Spojené státy působí jako země ochotná jednat téměř o všem. Pod touto pružností se však skrývá značná neústupnost v otázkách, které považují za základ svého mocenského postavení.

Americká diplomacie je plná summitů, pracovních skupin, přechodných dohod, kontrolních mechanismů a nových návrhů. Spojené státy dokážou měnit slovník, termíny, právní konstrukce i konkrétní nástroje své politiky. Na první pohled proto působí mnohem otevřeněji než státy, které své požadavky formulují přímo jako nepřekročitelné mocenské nároky.

Tato ochota jednat však může být zavádějící. Spojené státy často nevyjednávají o samotném cíli své politiky, nýbrž o způsobu, jakým jej lze uskutečnit. Protistrana může jednat o tempu, ceně, proceduře, kontrolních mechanismech nebo symbolickém uznání. Podstatně obtížněji však dosáhne toho, aby Washington přehodnotil základní strukturu americké moci.

Americká diplomacie je proto současně pružná i zarputilá: pružná v prostředcích, mnohem méně pružná v cílech.

Neplatí to absolutně. Spojené státy dokázaly měnit i zásadní strategické postoje, pokud dospěly k závěru, že dosavadní politika je příliš nákladná nebo ohrožuje důležitější americké zájmy. Jako obecný vzorec však platí, že Washington raději změní nástroj, financování či právní formu než základní mocenský výsledek, o který usiluje.

Ukrajina a zdánlivý americký ústup
Současná americká politika vůči Ukrajině tento rozdíl dobře ukazuje. Spojené státy mohou veřejně zdůrazňovat, že větší část odpovědnosti má převzít Evropa, omezovat nové balíky přímo placené americkým rozpočtem a vytvářet dojem postupného odchodu z konfliktu. Praktické propojení mezi Spojenými státy a Ukrajinou však nemusí slábnout. Mění se především jeho forma.

Prostřednictvím mechanismu PURL financují evropští a další spojenci americké vojenské vybavení určené Ukrajině. Podle NATO bylo do června 2026 tímto způsobem přislíbeno více než šest miliard dolarů. Spojené státy tedy nemusí nové dodávky samy platit, aby americké zbraňové systémy nadále tvořily nenahraditelnou součást ukrajinské obrany. NATO ostatně otevřeně uvádí, že PURL zajišťuje tok americké výzbroje financovaný evropskými, kanadskými a dalšími spojenci.

Současně se prohlubuje přímá spolupráce Ukrajiny s americkými technologickými společnostmi. Ukrajinský obranný inovační systém Brave1 vytvořil s firmou Palantir datové prostředí určené k vývoji a trénování modelů umělé inteligence s využitím údajů z války. Ukrajina tak není jen příjemcem západních technologií. Poskytuje zkušenosti, data a možnost ověřovat nové systémy v podmínkách skutečného bojiště.

Americká pomoc se tedy částečně přesouvá do hybridního veřejně-soukromého systému. Vedle mezivládních dodávek vzniká síť spojenecky financovaných nákupů, soukromých kontraktů, investic, licencí, datových platforem a společného technologického vývoje. Americký stát z tohoto systému nezmizel. Nadále poskytuje politické krytí, exportní souhlasy, vojenskou infrastrukturu a institucionální rámec. Jeho angažovanost však může být méně viditelná a méně zatěžující pro americký rozpočet.

Navenek proto může vznikat dojem amerického ústupu, zatímco americký průmysl, technologie a vojenské standardy pronikají do ukrajinského systému ještě hlouběji. Kdo sleduje pouze veřejná prohlášení amerických politiků, může dospět k jinému závěru než ten, který vyplývá ze skutečných toků zbraní, peněz, dat a výrobních kapacit.

Pro francouzskou představu evropské strategické autonomie je to nepříjemný problém. Evropa může získat pocit, že přebírá místo opouštěné Spojenými státy, avšak značná část jejích nových výdajů současně směřuje k americkým výrobcům a americkým technologiím. Evropa tak přebírá větší finanční a politickou odpovědnost, aniž by se ve stejné míře zbavovala technologické závislosti na USA.

Nemusí jít o předem připravenou americkou past. Výsledek je však pro Spojené státy výhodný: nesou menší část přímých nákladů, zatímco jejich průmyslový a technologický vliv zůstává zachován.

Rusko mohlo jednat, ale nemohlo spolurozhodovat
Stejný vzorec byl patrný při rozšiřování NATO. Spojené státy byly ochotny s Ruskem dlouze jednat, vytvářet zvláštní konzultační mechanismy a nabídnout mu účast v novém bezpečnostním uspořádání. Rusko mělo být informováno, vyslechnuto a přizváno ke spolupráci.

