Pustit se takovým směrem obsahuje riziko vstupu na minové pole. Svědectvím nám může posloužit Geraldine Ferraro, bývalá zákonodárkyně, členka Kongresu a rovněž bývalá, leč neúspěšná kandidátka na úřad viceprezidenta země. To bylo v roce 1984.

V nynějších volbách roku 2008 podporovala kandidaturu Hillary Clintonové jako členka jejího finančního výboru. Při jakési příležitosti ale utrousila, že nominace Hillary by nebyla možná bez jejího ženství a Obamova bez jeho černošství. Vyjádřila tak samozřejmost, o níž by přece nikdo příčetný nepochyboval. Nicméně z toho byl skandál, obvinění z rasismu, dotyčná prostořeká musela z výboru rezignovat, od kampaně se distancovat, umlčena byla a od té doby mlčí. Tématem tolik stále háklivým aby se pouze zabýval běloch s existenčně sebevražednými sklony.

Jedině černoši se mohou beztrestně ozvat. Vím jen o jedné výjimce, jíž je Dinesh D’Souza, hodně tmavý přistěhovalec z Indie, výtečný publicista, nenáviděný v politicky korektních kruzích, a natolik statečný, že – v nečastém případě, že ho některá univerzita pozve na přednášku – pozvání přijme a promluví, než bude rozlíceným davem ukřičen a umlčen. V roce 1995 mu vyšla kniha s dost prorockým titulem The End of Racism, stal se z ní bestseller. Ovšem bělošská pokroková, politicky korektní levice přece nemohla připustit názor o mizícím rasismu. Naopak, rasismus stále bují a tím, že je míň viditelný, tím je ještě víc zkázonosný, a nic na tom nemění uzákoněné praktiky Affirmative Action o přednostech, jichž se černochům dostává nejen při přijetí do škol a zaměstnání.

V pojednání nazvaném Obama and the End of Racism (Townhall, 1.9.2008) D’Souza píše o tomto údajně rasistickém národě, v němž Barack Obama získává tolik hlasů v socio-ekonomicky nejúspěšnějších bělošských vrstvách. Že Obama a nikoliv Hillary se stal pilířem bělošského establišmentu. Obamova kampaň vychází z premisy, že Amerika již rasistická přestala být, taková éra pominula. Nedomáhá se ani solidarity černochů, ani se nesnaží využívat pocity setrvávajícího provinění v bělošských řadách.

Na tak pozitivní posun nevřele reagují politicky korektní bijci za lepší příští za každou cenu a tuze vadí černochům z povolání, typu velebníčků Jesse Jacksona a Al Sharptona, jejichž lukrativní existence přece závisí na neutuchajícím zdůrazňování černošského utrpení. Důkazy však nelze snadno nalézt. Na tvrzení, že McCain má větší podporu mezi bělochy, což dokazuje bělošskou rasistickou zaujatost, lze reagovat odkazem na téměř stoprocentní černošskou podporu Obamy, což tedy by dokazovalo téměř stoprocentní opačnou bigotnost.

Situace ale není tak zcela růžová, D’Souza se vyjádřil takto: „Ačkoliv Obamova kandidatura signalizuje, že Amerika překonává svou rasistickou minulost, ani Obama či jeho manželka to tak osobně nevnímají. Jejich osobní přiznání, například v Obamových knihách, jsou zaplavena rasovou háklivostí, rasovou posedlostí a zlostí. Čím víc privilegií se jim dostává, tím se zdají být víc zatrpklí. Zdrojem této patologie je onen liberalismus, jenž Obama přijal za svůj: liberalismus, který proklamuje rovnost, ale zachází s nimi jako s podřadnými, jimž je třeba poskytovat přednostní zacházení.“

