Rozhlížím se po své minulosti a mám vlastně důvod si libovat při pomyšlení na časování, které mi tak užitečně vyšlo. Znovu jsem si to připomněl zásluhou týdeníku The Weekly Standard z 16. listopadu 2015. Na teto obálce byly řady graduantů a u toho tři slova s otazníkem GETTING YOUR PH.D.?

Získání titulu Doctor of Philosophy, což se mi na Columbia University v New York City podařilo, diplom opatřen dávným již datem 22. ledna 1964. Čerstvý tedy doktor filosofie, s níž jsem neměl nic společného, ale podařilo se mi obstát v oboru comparative government a international law. Kýžený titul Ph.D. se získává v jakémkoliv bádajícím úsilí.

Slavnostního ceremoniálu jsem se nezúčastnil, poněvadž v té době jsem započal se svou kantorskou kariérou v dáli na Grinnel College, nejstarším učilišti za řekou Mississippi na prériích žírného státu Iowa. Tam náš proslulý krajan Antonín Dvořák setrvával a komponoval, a na zmíněné škole mého začínajícího pedagogického počínání vzděláván byl Američanům víc povědomější hollywoodský idol Gary Cooper.

Tam směrem k prériím jsem se dostal náhodou, že někdo se dozvěděl o dočasně uvolněném místě po dobu jednoho semestru. Do Iowy jsem se dobelhal s dost antikvárním vozidlem (Dodge 1956), které jsem koupil od svého íránského spolubydlícího za deset dolarů.

Pustil jsem se do vyučování tří kurzů, studenti si museli zvykat na můj zřejmě neodstranitelný slovanský přízvuk (rachotivé R, nerozlišující V a W, nezvládnutelné TH) a hned od začátku svého pobytu jsem začal rozesílat dopisy všemožnými směry, s pátráním po příležitosti permanentního zaměstnání. Takových dopisů jsem odeslal asi sedmdesát a obdržel tentýž počet odmitavých odpovědí. Tehdy jsem nevěděl, že odesláním takového dopisu jsem si již předem škodil, neboť tím dokazoval svou nemohoucnost mít užitečné konexe někde být někým doporučen, což přece by se u graduanta jedné ze sedmi prestižních Ivy Leagues institucí (Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Cornell, Philadelphia, Brown) předpokládalo.

K tomu pak vskutku došlo, že někdo si na mě vzpomněl a doporučil tehdy neveliké Harpur College, která se stala součástí rozmáhajícího útvaru SUNY (State University of New York), Binghamton, New York. Tam jsem tehdy v onom roce 1964 započal fungovat jako „assistant professor“ a se vším pozdějším povyšováním a existenční definitivou jako kantor setrval 34 roků až do posledního dne dvacátého století.

- - -

Do Ameriky jsem přijel s jedním kufrem a 700 dolary (všechny v dvoudolarových bankovkách, nikdy poté jsem něco takového již neviděl, ale údajně jsou stále v platnosti). Nikoho jsem v americkém mraveništi neznal, měl jsem jen jednu adresu: Two Park Avenue, 25. poschodí, Manhattan, filiálka RFE, Svobodná Evropa, štvavá vysilačka usilující o rozpoutání třetí světové války a zničení světa, že ano. Tam jsem přispěchal, seznámil se s Ferdinandem Peroutkou, spřátelil se s Egonem Hostovským, mnohými dalšími válečnými štváči.

Co si s takovém světě počít? To málo, co jsem o americkém právním systému věděl, mi postačilo k přesvědčení nemít nic s ním společného. Raději se pustit do jinačích studií a to učinit na prestižní Ivy League Columbia University. Šel jsem se přeptat a odešel s dvěma výsledky.

Tím lepším bylo mé podmíněné přijetí v Department of Government, tam s profesory velikány, které se stane přijetím permanentním v případě mých prvních úspěšných písemných zkoušek, jak se pak věru stalo.

