Kromě zájmu, předpokládané schopnosti, jakéhosi finančního zabezpečení, aby se dalo přežít, nutná je ovšem jazyková zdatnost. Ta se prokazuje zkouškou s písmeny TOEFL (Test of English as a Foreign Language). Vloni ji podstoupilo 750.000 zájemců. Zkouška je písemná, převážně ve formátu multiple choice.

Mám tu po ruce instrukce poněkud obstarožního data: u každé otázky jsou čtyři možné alternativní odpovědi a od kandidáta se požaduje, aby tužkou č.2 začernil příslušné okénko. Kompjútr pak výsledek naprosto objektivně vyhodnotí. Zkouška má tři části: 1. schopnost pochopit řeč mluvenou; 2. schopnost písemného vyjádření; 3. čtení a slovní zásoba. Termín zkoušky je několikrát do roka, lze se jí účastnit ve většině zemí světa (na konzulátech, univerzitách, kulturních střediscích). Prošel jsem adresářem a našel dvě adresy v Jemenu a jednu v pacifickém království Tonga.

O některých změnách zkouškového formátu nedávno (25. září 2005) informovaly The New York Times. Napříště už nepostačí pouhá "textbook English" - znalosti učebnice, ale posun ke zjištění schopnosti kandidátů nejen text přečíst, rozumět mu, umět ho napsat a též jazykem srozumitelně komunikovat. Kandidát po přečtení předloženého textu nebo po vyslechnutí zvukového záznamu se k obsahu slovně vyjádří a jeho výkon bude digitálně zaznamenán a vyhodnocen. Ke kompletnímu zavedení této novinky dojde během jednoho roku.

V praxi jsem se potkal s těmi, kteří TOEFL sice zvládli, ale posléze se cítili ztraceni, na přednáškách se vůbec nemohli orientovat. Největší potíže nemívají Evropané včetně našeho slovanského živlu, ani Afričané, ale příchozí z východní Asie - Japonci, Číňané, Korejci, handicapovaní hodně odlišnou strukturou vlastního jazyka

a tamějšího pedagogického počínání. Důraz je na gramatice a nikoliv na mluveném slově. Tradice v tamějších školách je poslouchat, vyslechnout přednášku, dělat si plno poznámek, memorovat fakta, ale hlasivě se příliš neozývat a zejména učiteli neoponovat.

Bývají to ale studenti ti nejpilnější, nejdisciplovanější, často profesory pověřovaní rolí T.A . - tzv. teaching assistants. Vypomáhají v učebně, nezřídka se jim svěřují přednášky v nižších ročnících (undergraduates) a posluchači si pak právem stěžují, že ústnímu projevu asistenta, jakkoliv pilného a znalého, nebylo rozumět. Proto tato TOEFL změna.

V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem, že ano. Stát si počíná jako přísný rodič, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na to které rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. (To vše si člověk značně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Po připutování do Ameriky můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy "Chau ár jů" a otázkou, co že mám v úmyslu se sebou započít. Zareagoval jsem protiotázkou, na kterou školu mě míní poslat, a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Dala mi tlustou knihu s podrobnými informacemi o tisíci institucích vysokého učení, ať že si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

Tvrzení, že každý strůjcem svého štěstí, lze v Americe doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, žák konzument si vybírá s ohledem na několik kriterií. Například nutnost synchronizace: nelze si přece vybrat čtyři přednášky probíhající v týž den a hodinu. Do některých kurzů se nelze dostat, poněvadž už jsou přeplněné. Při volbě se řídit nejen předmětem, ale i reputací přednášejícího.

Nemáme tu reparáty. Když někdo dostane "F" (failure - nedostatečnou za bídný výkon), nezíská žádný kredit. Zhoršuje se mu ale známkový průměr, na němž hodně záleží s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřují, že jsou to trivia. Namítám jim, že nemohou stavět dům, aniž by měli k dispozici cihly. Z Evropy se dostavivší studenti, s nimiž jsem se setkal, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale neméně zpravidla nedovedli při písemných zkouškách uplatňovat.

Ústní zkoušky jsou výjimkou, musel jsem se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale byl rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se na něm pásl, topil, ba i zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbijské univerzitě nedovedl zvládnout otázku, profesor přispěchal s ujištěním, že i ten nejmoudřejší neví všechno a přesedlal na jiné téma. (Hanebně se tehdy z oněch pěti zkoušejících zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však to je původem Evropan.)

Příchozího ze zámoří, zejména toho, který prošel budováním vědeckého socialismu, ledacos překvapí - například ochota a trpělivost americké mládeže disciplinovaně stát ve frontě a nepředbíhat. Bude tomu asi proto, že oni takto stát zas moc často nemusí. Čech se najednou ocitne v prostředí s klientelou, která se dostavila třeba ze stovky různých zemí. Značná pak příležitost vybrat si správného kamaráda či kamarádku. Nepřekvapí, že zejména na začátku se spíš tíhne k protějškům stejného nebo podobného původu a řeči. Čech tedy aspoň tíhne k Polákům či dokonce i k Rusům, jichž tu přibývá požehnaně. Hodně spolu drží studenti v Asie, u nichž těžko lze někdy rozpoznat, zda pocházejí z Číny, údajně stále komunistické, z Hongkongu či Taiwanu. Liší se ale od tzv. bananas - banánů sice se žlutou šlupkou, ale bílým obsahem. Asiaté v Americe již narození jsou rozpoznatelní svou jak řečí, tak manýry. Ale i oni jsou vesměs ti nejznamenitější pilňáčkové zaboření do učebnic, nejvíc času trávící v knihovnách.

