi unitárních měřítek. To v praxi naráží na velkou potíž. Pokud totiž začaly USA „kádrovat“ své spojence a požadovat od nich věci, které jsou nebo byly v přímém protikladu s jejich zájmy, spojenci se jaksi „vypařili“. A naprosto falešnou stopou byl pokus Obamovy administrativy usmířit se s přesvědčenými nepřáteli Spojených států. To není cesta k novým spojenectvím, ale další přítěž ke sporům se „starými spojenci“. Zcela mimo jakoukoliv perspektivní politickou strategii byl příklon Obamy bojovat s ruskými strategickými zájmy formou sankcí. Přitom by možná stačilo, podobně jako v případě obnovení americko-čínských vztahů v sedmdesátých letech minulého století v éře Kissingera, mít zcela jinou geopolitickou strategii ve prospěch zájmů Západu zejména v Asii, tj. zejména s Čínou. Místo toho však Obamova politika vedla naopak ke sbližování Ruska a Číny.

Závěr Obamova mandátu tak zanechává USA oslabené, bez vlivu na mezinárodní politiku, jaký by odpovídal vojensko-ekonomické síle Západu. Škody jím napáchané bude nutné napravovat, což si může vyžádat hodně času a energie od nové Trumpovy administrativy. Proto mě kontakty mezi Trumpem a Kissingerem naplňují opatrným optimismem v tom, že se novému prezidentovi podaří ukázat Rusku USA jako partnera, který má rovněž své legitimní mezinárodně politické zájmy, které musí Rusko respektovat.