Pod rostoucím domácím tlakem na stažení amerických jednotek z Iráku co nejdříve a bez ohledu na následky zareagoval ve středu 30.11. konečně prezident George W. Bush prvním ze serie projevů, které by mu měly získat zpátky bývalou popularitu a souhlas se způsobem vedení války.
V Námořní akademii v Annapolis prezident Bush se značným zpožděním a po mnoha urgencích načrtl v několika základních bodech plán strategie k vítězství v Iráku. Pokud někdo očekával nějaký převratný plán, musel být zklamán, prezident neřekl nic nového, pouze potvrdil dosavadní směr americké politiky v Iráku. Znovu rázně odmítl požadavek většiny Demokratů v Kongresu stanovit přesný časový harmonogram odchodu amerických sil z Iráku. "Stažení bude záviset na místních podmínkách, ne na washingtonskými politiky uměle vytvořených termínech," řekl Bush.
Výňatky zveřejněné v českém tisku nedávají dostatečně široký přehled, proto nebude na škodu hlavní pasáže sdůraznit, neboť budou v příštích měsích určovat nejen vývoj situace v Iráku, ale také na domácím politickém kolbišti.
(V závorkách moje poznámky.)

"V této válce zažijeme ještě mnoho obratů, ale nepřítel musí být poražen na každém bojišti. Teroristé jasně dali najevo, že Irák je hlavní frontou v jejich boji proti lidstvu. Musíme proto považovat Irák i za hlavní frontu ve válce proti terorismu.
Nepřítele v Iráku tvoří tři skupiny - největší skupinou jsou bývalí privilegovaní občané, především Sunnité, kteří toto dominantní postavení ztratili. Většinou se aktivně do bojů nezapojují, ale poskytují rebelům zázemí. V této skupině trvale roste počet těch, kdo dávají přednost demokratickému řešení, jak je vidět ze stoupající učasti Sunnitů ve volbách.
Druhou skupinou jsou "Saddámovci" snící o znovunastolení diktatury. Mají malou podporu obyvatelstva, a proto nemohou zastavit demokratizaci země. Tato skupina ztrácí zázemí a bude postupně oslabována a poražena iráckými bezpečnostními silami.
Třetí, nejmenší skupinu, jež však představuje nejnebezpčnější a bezprostřední hrozbu, tvoří teroristé často přicházející ze zahraničí, kteří jsou napojeni na al-Káidu nebo jí jsou inspirováni. Tito lidé jsou zodpovědni za většinu atentátů, vražd a řezání hlav rukojmích. Jsou vedeni teroristou Zarkavím a jejich cílem je vytlačit americké a spojenecké síly z Iráku a vzniklé vakuum využít jako základnu k utokům na Ameriku, ke svržení umírněných režimů Středního východu a k vytvoření totalitního islamistického imperia rozpínajícího se od Indonesie po Španělsko. Tito teroristé nemají nic společného s iráckým lidem. Jejich cílem je vraždit nevinné a vytvářet chaos a atmosféru strachu a otřást naší vůlí dokončit náš ukol. Neuspějí. Amerika je silná a jejich touha po moci nestačí na universální lidskou touhu po svobodném životě. Je to nepřítel bez svědomí a tyto lidi není možné přesvědčit a získat. Je třeba je porazit a pobít. Pokud bychom je neporazili v Iráku, vraždili by jinde, jak dokázali v Madridu, Londýně a Ammánu a vraždili by i u nás doma. Proti tomuto nepříteli existuje pouze jedna možnost - nikdy neustoupit, nikdy se nevzdat, nepřijmout nic jiného než uplné vítězství.
Naše strategie k dosažení tohoto vítězství se skládá ze tří prvků. Víme, že svobodné společnosti jsou mírumilovné společnosti, a proto pomáháme Iráčanům vybudovat svobodnou společnost, včetně demokratických institucí, která bude hájit práva všech občanů. Koaliční jednotky a irácké bezpečnostní síly jsou v neustálé ofensivě a čistí uzemí kontrolovaná teroristy a přenechávají je ve správě iráckých bezpečnostních sil. Budujeme tyto síly tak, aby byly schopné zajistit bezpečnost a převzít zodopovědnost za svou zem bez silné zahraniční asistence."
(Stejně jako Donald Rumsfeld před ním, i Bush zdůraznil pokrok při výcviku iráckých jednotek, které podle něj stále více samostatně zvládají bezpečnostní operace proti vzbouřencům. V listopadu již operovalo 212.000 iráckých vojáků, zatímco před rokem jich bylo 96.000.)
"Příprava jednotek a hlavně jejich velitelských kádrů, aby byly bojeschopné, potřebuje čas a trpělivost. A ten čas a to usilí za to stojí. Dokud budu vaším vrchním velitelem, Amerika neustoupí atentátníkům a vrahům. Stáhnout jednotky dříve, než ukončí misi, není plánem k vítězství," zdůraznil Bush.
