V záplavě článků a informací kolem západního debaklu v Aghánistánu můžeme narazit na zprávičku, která působí na první pohled nenápadně. Armádní velení i bezpečnostní poradci věděli, že stahování je velmi špatně připraveno, ale neodvážili se to prezidentovi říct. „Poradci byli příliš vystrašeni,“ říká jeden novinový titulek. „V Bílém domě vládne tvrdá disciplína. Jenže když řídíte despotickým způsobem, a nepovolíte projevit nesouhlas, jsou další členové týmu vlastně zbyteční,“ zní jedno ze svědectví z Bílého domu (publikované v britském Telegrafu).

Jenže moment! V Bílém domě nevládne žádný agresivní psychopat, nýbrž komická postavička trpící stařeckou senilitou. Ale ani když byl ještě při síle, nebyl Biden žádný ranař a válečník, nýbrž úředníček, který dělal to, co se od něj čekalo. A navíc už nežijeme v době, kdy byli neoblíbení rádcové napichováni na kůly. Nehrozí nic horšího než odchod z prezidentova týmu.

Jaké to tedy musí být povahy, když jsou ti lidé v Bílém domě „vystrašeni“? A to si vezměte, že šlo převážně o bezpečnostní poradce, tedy lidi z vojenského prostředí.

Pokud chceme pochopit, jak se změnily povahové rysy, je užitečné podívat se, jak vypadá výběr lidí na příslušné pozice. Co ti lidé museli udělat, aby se na ta místa dostali? Jaké vlastnosti museli osvědčit? A jak se to liší od jiných dob a jiných organizací?

Zkusme si představit, že by nebyl rok 2021, ale řekněme 1821. Jak by vypadala kariéra člena úzkého armádního velení? Jako poručík pronikl se svým oddílem mezi liniemi nepřítele, vykonal speciální operaci a rozhodl tím bitvu. Později se jako kapitán dostal do obklíčení, ale v beznadějné situaci dokázal motivovat vojáky, provedl nečekaný manévr a probil se ven. Později pluk, kterému po dalším povýšení velel, dvakrát rozhodl bitvu. Potom se teprve stal generálem, a posléze maršálem. Takhle vypadají všechny velitelské životopisy – s tím rozdílem, že ti urozenější začínali z vyšší pozice. Třeba legendární maršál Radecký začínal jako kapitán jezdectva.

Není těžké si představit, z jakých lidí se skládala armádní velení. Stateční, přímí, nezávislí, s obrovskými vůdcovskými schopnostmi. Ale také s psychopatickými rysy, tvrdí a nelítostní. Tak tomu bylo ještě za druhé světové války a podle všeho takové mentalita převažovala ve štábech ještě v 70. letech – ve státech NATO i ve státech Varšavské smlouvy.

Podívejme se ale třeba na náčelníka generálního štábu amerických ozbrojených sil Marka Milleyho. Vystudoval prestižní školu, pak prošel celou řadou velitelských funkcí, ale v jeho životopise nikde nenajdeme ani zmínku o tom, že by byl osobně zapojen do nějaké bojové operace, natož že by přijal nějaké odvážné rozhodnutí nebo podal nějaký výjimečný výkon. Prostě vykonával rutinní velení, posílal správná hlášení, nikdy neměl žádný nepovolený názor, nikdy se nedostal do konfliktu… a postoupil až na náčelníka generálního štábu. Nebyl vybrán proto, že by měl srdce bojovníka. Byl vybrán proto, že je to šedý bezkrevný byrokrat.

Asi nepřekvapí, že když loni hořela centra amerických měst, Mark Milley odmítal podniknout cokoliv na obranu obyvatel. Místo toho řešil, s kým se objevil na jaké fotografii. A samozřejmě se věnoval otázce transsexuálů v ozbrojených silách.

Když se podíváte na stránku amerického generálního štábu a projdete životopisy, zjistíte, že tam jsou POUZE takové postavy (viz). A nedělejme si iluze, že v jiných armádách NATO je to lepší. Stačí připomenout generála manekýna, který momentálně kandiduje na českého prezidenta.

Ne, že by nebylo skutečných bojovníků. Ano, v době nové citlivé výchovy a boje proti „toxické maskulinitě“ jich je méně. Ale ti nedokážou být povýšeni nad určitou úroveň, nebo dokonce odcházejí. Kdyby dnes žil Napoleon, zůstal by poručíkem.

Před bitvou u Kurska šel Georgij Žukov za Stalinem a přesvědčil ho, aby úplně změnil bojový plán. Zkuste si na jeho místě představit někoho ze současných velitelů.