Tou zprávou nedobrou byla záležitost materiální: finanční podpora, nedosažitelnost stipendia, po němž jsem bažil. Buď jsem o ně žádal příliš brzo, nebo příliš pozdě. Jako přistěhovalec jsem neměl nárok na fondy rezervované pro zahraniční studenty a rovněž jsem nekvalifikoval na stipendia rezervovaná pro domácí americké studentstvo. Byť přistěhovalec, ale nikoliv místní občan, jímž jsem se mohl stát až po pěti letech, když to dobře dopadne.

Krást peníze jsem neuměl v rodné zemi a o to obtížnější by to bylo v tomto novém neznámém terénu. Při zápisu do podzimního semestru bylo nutno zaplatit dva tisíce dolarů, tehdy suma nedosažitelná - a v porovnání s nynějšími, inflací postiženými hodnotami téměř nicotná.

Podařilo se mi přežívat takto: pro štvavou vysilačku RFE jsem jako tzv. free lance začal psát komentáře, jeden nebo dva týdně, a posléze, když takové příjemné příjmy vyschly, stal jsem se číšníkem v české restauraci VAŠATA na 75. ulici blízko První Avenue. Tam jsem obsluhoval leckteré proslulé osobnosti české, například virtuoza Rudolfa Firkušného, celebrity americké hollywoodské, ba i neamerické nehollywoodské. Rád zdůrazňuji, jak jsem jednou, ovšem neúmyslně, potřísnil dršťkovou polévkou tehdy ještě žijícího ruského exulanta Kerenského, Leninova předchůdce ve vládnutí šíré Rusi.

Pro mě zdaleka víc významné bylo seznámení s čínsko-švýcarskou pracovnicí UNICEFu, větve OSN. Například byla přítomna historické události v hlavní zasedací síni světové organizace, kde vzácný návštěvník Nikita Sergějevič Chruščov bušil svou zutou botou a vyjádřil nelibost na projev předchozího řečníka. Dotyčnou dívčinu jsem nehorázně vykořisťoval, na vysokánském poschodí OSN vyťukávala moje doktorské výtvory. Stala se mou manželkou, sjezdili jsme celý svět, za víc než půl století zažili mnoho náramností.

Mezi spolužáky se vyskytoval dost značný počet diplomatů z všelijakých misí, doktorský program většina z nich nezvládla, mezi profesory vynikaly osobnosti kalibru Zbignieva Brzezinského. Byla to doba prezidentování J.F. Kennedyho, vietnamské války,

v roce 1968 došlo k pořádné explozi: zatímco v naší rodné zemi se až do příjezdu bratrských tanků koketovalo se socialismem s lidskou tváří, v Paříži rozvášněné studentstvo dalo přednost střetnutí na barikádách. V New Yorku, a nejen tam, studenti preferovali přepady rektorátů a všelijakých děkanátů, interiér s noblesním vybavením zdemolovat. Po takovém ničení tento druh pseudorevolucionářů vyhlásil svá desatera nehorázných požadavků včetně zrušení semestrálních zkoušek a ovšem i vyhlášení absolutní amnestie, beztrestnosti za způsobenou spoušť.Nepostřehl jsem, že by takovéburžoazní mazánky kdy postihla nějaká adekvátní odplata.

Měl jsem tu nepříjemnost účastnit se oficiálních událostí, jako jsou promoce. Při jedné takové příležitoti začátkem sedmdesátých let, po projevech univerzitních představitelů a rozdávání dekretů, k nám přítomným promluvil reprezentant odekorovaných bakalářů. Rovněž byl mým bývalým žákem. Ve svém projevu tuze zatratil vše možné v našem údajně hanebném světě. Mnozí příslušmíci naší generace se prohýbali pod takovými verbálními šlehy. Dost je dost, vstal jsem, narazil si akademickou čepici a od pokračující potupné události jsem provokativně odkráčel.