Mezi černochy s odvahou nebýt omámen Obamou vyniká Thomas Sowell, ekonom na Hooverově Institutu v Kalifornii. Například v pojednání Idol of Crowds (Townhall, 16.9.2008) přirovnává euforické reakce v Berlíně k filmovým týdeníkům z třicátých let, když tehdy německý národ třeštil. Sowell ale spěchá se zpřesněním, že do katastrofy nevede národ jen vůdce hanebný, ale i jen málo zkušený, málo schopný. Zejména v nynějším nukleárním věku, kdy třeba velmi brzo jadernou zbraň získají islámští fanatici v Íránu – dle tvrzení Obamy „malé zemi“, s víc než 100 miliony obyvatel. „Nejsme schopni dospělé předvídavosti a dospělé odpovědnosti?“ ptá se Sowell a odpovídá: „Barack Obama má ovšem svou obvyklou odpověd: mluvit. Rétorika se zdá být jeho odpovědí na všechno. Obama volá po „agresivní diplomacii“, po „houževnatém vyjednávání“ s Íránem. Tak barvitá adjektiva mohou údělat dojem na naivního voliče, ne však na fanatiky neváhající se zničit a při té příležitosti také zničit nás všechny.“

Již zmíněnou ošidností oné bělošské viny se zabývá Shelby Steele, vědec, rovněž černoch, v knize White Guilt. Ona údajná bělošská privilegia odmítá jako disingenuous („neupřímná, naivní“), ty nejsou problémem těchto dní. Tím skutečným problémem je nezodpovědnost černochů. „Kdybych teď byl černošský student, byl bych zavalen nabídkami všemožných příležitostí z amerických belošských institucí, univerzit. Téměř každá instituce má svůj diversity výbor. Tak jako ho má každý soukromý klub. Já jsem byl žádán vstoupit do tolika klubů, že ani nevím, kolik jich bylo. Netřeba se rozhlížet po příležitostech v mnoha případech, ty za mnou samy přijdou.“ Steele pak dodává: „ Je nejvyšší čas přestat se stížnostmi o bývalé někdejší diskriminaci a začít posuzovat lidi jako individua, ne jako příslušníky té či oné rasy.“

K tomtu tématu se v jiném pojednání (Townhall, 17.9.2008) vrací Thomas Sowell: The High Cost of Racial Hype neboli vysoká cena za fixaci, pohroužení se (navel-gazing) do vlastní „identity.“ Zmínil se o zprávě na první stránce významných novin Wall Street Journal, s fotografií černošského mladíka z dobře situované rodiny, jemuž matkauvazuje motýlka, mladík ve smokingu se chystá na ples, a předmětem zprávy je jeho starost kvůli vlastní identitě.

Zaobírat se vlastními kořeny a nevidět skutečný svět kolem nás – to má být ta smysluplná priorita? Sowell: „Ve světě, kde naprostá většina černošských dětí se narodila a vyrůstá v rodinách bez otce, kde většina černošských dětí nedokončí povinnou školní docházku a kde vražednost v černošských řadách je mnohonásobně větší než národní průměr, by přece měly být naléhavější priority než starosti o vlastní životní styl a identitu. Za desetiletí své práce při zkoumání rasových a národnostních skupin v mnoha zemích světa – zejména se zaměřením na ty, jež se z chudoby dopracovaly k prosperitě – nikdy jsem se nesetkal s případem posedlosti kmenovou sounáležitostí, s důrazem na udržování solidarity s jejími příslušníky, bez ohledu kdo jsou a jak si počínají.“

Proč tedy dávat kmenové identitě větší váhu než závažným zásadním otázkám a starostem o počínání skupin a jednotlivců?

Částečnou vinu Sowell přisuzuje ideologii onoho „multikulturalismu“, jenž tvrdí, že všechny kultury jsou equally valid – stejně, rovnocenně oprávněné, hodnotné. Onen druh zkázonosného uvažování, nerozlišujícího vegetariány od kanibalů.

Přemíra romantických idiotických sebeiluzí.

Třeba nám mnoha statečných tvorů Sowellova kalibru.

Neoficiální stránky Oty Ulče