"Třetí aspekt je ekonomická revitalizace země. Pomáháme Iráčanům vybudovat hospodářskou infrastrukturu, reformovat ekonomiku, a dovést je k prosperitě, která zajistí každému Iráčanovi podíl na svobodné a mírové zemi. V tomto usilí jsme zangažovali mezinárodní organizace, sousední země a OSN."
Pak se prezident Bush zaměřil detailně na výcvik iráckých bezpečnostních sil:
"Dnes je v boji s teroristy nasazeno 120 iráckých vojenských a policejních praporů. Vojenský prapor má okolo 800 mužů, policejní 350. Po boku koaličních sil již bojuje 80 iráckých praporů, 40 operuje samostatně na vlastních perimetrech, pouze s podporou (leteckou, případně dělostřeleckou) koaličních vojsk. Loňské operace ve Faludži se učastnilo 9 praporů armádních a námořní pěchoty s podporou šesti iráckých praporů, jejichž role byla většinou omezena na držení dobytého prostoru. Nedávná čistící operace v Tal Afar už vypadala jinak. Tu vedlo 11 iráckých praporů s podporou pěti koaličních. Irácké policejní prapory pak zabezpečovaly vyčištěné uzemí a organizovaly rekonstrukci civilní infrastruktury.
V této chvíli kontroluje 30 iráckých praporů vlastní teritoria včetně některých - dříve nebezpečných - čtvrtí Bagdadu. Již jsme Iráčanům předali pod kontrolu 90 čtverečních mil města. Dále jsme iráckým jednotkám předali 20 předsunutých vojenských základen včetně komplexu Saddámova paláce v Tikritu.
Pokrok iráckých bezpečnostních sil je částečně důsledkem toho, že jsme se poučili z předchozí zkušenosti. Po okupaci jsem začali organizovat lehce vyzbrojené civilní bezpečnostní jednotky, které nemohly protivníkovi vzdorovat. Teď, v souladu s iráckou vládou budujeme novou armádou".
(V tomto odstavci se Bush nejvíce a velice opatrně přiblížil přiznání chyb. Naplno by to však asi neřekl, ani kdyby ho Nancy Pelosi natahovala na skřipec a lechtala na chodidlech.)
"Nyní prodělávají iráčtí rekruti stejný výcvik jako američtí. Ve spolupráci s Iráčany a koaličními spojenci jsme otevřeli vojenské a policejní školy, specializovanou pyrotechnickou školu a NATO vede štábní akademii. Vedle nich šest policejních akademií produkuje každých deset týdnů 3500 absolventů. Navzdory tomu, že se teroristé soustřeďují na náborová střediska, není zájemců o službu v armádě a policii nedostatek. Změna je znát i mezi Sunnity - 60 sunnitských kleriků vydalo fatwu vyzývající mládež ke vstupu do policejních utvarů k ochraně "duší, majetku a cti" občanů.
Kritici poukazují na to, že pouze jeden irácký prapor je zcela nezávislý. Jenže k úplné nezávislosti je třeba týlového zabezpečení, vlastních komunikačních uzlů, dopravy včetně letecké, rozvědky a spojeného velení. Upřímně řečeno, mnoho jednotek států NATO by se dnes jako plně nezávislé také nekvalifikovalo. Dnes už mají Iráčané i malé transportní letectvo, které právě zajistilo dopravu do Tal Afaru. Irácké námřnictvo kontroluje přístavy v Basře a Ummu. A cvičí se noví příslušníci ofenzivní rozvědky. To všechno potřebuje čas.
Ano, utrpěli jsme v minulých dvou a půl letech i neúspěchy a vycvičenost praporů je stále nevyrovnaná. Ale proti loňsku je vidět znatelný pokrok, hlavně v přístupu iráckých vojáků, kteří nově nabyli vojenské hrdosti. Plukovník Todd Wood, který cvičí irácké vojáky v Saddamově rodišti Tikritu říká: "Jsou to vlastenci s vůlí jít proti rebelům, neboť vědí, že cílem teroristů není nic jiného než zabít je a povraždit jejich rodiny. Ještě před rokem bylo něco takového tady nemyslitelné, ale oni se znatelně lepší a budou se lepšit i dál."
Generál Marty Dempsey, zodpovědný za výcvik a předávání zodpovědnosti k tomu dodává: "To se nedá srovnat, jsou dnes daleko lépe vybaveni a vycvičeni a získávají stále větší kontrolu nad osudem vlastně země."
(O viditelném pokroku svědčí i málo zveřejňovaná skutečnost, že se zpátky do Iráku hlásí velké množství amerických vojáků, kteří si už turnus odsloužili a nemuseli by.)
