Ustojí Trump v kampani sázku na svůj „kmen“?

Jedno poučení teď letí světem. Opravdu záleží na tom, kdy a kde – v jaké zemi, jakém režimu, jaké rodině, jaké komunitě, jaké sociální, etnické či vzdělanostní skupině – se člověk narodí.

Ti, kteří se narodili v USA v černošské rodině, mají pocit, že jejich šance pro život i kariéru jsou nižší než u jejich vrstevníků, kteří se narodili jako bílí. Že proklamace ústavy i zákonů o rovnosti se jich netýkají. Že to vše se musí zgruntu předělat. V případě potřeby kulturní revolucí, jejíž avantgardou budou pokrokové intelektuální elity, které již do značné míry ovládají akademický či mediální svět a říká se jim „liberální levice“. Proto demonstrují proti rasismu a policejní brutalitě v zemi, jež měla černošského prezidenta, má černošské politiky, guvernéry, generály, vysoké policejní úředníky i soudce.

Sympatizuje s nimi značná část obyvatel třetího světa i západní Evropy. Jiní, kteří se narodili v zemi komunistické, mají zase pocit, že kvótu demonstrací proti americkému imperialismu splnili už kdysi. A to povinnou účastí na manifestacích se školní třídou. A uvědomují si, v jakém tu žijeme – z hlediska svobod projevu, občanských či společenských – luxusu. Člověk může nejít na demonstraci typu Black Lives Matter (na černošských životech záleží) či nosit transparent All Lives Matter (na všech životech záleží), aniž by byl pokládán za rasistu hodného odsudku a měl problémy v soukromém či veřejném životě i v práci, jak by tomu s vysokou pravděpodobností bylo v dnešní Americe.

Ano, pokud jste to snad nevěděli, heslo All Lives Matter se v dnešní Americe považuje za rasistické. Relativizuje (demonopolizuje) totiž problém černých. O. k., rozladění z toho lze pochopit. Ale nelze pochopit, co je na tom liberálního, občanského či demokratického. Vždyť je to ukázka ryze komunitního, kmenového, rasového, etnického vnímání politiky.

To vše vytváří atmosféru společenského kvasu a posunů. Ukazuje se, že dosavadní instituční zvýhodnění černé populace v USA „pozitivní diskriminací“ (affirmative action) nestačí. Že politika identity, toto beranidlo americké pokrokové levice, burcuje pohyb společnosti radikálním směrem. A to vše naplno vyhřezlo, když bílý policista zabil černého zatčeného a zároveň se ostře rozjela volební kampaň.

Jak ji to ovlivní? Na tuto otázku neexistuje žádná jednoznačná odpověď. Nabízejí se různé příměry z minulého půlstoletí, ale všechny nějak pokulhávají. Třeba že armádu poslali do ulic i prezidenti s lepším profilem u veřejnosti, než jaký má Donald Trump (Eisenhower, Johnson, Bush starší). Nebo že rasové a společenské napětí vyhrálo v roce 1968 volby Richardu Nixonovi, jenž kandidoval s heslem „právo a pořádek“. Proč by totéž neposloužilo Trumpovi?

Možná i proto, že v roce 1968 byla v plném proudu válka ve Vietnamu, fungovaly povinné vojenské odvody a Nixon slíbil, že je zastaví (též tak učinil). Převzal do své kampaně něco z hodnot a požadavků soupeře. Je toho schopen Trump? Těžko říci u politika sázejícího na narcismus a převálcování soupeře. Proti kmenovému pojetí pokrokových identitářů sází na svůj „kmen“. Může to ustát? Těžko říci, ale společná americká identita zapláče.

LN, 15.6.2020