Harvardova univerzita je ta nejstarší v Americe: k jejímu založení došlo v roce 1636, tedy ještě v britských koloniálních dobách, hodně dlouho před revoluční vzpourou a úspěšným dosažením nezávislosti. Četl jsem, že funkci prvního rektora tehdy nabídli Janu Amosu Komenskému, avšak učitel národů poctu nepřijal a za oceán se nepřesunul. Není mi známo, že by takovou nabídku byl ještě někdy poté dostal některý z našinců.

Z pateticky skrovných začátků, měřeno-li evropským metrem, tento původní Harvard, provinční a přitom snobský, s dveřmi neotevřenými jak židům, tak ženám jakékoliv náboženské orientace, se časem proměnil v superlativní centrum, světovou jedničku. Je též nejbohatší (26 miliard dolarů, získaných zejména z privátních zdrojů od bývalých žáků), s ročním rozpočtem 2,8 miliardy. Studentů má dvacet tisíc, dostat se mezi ně je terno – Harvard, to zní hodně hrdě. (V této souvislosti neodolám poznamenat, že po mém ilegálním úprku od budovatelů vědeckého socialismu a příjezdu k americkým břehům dostalo se mi pocty být přijat na Harvard a já tehdy před přesunem do mně neznámého Bostonu dal přednost Kolumbijské univerzitě, rovněž prestižní, krášlené úctyhodným počtem laureátů Nobelovy ceny. A zejména že byla v New Yorku, kde jsem dovedl existenčně přežívat, jednak jako občasný komentátor v RFE, jednak jako pravidelný číšník v restauraci u pana Vašaty.)

Pozvolné mé seznamování s realitou – se skutečností, že v nejednom ohledu jsme to, co předstíráme, že jsme, a že se nám dostává nezasloužených výhod, za něž bychom měli být vděčni předchozím generacím. Dobrá pověst, reputace jako solidní platidlo. Mně k přijetí na studia pomohla reputace Karlovy univerzity, hodně starodávnější než cokoliv na tomto novém kontinentě. Mým profesorům imponoval přivezený doktorát z Prahy a já jen mdle přikyvoval chvále, aniž se vytáhl s pravdou o zpotvořeném, šupáckém, přepolitizovaném pseudovzdělávání v oněch hanebných padesátých letech.

Ale i tehdy na Kolumbijské univerzitě se objevovaly příznaky změn k nikoliv lepšímu: celebrity, slavné akademické hvězdy, byly stále obtížněji k zastižení. Zrodil se jakýsi academic jet set profesorů zřídkakdy přítomných, poněvadž po světě poletujících, z konference na konferenci, v roli poradců vládám, mezinárodním organizacím. Zaměření na vědu je primární, nikoliv na výuku studentstva. Časem se došlo k bizarním kriteriím, že hodnocení kvality pedagoga nezáviselo na jeho schopnosti někoho něco naučit, ale na jeho publikacích, na kritériích publish or perish. A práce v učebnách se s rostoucí pravidelností přenechávala bídně placeným asistentům.

Školní poplatky časem se rozrostly do absurdních výšin a zadlužený žák – přesněji, jeho rodiče – to dotáhl k promoci s diplomem z prestižní školy a cestou do života tak úspěšně otevřenou. V souvislosti s Harvardem Mortimer B. Zuckerman, šéfredaktor a rovněž vydavatel čásopisu U.S.News & World News, v roce 2006 napsal:

“Akademické kvalifikace se podobají bikinám: to, co odhalují, je méně podstatné než to, co tají.”

Průměrný roční plat profesora na Harvardu je 163.000 dolarů. Pro něho je výuka, přítomnost v učebně, druhořadou záležitostí. Tu nezřídka přenechávají asistentům, pobírajícím zpravidla míň než třetinu platu. Profesoři učí tu kterou svou specialitu a představa odpřednášet některý z úvodních kurzů v té které disciplině by byla pod jejich důstojnost. Kýženým cílem je dosáhnout tzv. tenure - definitivu, existenční nevyhoditelnost. Zuckerman cituje jednoho takto obdařeného: „Profesor s definitivou je odpovědný pouze Bohu.” (Jakožto kdysi také takto obdařený nevylučuji, že nejmenovaná osoba to myslela docela vážně.)

Politická korektnost, předpisy tzv. speech code, co že se smí říct a napsat – v rámci zaručené svobody projevu, ovšem – není specialita, která by tupila jen Harvard, tuto nejvýznamnější univerzitu. Ta se ale neblaze vyznamenává inflačním vyhodnocováním, oportunistickou pacifikací studentů. Ne méně než 91 procent jich promuje s vyznamenáním!

V roce 2001 Harvard získal nového prezidenta. Stal se jím Larry Summers, tamější bývalý profesor ekonomie a v době Clintonova prezidentství člen jeho vládního týmu. Přišel s mandátem reformovat zejména systém undergraduate education, kdo to učí, co se učí, jak se výkon hodnotí, a s rozhodnutím prosazovat akutně potřebné změny.

Na rozdíl od Dereka Boka, jednoho ze svých dlouhodobých předchůdců (1971-91), který sedával za volantem volkswagenu, Summers se nechal vozit v limuzině, hlupáky snášel jen s obtížemi a nemínil se spokojit s rolí pouhého shromažďovatele fondů vyhledávajícího přízeň mecenášů.

Při té příležitosti si leckoho znepřátelil. První, značnější konflikt nabyl rasové zabarvení. Summers si totiž troufl zapochybovat o kvalitě počínání černocha jménem Cornel West, primadony značně radikální a tak násobící svou mediální viditelnost a zřejmě i pocit osobní nedotknutelnosti. (Jednou jsem si ho šel poslechnout, když přijel na náš campus, a dozvěděl jsem se o viciousness of white supremacy - hanebnostech, zvrácenostech bělošské rasy, o undescribable suffering – nepopsatelném utrpení Afro-Američanů, o jejich oprávněných nárocích na reparace.) Summers se zřejmě nepolekal a uražený West podal rezignaci a z Harvardu přešel na univerzitu v Princetonu, někdejší adresu Alberta Einsteina.

Summers vyvolal ještě větší bouři rozhořčení poté, co utrousil samozřejmost každému známou, že přece jenom existují jakési rozdíly v talentu a aspiracích, že ženám, výtečně si počínajícím spíš v humanitních oborech, méně se již daří v technických oborech, jak i dokazuje složení profesorského sboru. Rozvřeštěly se nejen feministky domáhající se rezignace tak neomaleného provokatéra. Summers se provinil nejen tím, co řekl, ale že si vůbec troufl zmínit o tak ošidném, politickou korektností zakázaném tématu.

Summersova snaha reformovat výuku draze platící mládeže, která pak z 91 procent si půjde vyzvednout bakalářský klobouček s vyznamenáním, jeho snaha přistřihnout křídla příliš dominujícím profesorům s jejich neprůstřelnou existenční definitivou, se nezdařila. Značně pobouřené kádry začaly shromažďovat hlasy pro vyslovení nedůvěry jeho osobě. Summers takovou potupu znemožnil podáním rezignace, v rekordně krátké době přestal být prezidentem nejprestižnější univerzity, kde kdysi mohl začít , ale nezačal působit náš J.A. Komenský.

V tomto kontextu, Zuckermanova metafora s bikinami nepozbývá svou aktuálnost.

K O N E C