Vím, že pravidelní čtenáři Neviditelného psa už dávno ví, že 270 je minimální počet hlasů ve sboru volitelů, které musí budoucí prezident ve volebním klání získat, aby byl zvolen. Zdá se tedy, že tento můj příspěvek by mohl být docela krátký – ale opak je pravdou, bude možná na poměry zdejších příspěvků až nezvykle dlouhý, proto bude rozdělen do několika částí.
Pokusím se totiž vysvětlit nejen ono magické číslo 270 – svatý grál amerických prezidentských voleb, ale i samotnou podstatu sboru volitelů a průběh prezidentských voleb, a to, jak jistě uznáte nějakou chvíli zabere. Nejprve ale nechme promluvit ústavu USA, která ve svém druhém článku říká mj. toto:
„Prezident je volen spolu se svým viceprezidentem, voleným na tutéž dobu, následujícím způsobem:
Každý jednotlivý stát určí - způsobem stanoveným jeho vlastním zákonodárstvím - počet volitelů, rovnající se celkovému počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů, které tento stát vysílá do Kongresu; volitelem nesmí být však senátor, člen Sněmovny reprezentantů ani osoba, která zastává nějaký čestný nebo placený úřad ve správě Spojených států.
Volitelé se shromáždí ve svých státech a pomocí hlasovacích lístků volí dvě osoby, z nichž alespoň jedna není obyvatelem stejného státu jako oni. Poté sestaví seznam všech osob, pro které byly odevzdány hlasy, a zjistí počet hlasů pro každou z nich; dále volitelé tento seznam ověří, podepíší a zapečetěný zašlou do sídla vlády Spojených států, adresovaný předsedovi Senátu. Předseda Senátu v přítomnosti Senátu a Sněmovny reprezentantů otevře všechny seznamy a hlasy jsou pak sčítány. Osoba, která obdržela největší počet hlasů, se stane prezidentem, převýší-li tento počet polovinu všech volitelů; jestliže takovou většinu získají dvě nebo více osob a získají-li tyto osoby rovný počet hlasů, pak Sněmovna reprezentantů okamžitě odevzdáním hlasovacích lístků zvolí jednu z nich prezidentem; nezíská-li nikdo většinu, Sněmovna reprezentantů zvolí prezidenta stejným způsobem z pěti osob, které získaly nejvyšší počet hlasů. Hlasy se však budou při volbě prezidenta odebírat podle států, přičemž členové Sněmovny reprezentantů z každého státu budou mít jeden hlas; dvě třetiny států, zastoupených každý jedním či několika členy Sněmovny, vytvoří kvorum; pro volbu je nezbytná většina všech států. V každém případě osoba, která po volbě prezidenta získá nejvyšší počet hlasů volitelů, stane se viceprezidentem. Ukáže-li se, že dvě nebo více osob získaly rovný počet hlasů, Senát pomocí hlasovacích lístků zvolí z nich viceprezidenta.
Kongres může určit dobu volby volitelů i den, ve který volitelé budou hlasovat; tento den musí být stejný na celém území Spojených států.“[1]
Sbor volitelů je tedy pojem zastřešující soubor osob, které se každé 4 roky scházejí za účelem volby prezidenta a viceprezidenta USA. Je jich celkem 538 (proč, si řekneme vzápětí). a protože je pro volbu potřeba absolutní většiny, potřebuje kandidát na prezidenta USA (totéž samozřejmě platí i pro viceprezidenta) právě 270 a více hlasů - volitelů - ke svému zvolení.
