Obsazení města Ramádí, administrativního střediska provincie Anbar, a útěk irácké armády se staly nepříjemným překvapením pro americkou vládu, která neustále tvrdila veřejnosti, že situace v Iráku se postupně zlepšuje a strategie prezidenta Obamy v regionu nese viditelné ovoce.

Četní kritici Obamovy zahraniční politiky vidí v ponižující porážce iráckého spojence další důkaz zahraničněpolitické slabosti současné administrativy.

Vlivný deník Wall Street Journal používá v komentářích pro Obamu velmi nelichotivé výrazivo:

„Pád Ramádí je vojenským debaklem i pro prezidenta. Celá jeho strategie byla založena na vyzbrojování sunnitských bojůvek, které se staví přátelsky k vládě v Bagdádu, a jsou schopny klást odpor Islámskému státu.

Avšak není možné úspěšně válčit, když místo slíbených zbraní slyší jen konejšivá slova, zatímco šíitští politici v Bagdádu ozbrojování přátelských sunnitů vehementně brání.

A Spojené státy jen bezmocně přihlíží. Podstata problému je v tom, že Barack Obama používá jen minimalistické prostředky v boji s nepřítelem, který usiluje o maximalistické cíle,“ píše deník.

Minulý týden světlo světa spatřila kniha analytika Colina Duecka Obamova doktrína: americká velká strategie dnes. Autor spatřuje důvody naprosté neúspěšnosti Obamy v úzkoprsosti prezidentovy zahraniční politiky.

Na základě analýzy četných prezidentových prohlášení dospívá Colin Dueck k závěru, že Barack Obama záměrně omezil mezinárodní aktivitu Spojených států, aby ho tyto úkoly nerušily při uskutečňování vnitropolitických reforem. Součástí této strategie je také připravenost ve všem ustupovat potenciálním protivníkům v naději, že vstřícnost poněkud utlumí jejich nepřátelskou horlivost. Tato politika končí naprostým fiaskem, domnívá se Colin Dueck.

Naproti tomu známý americký politolog Edward Luttwak má pro jev amerického ústupu ze všech bojišť poněkud vlídnější vysvětlení:

„Americká politika tradičně kolísá mezi intervencionalismem a izolacionismem a moc nezáleží na tom, který prezident a která strana zrovna vládne.

Po vietnamské válce se k moci dostal Jimmy Carter, kterému byly hodně zazlívány nerozhodnost a neschopnost tvrdě odpovědět na zadržení amerických rukojmích v Íránu.

Právě takové pozadí prospělo příchodu Ronalda Reagana, který dokázal prudce obrátit americkou zahraniční politiku a vsadil na strategii totálního zadržování Sovětského svazu a jeho vazalů.

Dá se předpokládat, že po Obamovi opět přijde prezident, který se vrátí k silové a aktivní politice a pokusí se obnovit tradiční roli Ameriky jako světového lídra,“ domnívá se Edward Luttwak.