Existovala však jasná hranice: nesmělo získat možnost americkou a alianční politiku zablokovat.

Madeleine Albrightová v roce 1997 vysvětlovala, že připravovaná dohoda má z Ruska učinit plného účastníka nového systému, avšak bez práva veta. Zakládající akt NATO–Rusko skutečně vytvořil rozsáhlý prostor pro konzultace, ale současně výslovně zachoval samostatné rozhodování NATO.

Tato formulace dobře vystihuje americké pojetí spolupráce. Protistrana může být zapojena, může dostat institucionální postavení a může ovlivňovat řadu dílčích otázek. Nesmí však získat možnost rozhodnout, že se základní americký projekt neuskuteční.

Spojené státy byly ochotny jednat o rozmístění sil, transparentnosti, kontrole zbrojení nebo politických ujištěních. Nebyly ochotny připustit ruské právo veta nad rozšiřováním NATO. Z amerického hlediska totiž nešlo pouze o mocenský zájem, ale také o princip, podle něhož si jednotlivé státy mohou samy vybírat své alianční uspořádání.

Právě zde vznikalo zásadní nedorozumění. Ruská strana mohla v dlouhých jednáních, nových institucích a dílčích ústupcích vidět možnost postupně změnit také základní směr politiky. Americká strana však konzultace chápala především jako způsob, jak zmírnit ruský odpor vůči směru, který již sama považovala za legitimní a zásadně neměnný.

Rusko mohlo jednat o podmínkách evropského bezpečnostního uspořádání. Nemohlo však spolurozhodovat o tom, zda se americký alianční systém bude rozšiřovat.

Tchaj-wan: ústupek ve formě, kontinuita v podstatě
Podobný postup použily Spojené státy při normalizaci vztahů s Čínou. V roce 1979 uznaly vládu v Pekingu, ukončily diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a vypověděly dosavadní obrannou smlouvu. Na první pohled šlo o zásadní americký ústupek.

Současně však Kongres přijal Taiwan Relations Act. Ten zachoval neoficiální vztahy, umožnil pokračování hospodářské a další spolupráce a stanovil, že Spojené státy budou Tchaj-wanu poskytovat prostředky potřebné k udržení dostatečné obrany. Formální diplomatický vztah zanikl, ale významná část jeho praktického bezpečnostního obsahu pokračovala jinou právní cestou.

Peking získal diplomatické uznání svého postavení. Nezískal však volnou ruku vůči Tchaj-wanu. Washington ustoupil v otázce formálního uznání, ale zachoval si možnost ovlivňovat bezpečnostní rovnováhu v Tchajwanském průlivu.

Tento případ ukazuje americkou schopnost oddělit právní formu od mocenského obsahu. Formální ústupek může být rozsáhlý, pokud existuje jiný právní, ekonomický nebo vojenský mechanismus, kterým lze zachovat praktickou podstatu původní politiky.

Druhá strana proto může získat to, co je viditelné a symbolicky významné, aniž by získala to, co je pro Spojené státy mocensky rozhodující.

Írán: dohoda o konkrétním programu
Jaderná dohoda s Íránem byla skutečným kompromisem. Írán přijal rozsáhlá omezení jaderného programu a mimořádný kontrolní režim. Spojené státy a další účastníci na oplátku odstranili nebo pozastavili sankce související s jaderným programem.

Dohoda však byla vymezena úzce. Netýkala se všech amerických sankcí, íránské regionální politiky ani celkové normalizace vztahů. Spojené státy zachovaly další sankční režimy a nadále považovaly řadu íránských aktivit za nepřijatelnou. Samotný Iran Sanctions Act zůstal v platnosti i během provádění dohody.

To samo o sobě nebylo porušením dohody. Ukazuje to však hranice amerického kompromisu. Washington byl ochoten dohodnout se na konkrétním problému, ale dohoda neznamenala přijetí širšího íránského mocenského postavení.

Když se pozdější americká administrativa rozhodla, že dohoda nedostatečně omezuje další aspekty íránské politiky, Spojené státy od ní odstoupily. Pro Írán to znamenalo, že ani splnění úzce vymezené dohody nezajišťovalo dlouhodobou změnu celého vztahu.

Americká politika tak opět působila současně vstřícně i neústupně. Byla schopna uzavřít velmi podrobnou dohodu o jednotlivém programu, ale mnohem méně ochotná přijmout dohodu jako začátek širšího mocenského kompromisu.

Pravidla ano, nadřízená autorita nikoli

Americká zarputilost je zvlášť viditelná v otázkách vlastní suverenity. Spojené státy podporují trestání válečných zločinů a v určitých případech spolupracují s mezinárodními tribunály. Nejsou však smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu a opakovaně odmítaly jeho nárok stíhat americké občany bez souhlasu Spojených států.