To, co my a celý svět zjednodušeně vnímáme jako volbu prezidenta USA, tedy všeobecné volby, které probíhají vždy za čtyři roky v úterý po prvním pondělí měsíce listopadu, je tedy vlastně „jen“ výběrem zástupců do sboru volitelů. Tento sbor je tvořen téměř stejným způsobem, kterým je podchyceno složení Kongresu – každý stát má tedy stejný počet hlasů ve sboru volitelů, jaký má počet zástupců v obou komorách Kongresu (2 za senát + příslušný počet za sněmovnu, dle počtu obyvatel – nejvíce 55 Kalifornie až po 3 pro ty nejméně lidnaté státy). Ono slůvko „téměř“ je dáno tím, že ve sboru volitelů nemají žádné zastoupení nezačleněná území pod správou USA, ale naopak v něm mají místo celkem 3 zástupci Washingtonu, D.C.(ten má své zastoupení ve sboru volitelů od roku 1961 – dle XXIII. dodatku ústavy USA – nesmí mít více volitelů nežli má nejméně početně zastoupený – nejméně lidnatý stát (nyní třeba Aljaška, jakožto rozlohou největší stát, ale i Delaware, jako jeden z nejmenších).
Je na jednotlivých státech, jak „naloží“ s hlasy, které byly ve všelidovém hlasování odevzdány – 48 z nich postupuje dle systému „vítěz bere vše“ (stejně tak i Washington, D.C.) – v Maine a Nebrasce kombinují poměrný a většinový systém. Volitelé jsou většinou formou zákonů na úrovni jednotlivých států zavázáni hlasovat, dle „pověření“ od voličů. Ústavnost takového požadavku na zákonné „svázání“ hlasu volitele na výsledek volby v jeho státě potvrdil v několika případech i Nejvyšší soud USA. Ovšem pravda je, že ve více než 150 případech v historii voleb prezidenta a viceprezidenta USA (bude jim věnován zvláštní příspěvek) se jednotliví volitelé zachovali jinak, než měli dle vůle jejich domovských států – tito volitelé se nazývají Faithless electors a buď šli přímo proti všelidovému hlasování, nebo mimo něj. Na příklad v roce 2016 se takto pokusilo hlasovat 10 volitelů ((pro „přesunutí voleb pod kuratelu Kongresu“ bylo třeba 37 hlasů) – přičemž u tří z volitelů by šlo o porušení státního zákona a jejich hlasy by se nezapočítávaly – proto byli buď vyměněni, nebo své rozhodnutí změnili a 7 z nich skutečně odevzdalo hlas jinému kandidátovi). Toto hlasování sboru volitelů ve standardním režimu probíhá s cca měsíčním odstupem od toho všelidového – vždy v prosinci v hlavních městech jednotlivých států. Odtud pak výsledky z jednotlivých států putují do Kongresu, kde jsou na společném zasedání obou komor v lednu oficiálně spočítány.
Tento systém faktické nepřímé volby prezidenta USA má samozřejmě kořeny v pojetí amerického federalismu. I původní návrh na text ústavy v tomto směru v tzv. Virginském plánu měl vést k nepřímé volbě – kdy měl však prezidenta USA volit Kongres. Toto řešení však tvůrci ústavy nakonec přijato nebylo, neboť by dle nich narušovalo princip oddělenosti veřejných mocí. James Madison sice dle vlastních slov preferoval volbu přímou, ale sám uznal, že i v důsledku přetrvávajícího otrokářství na jihu nebylo možné tento způsob prosadit.
Madison, jakožto jeden z hlavních tvůrců ústavy, pak v Listě federalistů č. 39 argumentoval tím, že sbor volitelů (resp. zvolený způsob voleb – pojem „sbor volitelů“ ústava USA nikde nepoužívá) je vyváženým prvkem federální vlády, který byl založen na principu jednotlivých států a počtu jejich obyvatel – ostatně stejně tak Senát měl zajištěnu tvorbu vždy podle pravidla 1 stát = 2 hlasy a Sněmovna, kde se volí dle počtu obyvatel.
Alexander Hamilton v jiném Listu federalistů zase vyzdvihoval „jednoúčelovost“ sboru volitelů, jakož i to, že se volitelé scházeli na půdě svých států a nemohli se vzájemně ovlivňovat či zastrašovat, a také to, že nikdo, kdo měl veřejnou funkci na úrovni federální, nesměl být volitelem v tomto sboru, což mělo zajistit férovost volby.
