Představu o tom, že Amerika je v krizi, si nelze odmyslet od nyní oblíbeného tvrzení, že na vzestupu je Čína. Ekonomický a mocenský růst Čínské lidové republiky, ať už trvalý, nebo dočasný, ale s americkým úpadkem, ať už skutečným, nebo údajným, ještě nutně nemusí mít co dočinění.

Ovšem pocit, že dochází ke střídání stráží, je v Americe silný. Někteří historici upozorňují, že obava z úpadku provází USA prakticky od počátku a je prý jednou ze základních psycho-politických figur amerického přemýšlení o sobě. Může také souviset s tím, že se tato myšlenka hodně propaguje. Propagují ji někteří američtí intelektuálové, totiž profesionální hlasatelé zmaru nalevo i napravo. Verze o tom, že USA nemají budoucnost, se ale pozoruhodně často objevuje v médiích, která nějakým způsobem kontroluje sama Čína. Jí se taková představa líbí, případně ji používá jako nástroj hybridní války.

Stará škola

Čínská ekonomika roste a dříve nebo později se té americké vyrovná: záleží vždy na tom, které parametry budeme porovnávat. Pro Západ je varovnější možná to, že s čínskou vědeckou produkcí roste i v hi-tech oborech, což ohrožuje dlouho hýčkanou představu, že špičkovou vědu lze provozovat jen ve společnosti, kde existuje svobodná výměna názorů.

Vzrůst Číny je pro Američany psychologicky nepříjemný i proto, že se loučí s dosavadním sebepochopením jediné supervelmoci. Nejen pro Američany, ale i jejich spojence to znamená řadu nepříjemných otázek. Například zda se Spojené státy mají smířit s tím, že si vliv ve světě s Čínou nějak rozdělí, nebo zda s ní vstoupí do nové studené války a soupeření. Tato otázka je nepříjemně aktuální v souvislosti s Tchaj-wanem a nároky ČLR na jeho území.

Znamená také aktualizaci otázky, zda má Amerika – demokratická velmoc a „zářící město na hoře“ – trvalé závazky vůči demokratickým spojencům. Prezident Biden, zřejmě omylem, porušil staré pravidlo záměrné nejednoznačnosti a slíbil, že USA budou Tchaj-wan vojensky hájit. Stejně tak jeho administrativa buduje vazby s dalšími státy kolem Číny od Indie přes Vietnam až po Austrálii. Tento politik staré školy stále chápe svou vlast jako zemi, která má své globální závazky, vlastně misi, jejíž rodokmen sahá až k Johnu Winthropovi.

Ušetřit síly

Pocit, že Amerika slábne, rovněž zesílil v souvislosti s americkým odchodem z Afghánistánu, přestože americká armáda v žádném případě s Tálibánem vojensky neprohrála, prostě jen neměla vůli tam trvale ponechávat pár tisíc lidí.

Na afghánský ústup lze hledět z více hledisek. Jedním je skutečnost, že pocit „světové mise“ v americké politice skutečně zeslábl, i když není jasné, jestli trvale, nebo dočasně. Pravdou je, že už demokratický prezident Obama nepostavil radar v Brdech, nezasáhl proti plynovým útokům v Sýrii a stáhnul vojáky z Iráku, navzdory neveřejným výzvám tamní vlády, aby tak nečinil. Republikánský prezident Trump zase sice chtěl postavení USA ve světě posílit, ale v podstatě byl izolacionista. Jeho „America first“ v jádru znamenala, že na žádnou americkou výjimečnost nevěří. Ke spojencům se choval jako k obchodním partnerům a syrské Kurdy klidně předhodil Turecku.

Když mu moderátor stanice Fox News předhodil, že se sbližuje s Vladimirem Putinem, kterého označil za zabijáka, Trump namítl, že Američané jsou také zabijáci. Jeho slib „učinit Ameriku znovu velkou“ vlastně vůbec nevycházel z přesvědčení, že jeho země je výjimečná a morálnější, jen měla být nejsilnější, ale přitom se starat sama o sebe.

Americké odcházení

Bidenovo prezidentství zatím vysílá smíšené signály. Je rezignací na americké postavení ve světě, nebo přeskupením a přesunem do východoasijského prostoru? V arabských zemích, stejně jako v Izraeli, v podstatě počítají s tím, že Amerika se dlouhodobě bude své role v jejich oblasti vzdávat, a připravují se na to.

To všechno by mělo zajímat Evropu, jež opakovaně těžila z amerického rozhodnutí míchat se do jejích věcí a dosud těží z americké ochoty garantovat evropskou bezpečnost. I německý blahobyt je zaplacený americkými zbrojními výdaji. Jenže tyto dlouhé prázdniny třeba jednou skončí. A pokud se Amerika nakonec trvale stáhne za moře, obnoví tím možná svou „morální sílu“, ale odstartuje zcela nová fáze světových dějin.

LN, 20.11.2021