Americká vláda proto usilovala o uzavírání dvoustranných dohod, které měly zabránit předávání amerických osob soudu. Tento odpor nebyl nahodilý. Vycházel z přesvědčení, že nezávislá mezinárodní instituce nesmí získat konečnou pravomoc nad americkými vojáky a představiteli.

Nejde jen o jednoduché pokrytectví. Jde o hlubší rys amerického postavení ve světě. Spojené státy podporují mezinárodní pravidla a instituce, pokud je považují za slučitelné se svou ústavní suverenitou a bezpečnostní odpovědností. Mnohem obtížněji přijímají instituci, která by mohla tato pravidla závazně uplatnit také proti nim bez jejich politické nebo právní kontroly.

Amerika chce být jedním z hlavních garantů mezinárodního systému. Podstatně méně je ochotná stát se jeho zcela rovnocenným objektem.

Proč je americká politika tak obtížně čitelná

Americká politika není neprůhledná jen proto, že by její představitelé záměrně lhali. Její obtížná čitelnost má strukturální příčiny.

Prezident komunikuje s voliči a sleduje volební cyklus. Kongres rozhoduje o rozpočtech, sankcích a zákonných omezeních. Ministerstva, armáda a zpravodajské služby realizují dlouhodobé programy. Soudy určují právní hranice. Soukromé firmy sledují obchodní a technologické příležitosti. Spojenci financují americké systémy a současně pomáhají udržovat americké strategické postavení.

Jednotlivý veřejný výrok proto může být pravdivý, a přesto vytvářet zavádějící obraz celku. Prezident může pravdivě tvrdit, že vláda neposkytuje nový balík bezplatné pomoci. Z toho však ještě neplyne, že přestaly proudit americké zbraně, skončila technologická spolupráce nebo zmizel americký strategický vliv.

Demokratické vlády navíc nekomunikují pouze s protivníkem. Musí současně přesvědčovat vlastní veřejnost, udržovat parlamentní podporu, uklidňovat spojence a reagovat na média. Veřejná formulace zahraniční politiky proto často není jejím úplným popisem. Je také nástrojem domácí politiky.

Stejný postup může být jednou označen za obranu mezinárodního řádu, podruhé za obchodní transakci, potřetí za přenesení odpovědnosti na spojence a počtvrté za cestu k míru. Změna jazyka může vytvářet dojem zásadního obratu, přestože základní strategický účinek zůstává podobný.

Západní systém je procedurálně transparentní: má veřejné rozpočty, parlamentní debaty, soudní rozhodnutí a svobodná média. Strategicky však může být hůře čitelný než systém autoritářský. Informací je více, ale skutečná politika je rozložena do mnoha institucí a kanálů, které nemusí postupovat stejně ani používat stejný jazyk.

Dohoda jako přijetí amerického rámce

Americká nabídka spolupráce bývá skutečná. Spojené státy mohou nabídnout obchod, investice, bezpečnostní spolupráci, přístup k technologiím i účast v mezinárodních institucích. Jejich nabídka je však často spojena s předpokladem, že protistrana přijme základní rámec systému, jehož podobu určují především Spojené státy a jejich spojenci.

Americké pojetí dohody proto mnohdy neznamená vzájemné omezení dvou rovnocenných mocenských projektů. Častěji znamená nalezení přijatelného místa pro druhou stranu uvnitř uspořádání, které Washington považuje za legitimní.

To vysvětluje zdánlivý rozpor mezi vstřícným jazykem a tvrdou praktickou politikou. Spojené státy jsou ochotny hledat mnoho variant dohody. Mnohem méně jsou však ochotny přijmout variantu, která by zásadně omezila jejich svobodu jednání, postavení jejich aliančního systému nebo schopnost ovlivňovat pravidla.

Protistrana může dostat na výběr mezi několika způsoby spolupráce. Nemusí však získat možnost odmítnout samotný rámec, v němž má spolupráce probíhat.

Americká diplomacie proto není slabá ani nerozhodná. Její povrchová pružnost je často právě nástrojem hlubší neústupnosti. Spojené státy ustupují v tom, co mohou obětovat, aby nemusely ustoupit v tom, co považují za podstatné.

Jejich největší zvláštností není neochota jednat. Naopak: Spojené státy mohou jednat velmi dlouho a téměř o všem. Jejich skutečná zarputilost se projeví teprve ve chvíli, kdy protistrana začne vyjednávat nikoli o podmínkách amerického cíle, ale o cíli samotném.