Úplně původně však volitelé nebyli voleni ve všelidovém hlasování, ale prostřednictvím státních zákonodárných sborů – k úplnému přechodu na všelidové hlasování došlo až ve druhé polovině XIX. století (pro úplnost je třeba dodat, že i poté docházelo spíše k výjimečnému postupu volby volitelů prostřednictvím zákonodárných sborů – většinou v důsledku časové či finanční tísně některého ze států, který aktuálně přistoupil k Unii, a neměl tak čas volby všelidové zorganizovat – ale na příklad i v roce 2000, kdy se na Floridě přepočítávaly hlasy, se v jednu chvíli zdálo být možné, že by východiskem byla volba volitelů prostřednictvím zákonodárného sboru)
Sbor volitelů bývá osočován z toho, že je jen zbytečnou „převodovou pákou navíc“ ve volebním procesu. Pravda však je, že v drtivé většině prezidentských voleb, kde dostal sbor volitelů šanci „převést“ vůli voličů ve vlastní rozhodnutí, byly výsledky všelidového hlasování plně reflektovány i na úrovni volitelů – pouze v letech[2] 1876[3], 1888[4], 2000[5] a 2016[6] vyhrál kandidát, který ve všelidovém hlasování nezískal většinu hlasů.
Způsob volby prezidenta USA prostřednictvím sboru volitelů je již dlouhodobě pod palbou kritiky – umocněné i tím, že relativně nedávno (viz výše) došlo ke dvěma případům, kdy přes většinovou podporu ve všelidovém hlasování byl nakonec sborem volitelů zvolen jiný kandidát. Volitelům je vyčítáno, že komolí vůli lidu, že se jejich prostřednictvím zakládá nerovnováha hlasů jednotlivých států (však také proto, aby chránil méně lidnaté jižanské státy vlastně vznikl), že narušuje princip federalismu, nebo třeba že přikládá větší váhu tzv. swing states, kde pak na úkor ostatních států kandidáti směřují svou hlavní pozornost.
Všechna tato a jiná kritika má své dobré důvody – dokonce byl již v procesu schvalování i dodatek ústavy, který by sbor volitelů zrušil, přesto nebyl nikdy přijat a ani si netroufnu odhadnout, že by v dohledné době přijat být měl. Fakt je ten, že institut sboru volitelů má i nemnohé výhody a i celkem jasná a rovná pravidla, podle kterých musí uchazeči hrát, aby uspěli.
[1] Viz. George B. Tindall, David E. Shi: DĚJINY STÁTŮ / USA, NLN s.r.o., 1994, ISBN 80-7106-088-7, str. 792 – 804 translation © Alena Faltýsková, Alena Komárková, Markéta Macháčková, Svatava Raková, Ivo Šmoldas, Ivan Vomáčka, Eva Zajíčková, 1994
[2] V roce 1824 není doloženo všelidové hlasování ve všech státech – později byl v Kongresu zvolen prezidentem John Q. Adams, jak uvádím jinde.
[3] V jedněch z nejkontroverznějších volbách prezidenta USA po občanské válce vyhrál R.B. Hayes
[4] Nad obhajujícím prezidentem Clevelandem vyhrál Benjamin Harrison, byt dostal o téměř 100 000 hlasů méně
[5] Opět jedny z kontroverzních voleb – kdy někdejší viceprezident Billa Clintona Albert Gore získal o více než 500 000 hlasů v celkovém počtu voličů více – na vítezství ve sboru volitelů to nestačilo a prezidentem se stal G.Bush ml.
[6] Vítezství Donalda Trumpa máme všichni v živé paměti – mj. s jím opět rozvířila debata, zda má i v dnešní době sbor volitelů místo v ústavním pořádku USA