Při pohledu z Evropy se americká pravice zdá jako monolitní blok s jasnými názory na všechny důležité otázky. To je ovšem omyl. A právě krize kolem ruských hrozeb Ukrajině odhalila důležité štěpení uvnitř amerického konzervativního prostředí. Americký postoj vůči Rusku a konkrétně současné ruské politice vůči Ukrajině formuluje samozřejmě prezident Joe Biden, tedy demokrat.

Američtí konzervativci by mohli využít příležitosti a odlišit se od jeho postojů, jak to dělají téměř ve všech otázkách. Současná krize ale ukazuje jiný obrázek.

Čelní představitelé republikánů z řad volených politiků se za Bidenovu linii postavili. Tím se výrazně odlišili od jiných představitelů pravice zejména v řadách televizních osobností nebo vlivných konzervativních autorů aktivních na sociálních sítích.

Veřejní konzervativní intelektuálové a aktivisté kritizují Bidena za nejednoznačnost a váhavost například v otázce, zda Amerika přijde Ukrajině na pomoc. Využívají tedy příležitost vykreslit prezidenta jako dezorientovaného muže, který nestačí na svou funkci, a jeho spolupracovníci pak musejí Bidenova slova korigovat. Je to příprava na příští prezidentské volby a potenciálně návrat Donalda Trumpa do hry.

Jenže této části americké pravice jde ještě o něco jiného. Částečně autenticky věří, že Amerika by se neměla míchat do ukrajinských záležitostí a vkládat se do potenciální horké války. Na Fox News zaznívají výroky o zemi, která není pro USA strategicky významná, nebo se naznačuje, že zájem na dmýchání napětí mají zbrojní firmy. Dodávky zbraní Ukrajině prý jen přibližují zbytečný konflikt.

A ano, činí se narážky na to, že za slabého prezidenta dělají rozhodnutí generálové a byrokrati, prostě establishment neboli hluboký stát, proti kterému se trumpovská část pravice dlouhodobě vymezuje.

Určitou roli hraje také stará tradice amerického izolacionismu a kritika vynakládání peněz amerických daňových poplatníků na vyzbrojování nějaké vzdálené země.Zaznívají také šlehy proti „neokonzervativcům v obou stranách“, rozuměj: neautentickým konzervativcům, vlastně levičákům v pravičáckém převleku, zastáncům nebezpečné aktivistické zahraniční politiky šíření dobra. Podle průzkumů jen 20 procent Američanů podporuje politiku šíření a ochrany demokracie v jiných zemích.

Lze ale jít ještě hlouběji. V rámci konzervativního prostředí bychom našli autenticky proruské mínění včetně lidí z okruhu „alternativní pravice“, kteří se domnívají, že Rusko Vladimira Putina je vlastně křesťanským spojencem tradiční Ameriky v boji proti hodnotovému nihilismu, ateismu nebo islámu.

Mezi odpůrce současné americké politiky patří i Steve Bannon, dřívější blízký spolupracovník Donalda Trumpa. Charakteristické je, že sám Trump, který měl dříve pro Putina pochvalná slova, se nyní vyjadřuje spíše neurčitě. Spíše jen poznamenal, že za jeho prezidentství by se taková krize neodehrála.

Trump totiž vidí ještě jiné průzkumy veřejného mínění a podle těch naprostá většina Američanů vnímá Rusko buď jako soupeře, nebo rovnou jako nepřítele Spojených států – a to jen s malými rozdíly mezi demokraty a republikány.

Zatímco Fox News nebo některé konzervativní osobnosti Bidenovu politiku kritizují, jiná část konzervativního tábora, jako jsou osobnosti kolem časopisů National Review a Commentary, ji podporují – a podporují mínění republikánských kongresmanů.

Otázka Ukrajiny je tedy možná prvním důležitým tématem, na kterém se v posttrumpovské éře láme konzervativní tábor. Především se republikánští politici postavili proti konzervativním médiím a mediálním osobnostem a snaží se od nich emancipovat. Zatím se takového kroku báli.

Jako odpůrci ruské rozpínavosti se etablovali lidé jako Marco Rubio nebo Mike Pompeo, poslední Trumpův ministr zahraničí. Oba jsou potenciálními republikánskými kandidáty v příštích prezidentských volbách – a oba zřejmě věří, že se jim tento postoj vyplatí, nebo přinejmenším nevymstí.

Proruský proud mezi konzervativci, bez ohledu na kořeny jeho přesvědčení, nepochybně zůstane, ale možná jen na okraji. Tato trhlina se nezacelí. Americká konzervativní pravice ostatně nikdy nebyla jednotná, což je přirozené a vlastně správné.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus