Když Nick Papich dokončil střední školu, rozloučil se s matkou, u které žil, a přestěhoval se ke svému otci. Uplynulo jedenáct let a syn stále bydlí a stravuje se zdarma doma. Je mu dvacet devět roků a kromě občasného záskoku jako manekýn nevydělá ani dolar.

„Dám mu ještě pár měsíců, ale pak s ním musím něco udělat,“ řekl v novinovém rozhovoru jeho starý otec Anton, který má skromnou penzi a přivydělává si občas ve Walmarku, kde vítá kupce a zároveň dohlíží na to, aby nikdo neutekl bez zaplacení. „Nick má zpožděný vývoj, ale došli jsme k bodu, kde ho budu muset postrčit. Problém je ale jak.“

Dobrá otázka, kterou se budeme zabývat později. Nejdříve si poslechněme Nicka.

„Táta žil v jiném světě,“ prohlašuje. „Dneska životní náklady neustále stoupají, zatímco výdělky jsou pořád stejně mizerné. Proto většina mých kamarádů žije u rodičů.“

Statistika ukazuje, že průměrná kupní síla amerických pracujících s přihlédnutím k inflaci stagnuje zhruba na úrovni roku 1974 navzdory zvýšení mezd. Když se váš plat zvýší během roku o 1200 dolarů a činže vzroste o sto dolarů měsíčně, nepotřebujete účetního, aby vám řekl, že jste si o nic nepolepšil.

Kdyby průměrný roční příjem amerických domácnosti rostl od roku 1970 souměrně s výkonností ekonomiky, činil by dnes přibližně 92.000 dolarů a ne pouze 50.000 dolarů. Není od věci připomenout, že dlouhodobé zaostávání příjmů je hlavním důvodem demonstrací hnutí žlutých vest ve Francii, které přerůstají do občanských nepokojů.

Podle oficiálních amerických údajů jedna třetina mužů a žen ve věku 18 až 34 let žije doma u rodičů. Zhruba 15-25 % z nich jsou mladí lidé narození na rozmezí milénia, kteří tvoří generaci M. Je to téměř dvojnásobek ve srovnání s předchozí generací.

Mám jednoho Nicka v blízkém okolí, a tak beru se lžící solí ujišťování, že Evropu tento civilizační a sociální jev zatím příliš nezasáhl. Prý proto, že máme vyšší mzdy a lepší podpory mladých než v Americe, a že u nás dobře funguje učňovský systém. Přiznávanou výjimkou je Itálie, kde 65 % mladých lidí žije doma, ze dvou třetin muži, „mammoni“, jak se jim tam říká, maminčini hošíci.

V Jižní Koreji jsou dospěláci, kteří bydlí s rodiči, nazýváni „klokany“. Ze zjištění Státní infomační služby vyplývá, že víc jak dvě třetiny rodičů nad šedesát let mají doma „klokana“ a že pro převážnou většinu z nich je neúnosným finančním břemenem.

V Austrálii, kde bydlí doma téměř 40 % potomků ve věku 20 až 34 let, rodiče vynakládají na jejich ubytování a stravu 12,2 miliard dolarů ročně podle průzkumu Mozo.com.au.

Nedávná anketa Bankrate.com v USA ukazuje, že polovina oslovených amerických rodičů obětovala nebo obětuje své penzijní úspory, aby pomohli svým dospělým dětem platit pojistku na auto, účet za mobil, zdravotní zabezpečení a splátky na půjčky.

Americká psychiatrička dr. Laura Dabney míní, že rodiče, kteří škudlí na sobě a ze své penze podporují dospělé děti, by měli přehodnotit svůj postoj. V konečné analýze jim dělají medvědí službu, „neboť je připravují o radost z pocitu, který člověk má, když se postaví na vlastní nohy,“ vysvětluje.

Zavřít dospělým nesoběstačným potomkům jen tak z ničeho nic dveře je svádivé, leč špatné řešení. Rozumnější a účinnější je ukázat jim cestu k odpovědnosti a nezávislosti, radí Beth Koblinger, autorka bestselleru „Get a Financial Life“. Navrhuje následující postup:

Za prvé sepište opravdovou smlouvu s vaším synem nebo dcerou, která určí, kolik přispějí na činži a základní potraviny. Jde o princip, a proto je rozumné začít s malou částkou. Zároveň si musíte promyslit, co uděláte, když bude smlouva porušena, jako třeba odepřít mu nebo jí nějakou výsadu, například používání rodinného automobilu.

Za druhé stanovte, které domácí práce budou vykonávat. Neočekávejte příliš, ale dbejte na to, aby tato pravidla byla dodržována.

Za třetí s nimi proberte dluhy, které mají, a společně vypracujte rozpočet, podle kterého je budou splácet.

A jako poslední a nejdůležitější stanovte datum, ke kterému se musí vystěhovat, když neudělají vše, aby se stali finančně soběstační. Dokázaly to předchozí generace a také to neměly lehké.

„Musíte si dohodnout konečný termín,“ zdůrazňuje Beth Koblinger, „protože po několika letech neurovnaného soužití to můžete být vy, kdo sbalí kufr.“