Teď, před volbami, máme v Iráku 160 000 vojáků k zabezpečení jejich průběhu, po volbách počet opět snížíme, ale žádný přesný harmonogram stažení nebude. Byl by to jen signál nepříteli, aby počkal a až budeme pryč, začal znovu. Stáhnout se před dosažením cíle není plán vítězství."
(Bushovi se dostalo v tomto směru nečekané podpory od demokratického senátora Liebermanna, který se právě z Iráku vrátil a potvrdil viditelný pokrok ve všech směrech rekonstrukce země.)
"Za poslední dva roky udělali Iráčené obrovský krok kupředu v demokratizaci země. Přes hrozby a vražedné atentáty se dostavují k volbám v záviděníhodném množství. Kritici rovněž poukazují, že nemáme jiný plán než držet se vytčeného směru, jenže ten směr je nedovolit teroristům al-Kájdy a jim podobným udělat z Iráku Afghanistán, odkud by mohli útočit na Ameriku. Vítězství si bude ještě vyžadovat velké úsilí a domácí podporu. Vyžaduje i osobní odvahu těch, kdo riskují v boji život.
To poslední, co chcete před nasazením do Iráku slyšet, je debata ve Washingtonu, zda to má vůbec smysl. Přestože se ve Washingtonu tvrdě debatuje, mohu vás ujistit, že národ stojí za vámi. Je silou naší demokracie, že se opačné názory mohou střetávat i za války. Vaše služba nám tu svobodu debaty umožňuje. A díky vám mohou dnes svobodně debatovat i lidé v ulicích Bagdádu.
Američané si přejí dvě věci - vítězství v Iráku a váš návrat domů. Nejdříve ale musíme porazit nepřítele na místě. To je prvořadý úkol. Pak bude Irák svobodným státem a pevným spojencem, což posílí bezpečnost Ameriky. Dlouhodobým úkolem je rozšíření demokracie a svobody na Středním Východě. Jen tak můžeme zajistiit bezpečnost Ameriky do budoucna. Dnes na Středním Východě soupeří idea svobody se zlobou, nenávistí a zoufalstvím. Stejně jako fašismus a komunismus, i tato ideologie podlehne nezastavitelné síle svobody a jak se demokracie rozšíří po Středním Východě, i tyto země se stanou novými spojenci v míru. Svobodný Irák bude inspirovat demokratické reformátory od Damašku po Teherán, pomůže rozšířit naději v této nešťastné oblasti a zdvihne břemeno hrozby teroru z našich občanů. Demokratizací Iráku získáme partnera v prosazení míru a umírněnosti v muslimském světě a spojence ve světovém boji s terorismem. Šíření ideálu demokracie a sebeurčení je poslání, které stálo u zrodu našeho národa a které vyzývá novou generaci Američanů. Chopíme se této výzvy, neboť jsme si vědomi, že svoboda je osudovým voláním každého muže, ženy a dítěte."

Demokraté asi den lapali po dechu, neboť jejich frontální útok narušilo vystoupení senátora Liebermana, který v podstatě potvrdil Bushova slova a akceleraci pokroku v Iráku. Také se čekalo na reakci dnes jedné z nejsilnějších figur v táboře Demokratů, Hillary Clintonové, která až doposud tvrdě podporuje jestřábí křídlo. Zřejmě toho o islamistickém terorismu ví z doby přebývání v Bílém domě více než její liberánlí kolegové z Kapitolu.
Jako první se ozval ublíženec John Kerry, který obvinil Bushe, že ignoruje realitu, neboť údajně neodpověděl na prvotní otázku Američanů, jestli invaze stála za krev a výdaje. "Přítomnost velkého množství amerických vojáků v Iráku je důvodem, že irácké jednotky nejsou ochotny bojovat," řekl Kerry, "a dokud prezident nepřizná, že tato přítomnost je část problému, a nestanoví pevná data stažení, bude to pořád stejné." Kupodivu je to tentýž Kerry, který ještě před půl rokem souhlasil s těmi kolegy, kteří tvrdili, že v Iráku je málo amerických vojáků.
Ted Kennedy se zřejmě zrovna probudil, když oznámil, že, ejhle, "i podle dokumetu Bílého domu je k vítězství ještě daleko." A korunu všemu nasadila mluvčí sněmovní menšiny Nancy Pelosi, která minulý týden nevěděla, zda se přiklonit k Hillary nebo k Johnu Murthovi, který vystoupil s požadavkem okamžitého stažení a rozšafně pravila, že "status quo je k ničemu."
Republikáni si mohou na chvilku oddechnout, neboť přihlášením se k Murthovu požadavku představila Demokratickou stranu jako zastánce defetismu a to nemají Američané rádi. Republikáni jsou pořád v hromadě problémů, z nichž se jen těžko budou hrabat, ale zdá se, že jim Nancy Pelosi podala pomocnou ruku. Někdy jsou překvapivé činy amerických politiků zajímavější, než zápletky seriálu "Západní křídlo". (Politická telenovela o liberálním prezidentovi.)