Po prvních dvou rocích jako assistant professor jsem byl povýšen na associate professor a za další dva roky se ze mně stal full professor, hodnost plnotučná, s definitivou - nevyhoditelností, pokud bych se nedopustil něčeho příliš trestného. Semestr trval patnáct týdnů, během nichž jsem učil dva kurzy. Naše univerzita se v té době rozrostla na učiliště s 15.000 žáky, počet učitelského sboru dosáhl zhruba počet 700. Každý rok dva z nich byli vyznamenáni za svůj výkon v „excellence in teaching“, takže by to trvalo tři a půl století, než by se na každého dostalo. Já jsem byl takto oceněn v roce 1981. Můj blízký přítel Josef Škvorecký v nedalekém kanadském Torontu na naší univerzitě získal čestný doktorát. ̈

Tohle profesorování je vlastně podivné povolání. Jsme placeni za jednu činnost - výuku, pedagogické počínání, ale hodnoceni jsme za činnost jinou - publikace. Mistr Josef nejednou vyjádřil své obavy, jak že příliš jsme finančně honorováni za tak málo činnosti, co když od nás budou chtít zpět ty peníze, které jsme již utratili?

- - -

To mě přivádí ke časovému skoku víc než půl století vpřed, k týdeníku zmíněném v první větě tohoto povídání, k textu publicistky Charlotte Allen a jejímu výtvoru s názvem So You’re Getting a Ph.D., a u toho ponurý podtitulek Welcome to the worst job market in America.

Za nynějších materiálních podmínek bych si přece taková studia nemohl dovolit. Tehdy jsem za semestr platil $2000, nyní výlohy na privátních učilitích jako má alma mater Columbia výžadují přes $60.000 ročně. Univerzity produkují daleko víc čerstvých majitelů doktorátů, ale nikoliv příležitostí k příslušnému využití jejich nabyté kvalifikace. Orgnizace MLA (Modern Language Association) sdružující profesory angličtiny a cizích jazyků informuje o roční produkci 1.500 nových držitelů doktorátů a pouze o 600 přílležitostech k adekvátnímu zaměstnání. Na univerzitách nepřibývá profesorů, ale administrativních funkcionářů, množících se a výtečně honorovaných byrokratů - vicepresidentů, associate vicepresidentů, assistant presidentů, rovněž takto odstupňovaných děkanů a proboštů. Učitelské kádry se rozdělily do dvou směrů: tím kýženým je tzv. tenured track, z jehož výhod včetně dlouhodobých „tvůrčích prázdnin“ (sabbatical) jsme se těšili my šťastlivci, a pak ta druhá, stále početnější polovina. Zatímco v předchozí generaci dosažení doktorátu trvalo v prúměru pět až šest roků (v mém případě pouze roky tři, i s napsáním a obhajobou disertace, téměř 500 stran, aniž bych ovšem byl nějaký genius), nyní to již vyžaduje téměř deset let. To je ta nezáviděníhodná větev tzv. adjuct pedagogů, bez jakýchkoliv záruk, placených jen podle počtu vyučovanýh kurzů, mnohdy s dojížděním na dvě či dokonce tři vzdálená místa, přespávání v přidělené kanceláři nebo ve vlastním autě. Od své korejské snachy jsem se dozvěděl, že ve škole pro mládež s povinnou docházkou (tzv. high school) vyučují absolventi s dosaženým Ph.D., ale bez příležitosti smysluplného uplatnění.

Proto název „Povedené časování“ tohoto textu, které za nynějších podmínek již pominulo a důkladně pohoršilo velice poničeným klimatem, zásluhou zejména oněch „tenured radicals“, již téměř k nerozeznání od nesnesitelností z dob stalinismu za našeho dávného mládí. Navíc nynější doba je postižena notnou dávkou přetvářky, pokrytectví, rasismem s všemožným zabarvením.

Tomuto tématu se budu přiště věnovat, s výhodami švejkovské zkušenosti, jak přežít.

KONEC