Což se zdaleka nedá říct zejména o černoších, menšině té politicky a ideologicky nejpreferovanější. Tito tzv.Afro-Američané, kteří vesměs nemají o Africe ponětí,

si nepadají do náruče s autentickými Afričany, jichž máme na univerzitách značné množství, a jsou stoprocentně rozpoznatelní, aniž by museli otevřít ústa. Nikdy jsem tyhle údajné rasové bratry a sestry pohromadě neviděl. Záhada mě zajímala a odpovědi jsem dostal od Afričanů, kteří přicházeli do mé kanceláře k popovídání. Poněvadž černý kontinent trochu znám a když třeba při setkání s Namibijcem se ho zeptám, zda v hlavním městě Windhoeku je blízko hlavní pošty stále ta Kaiser Strasse a Goering Strasse, dotyčný pookřeje s dojmem, že narazil téměř na krajana. A mnozí se mi svěřovali s nelichotivými názory o amerických černoších, potomcích afrických otroků z desátého kolena: že to jsou vesměs arogantní, pohodlím zkažení lajdáci, kteří raději tancují než studují, stále si stěžují a přesadit je zpátky do Afriky, dlouho by tam nepřežili.

Neodolal jsem se také zeptat na jejich názor na americké černošky a případné milostné zálusky takovým směrem. Jednoznačné odpovědi: jsou panovačné k nesnesení, takovou si přivést domů, musel bych ji zabít.

Podívejme se na stav americké černošské rodiny. Osmdesát procent dětí se rodí mimo manželství, vyrůstají v prostředí bez otcovské autority. Otec přespříliš často je neznám nebo v kriminále nebo na hřbitově. "Každý rok černoši zabijí víc černochů, než byl celkový počet lynčování v celé historii této země," připustil předák kazatel Jesse Jackson (NYT, 20.10.1993: A23). Břemeno se starostí o potomstvo je pak na matkách, tetičkách, babičkách.

Ženy si zdaleka líp počínají v zaměstnáních a ve školách. Zvětšuje se vzdálenost mezi jejich dosaženým akademickým výkonem. Vzdělané černošky mají potíže najít adekvátní partnery ve svých řadách.

O další komplikaci se postará odstín pokožky. Jako příklad uvedu zprávu z naší Binghamton University, otištěnou ve studentských novinách Pipe Dream (23.září 2005) pod názvem "Forum asks: Are black women obsolete?" - čili Jsou černošky zastaralé?

Autorka Polina Aksamentova, jméno spíš ruské než africké, informovala o průběhu každotýdenní schůze organizace BAMS (Binghamton Association for Mixed Students - oním "míšením" se spíš než rasová identita myslí zájem o družnost mezi osobami rozličného původu, z čehož by případně autentičtí míšenci teprve mohli vzniknout). Přítomní vyjmenovali stereotypy na adresu černošek: že jsou příliš hlasité, agresivní, materialistické. Černoši se jim vyhýbají. Přítomná studentka s jménem Esi Nunoo-Brown prohlásila, že černoši dávají přednost světlejším ženám a není nic světlejšího než bělošky. Někteří přítomní se zmínili o důležitosti odstínu pokožky ve vlastních rodinách, že třeba slyší pokárání od méně tmavého příbuzenstva se slovy "Ty mlč, ty nejsi na mé úrovni." A že tyto potupné stereotypy pocházejí z vlastních řad.

Český student aby si dal sakramentský pozor při případném vstupu na minové pole politické korektnosti, vychutnat si její dopad v praxi. Na takovém poli se ovšem neměří stejným metrem, jak ilustruje třeba tento příklad: Každý ví a nikdo nemůže popřít, že nejlepší akademické výsledky vykazují Asiaté a běloši a nejhůř na tom jsou Hispánci a černoši. Když tuto samozřejmost si troufl vyslovit profesor Lino Graglia z texaské university, tamější funkcionáři jakož i fakultní kolegové vydali prohlášení, zatracující ho pro tak abhorent ("hnusná, ohavná, odpudivá") slova. Zde již zmíněný Jesse Jackson provinilce obvinil ze šíření fašistické ideologie. Když ale Ward Churchill, plagiátor na univerzitě v Coloradu, vydávající se za amerického Indiána, se opakovaně vyjádřil o obětech v New Yorku 11. září 2001 jako o Hitlerových potomcích, kteří si svůj osud plně zasloužili, a leckdo se nad takovou nehorázností zděsil, rektorát vystoupil na obranu šarlatána Churchilla s odvoláním na svatosvaté principy svobody slova.

V Coloradu jsou ovšem náramné hory, různě se tam lze prohánět na čerstvém vzduchu.