USA: Pracoval jsem pro Miltona Friedmanna

aneb Kapitalistická empirie

Zaslechl jsem v rozhlase (Vltava, čili ČRo3), že pan president Klaus bude vážit cestu do Chicaga (v této roční době mu to nezávidím), by tam pohovořil o Miltonu Friedmannovi. Muži, který mu byl a dosud je, soudím, vzorem. Což mi přineslo vzpomínku a s tou taktéž příležitost proslavit se, vtělenou do titulu. Ano, pracoval jsem pro Miltona Friedmanna, přesněji pro firmu Ed Dellin Lanscape & Nursery a ta pak, již řadu let, pracovala pro Miltona Friedmanna. Tedy údržbu zahrady jeho residence, rozlehlé to mansion, jak se těmto domům v Americe říká, na břehu Michiganského jezera ve Vinnetce. Samozřejmě jsme všichni dávno znali ten slavný „flák“ Big Noise in Vinnetka zavrhovaného jazzu (viz svěží verše Pavky Kohouta, Jazzem se svíjel Bílý dům), aniž jsme tušili, kde to slavné městečko je. Že je právě tam, kde je zjištěno až náhodou, když jsme dali na (dobře míněnou, ale ne nejlepší) radu amerického konsula v Paříži a usadili se v Chicagu. Soudil, že bez angličtiny, kterou jsme nevládli, se lépe uchytíme právě tam. Což jsem se uchytil, neb Ed Dellin byl, navzdory svému jménu Čech, respektive Čechoslovák. Dokonce jako poleno a jméno měl po francouzských předcích prchajících k nám, když se ve Francii rozhodli pro rovnost, volnost, bratrství a gilotinu. Od nás pak prchal „Ed“ v roce 1948, když se tam, skrze KSČ, začala naplňovat historická spravedlnost. Jako druhdy hlava Mladých agrárníků, čili dorostu Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, to měl poněkud složité už v roce 1945 a naplňování historické spravedlnosti nepovažoval (na rozdíl od zmíněného Kohouta a jiných jeho druhu) za svou příležitost vyniknout. Dokázal však vyniknout i bez KSČ, ač se v Chicagu původně sám uchytil jen jako dělník na pásu u Western Electric.

Když jsme do USA přišli my, vlastnil firmu, která dávala práci a slušně ji zaplatila těm, kdož pracovat chtěli. Landscape & Nursery v rámci údržby zahrad například potřebovala holiče trávníků. Na což, tedy pobíhat se sekačkou, jsem stačil nejen já, ale i dnešní spisovatel Honza Novák, pozdější redaktor Voice of America, Mirek Zástěra, MUDr. Snopek, dnes člen lékařského teamu odměněného Nobelovou cenou, a dlouhá řada jiných. Na četné další „nursery“ už jsme nestačili. S Mirkem Zahrádkou jsme chudáka Eda málem přivedli k mrtvici, když nás pověřil vyplením záhonu okurek u nejstarší zákaznice firmy (Mary Street 10, ve Vinnetce). Jenže my nepoznali, co je okurka, a opravdu pečlivě od okurek vyčistili všelijaké jiné bejlí. (Ed ubohé okurky pak osobně vytahal z kompostu. Za naší pomoci znovu zasadil a kupodivu se ujaly.)

Mansion pana Friedmanna byla rozlehlá a rozlehlá byla i její zahrada. Posekání trávníku a zástřih růži, jakož uklizení vzniklého nepořádku (dělo se za roční paušál od dubna do října každý čtvrtek) si žádalo čtyř sekaček se čtyřmi muži na čtyři hodiny. A to jsme nesekali její Japonskou část s umělým potokem

Potom došlo v mansion k jakýmsi vnitřním úpravám a výstavbě další nové garáže (při té příležitosti dostal uprchlík Osička od Friedmanna darem jeho dva roky starého oldsmobilla) a mimo roční paušál byla Edova firma pověřena vysazením platanů po stranách nové driveway, čili příjezdové cesty. K čemuž samosebou sepsána extra smlouva. Těch platanů mělo být šestnáct a pan Friedmann si je objednal šestistopé. Tedy šest stop vysoké. Ty stopy se počítaly od balíku kořenů, prosím. Šest stop dělá cosi přes 182 centimetrů a vezl jsem je tam, když Portorikán Landru a jeho parta vykopali potřebné díry, osmitunkou chevrolet s hydraulickým ramenem já. Šestistopý strom už musí mít na kořenech, nemá-li zahynout, pořádný ranec hlíny. Proto ta hydraulická ruka. Okurky jsem sic nerozeznal od plevele, ale s hydraulickou rukou se naučil kupodivu zacházet i bez předběžných zkušeností. Osmitunka pak se od třítunky Pragy RN, na níž jsem ještě získával řidičák, lišila jen velikostí.

Dovezeno a vykonáno, terén uhrabán a učiněn libým, tam, kde potřeba, i položením trávníku. Zalito. Zazvonil jsem u Friedmannů a požádal o přezkoumání a převzetí díla. Což vyšel učinit sám pan Milton. (Neměl jsem zajisté, psal se rok 1971, tušení, jak slavný je to muž a oč slavnější bude později.) V ruce jsem držel průpis smlouvy, kterou měl podepsal. Samozřejmě si přál práci vykonanou vidět.

Prošel tam a prošel nazpět. Přistrkoval jsem mu k podpisu smlouvu na patentní podložce, ale zavrtěl hlavou a pravil: „Představoval jsem si ty platany vyšší.“

Oponoval jsem, že mají objednaných šest stop a na požádání je přeměřil. Opravdu měly šest stop. Samozřejmě se daly objednat i vyšší, ale ty byly také dražší.

„Řekněte Edovi, že jsem si je představoval vyšší,“ pravil posléze zákazník Friedmann a převzetí díla nepodepsal. Vztahy majitele firmy k zákazníkům byla familierní a všichni mu říkali Ed. Zda on také říkal Friedmannovi Miltone, nevím.

I hnal jsem s tou zvěstí osmitunku z Vinnetky na FWY 41 a po výjezdu na Dundee Road do Northbrooku, kde Edova firma sídlila. Dojel a vyřídil.

Ed seděl v trenýrkách na verandě obehnané sítí proti moskytům zahrabán v papírech.

„No jo, to je Friedmann, s tím jsem počítal a je to zakalkulovaný,“ odtušil Ed; šel k telefonu a Friedmanna zavolal.

„Zajeď tam znova, už to podepíše,“ řekl když zavěsil. „Dal jsem mu deset procent slevu; náklaďák nech tady, vezmi si impallu.“

Impala, pro nepamětníky, byl taky chevrolet. STW a osmiválec, jenže i tak žrala podstatně méně než náklaďák. A to byl bensin tenkrát za 28 centů galon.

Absolvoval jsem cestu zpátky. Veliký Friedmann byl na zahradě a obhlížel naše vykonané dílo. Pozdravil jsem a přistrčil mu podložku. Podal propisku.

„Představoval jsem si je větší,“ řekl.

„O nic nejde,“ řekl jsem já. „Mají šest stop.“

Podepsal, já poděkoval; popřáli jsme si hezký den a tím to skončilo.