Máme sice Ústavu zaručující naprosto barvoslepé posuzování jedinců bez ohledu na rasu, národnost, původ, náboženství, jenže máme též zákony, všemožné vládní direktivy a plejádu justičních rozhodnutí, která svatosvaté ústavní záruky znicotňují.

Přestáváme být hodnoceni jako jedinci, ale jako příslušníci té či oné kategorie, s různými stížnostmi a nároky. Jak ale zařadit osobu s rodokmenem třeba albánsko-eskymáckým?

Touto ošemetnou otázkou se kupodivu troufly zabývat The New York Times (13.6.2011) v obsažném článku s rovněž dlouhým názvem "On College Forms, a Question of Race or Races, Can Perplex" - že na žádostech o přijetí na studia otázka rasy, dokonce víc než jedné, může mást. Uvedeno dilema dívenky jménem Natasha Scott z Beltsville ve státě Marylandu: její otec je černoch, její matka pochází z Asie. Dcera kontaktovala College Confidential, elektronický bulletin board, poskytující anonymnírady, jak s přijetím na studie nejlíp uspět. Žadatelka se svěřila se svou starostí: "Bolí mě to, trapné je řict, že když napíšu, že jsem černoška, tím si polepším, když ale napíšu tu Asii, to by mi ublížilo." Její asijská maminka na ni naléhá, aby napsala, že je černoška, a tím by měla nárok na přednost Affirmative Action. "Ráda bych to udělala, ale nejsem si jista, že by to bylo morálně správné."

V tomto případě se dcerušce v morálních nesnázích dostalo od elektronického poradce jednoznačného doporučení: "Jsi černoška, máš na to nárok. Napiš černoška!!!!!!!!" (Osm vykřičníků v NYT textu).

Nikdo jí nedoporučil, aby se hlásila ke svým asijským kořenům.

Department of Education, podoba ministerstva školství, začalo s novinkou uvádět víc než jednu rasu, což tuze zmnožilo výskyt případů takové sebeidentifikace.

Tato změna ale způsobila funkcionářům, rozhodujícím o přijetí na studia, důkladný bolehlav. Dát přednost žadateli, jenž se prezentuje jako půl Latino, půl černoch, nebo tomu, kdo je půl černoch a půl běloch? (Vsadil bych se, že vzali toho polohispánce, a ovšem i ten poločernoch by měl větší naději než poloběloch s druhým, a sice vietnamským rodičem. Jak vážit politicky preferenční kategorie s blízkostí či vzdáleností rodinné vazby - mít třeba černošského či indiánského strejdu?)

Jedna tazatelka se od oné College Confidential poradny chtěla dozvědět, zda její děti mají nárok na přednostní posuzování jako Afro-Američané, poněvadž jejich pradědeček se narodil v Alžíru.

Jakoby závan starých hanebných českých časů, když se tajila živnostenská minulost tatínka, kádrově tedy předělávaného na dodatečného proletáře.

"Nepřipadá vám tohle všechno jako trapná nehoráznost, důkladné popření a výsměch americké tradici?" troufl jsem si v privátu se zeptat jednoho z činitelů, angažujících se v tak ošemetné agendě.

Odpověděl, že se hodnotí i jiná kritéria - předchozí školní prospěch, dosažený počet SAT bodů, extracurricular activities (všemožnosti jako bezplatná výpomoc ve starobincích, hašení požárů, sypat ptáčkům, zvládnout jazyk urdu, dlouze tak dále) a doporučující dopisy, jichž jsem napsal mnohé stovky a jako každý takový pisatel přeháněl kvality uchazečů.

Zdůrazněno mi bylo, že ovšem hlavním účelem je dosažení diversity - rozmanitosti. Pokud by se rozhodovalo pouze podle předchozích školních výsledků, pak by tu téměř výlučně studovali jen Asiaté a Židé. Tak tady to máte.

Chris Munoz, viceprezident s pověřením přijímání kandidátů na výtečnou univerzitu Rice v Houstonu (založenou mecenášem byznysmanem výlučně pro bělošskou mládež, ovšem s takovou, rasismem čpící restrikcí už dávno neplatnou), na otázku, jak rozhodnout mezi dvěma kandidáty s úplně totožnými zásluhami, neměl potíže s odpovědí: "Vezmeme toho se španělským jménem."

Během posledních pěti let počet osob s komplikovaným rodokmenem, usilujících o přijetí na tuto Rice univerzitu, vzrostl z pouhých osmi na 564. Všehovšudy tři procenta Američanů se pokládají za mixed-race. Nyní v prvním ročníku studentů, národní průměr je pět procent.

Z citované stati NYT se též dozvídáme:

Emory univerzita v Atlantě, tamější děkanka Jean Jordan zdůraznila, že sizable ("velké, značné") množství afro-amerického studentsva je jejich významnou prioritou.

Carleton College v Minnesotě řeší otázku přijetí tímto pokrokovým metrem: jestliže žadatel napíše, že je černoch, hispánského původu a též běloch, bude považován za černocha. Americký Indián a běloch v jedné osobě se stane Indiánem.

Školy též zaměstnávají speciální poradce, být potřebným k dispozici s užitečnou radou.

- - -

Jak reaguje americká veřejnost na již čtyřicet let, dobu dvou generací trvající oficiální popírání ústavního principu rovnosti občanů?

Výtečnou michiganskou univerzitu v Ann Arbor (báze ekonoma Švejnara, někdejšího Klausova rivala) postihla žaloba odmítnutých žadatelů o přijetí, avšak s lepšími studijními výsledky, než měli úspěšní kandidáti černé pleti. Spor se vlekl až k nejvyšší instanci, kde padlo oportunistické, zbaběloučké řešení, jakoby inspirované českým pořekadlem o vlkovi, který se nažral, a koze jako zamýšleného cíle konzumpce, která ale zůstala celá, nedotčená: vrcholní soudcové rozhodli, že žalovaná univerzita nesmí rezervovat kvoty pro určité preferenční skupiny žadatelů, nicméně může pokládat rasu za jeden z faktorů při svém rozhodování.

Otázka, zda tedy ano nebo ne, nabyla podoby tzv. Proposal 2, o němž se rozhodovalo ve volbách roku 2006. Hlas lidu většinou 58% k 42% zakázal veřejným institucím poskytovat "preferential treatment to any individual or group on the basis of race, color,ethnicity or national origin", žádné tedy preference.

Toto rozhodnutí, známé jako Michigan Civil Rights Initiative, se z iniciativy studentky bělošky Jennifer Gratz, s důkladnou podporou bohatého Republikána, černocha - ano, černocha - Warda Connerlyho, se i stalo součástí ústavy státu Michiganu (nikoliv tedy USA).

Jenže v pátek 1. července 2011 United States Court of Appeals for the Sixth Circuit v Cincinnati (šestý federální odvolací soud s jurisdikcí pro státy Kentucky, Michigan, Ohio a Tennessee) většinou dvou hlasů proti jednomu zrušil rozhodnutí michiganských voličů, s odůvodněním, že zákazem přednostního zacházení "unconstitutionally alters Michigan's political structure by impermissibly burdening racial minorities" - dochází k porušování ústavních záruk naprosté rovnosti občanů, což nedovoleným způsobem zatěžuje rasové menšiny. (Aniž by se ovšem poskytlo vysvětlující zpřesnění, proč asijská menšina není menšina.)

Zde již několikrát zmíněný George Orwell by to přece nemohl náramněji zformulovat.

Zákaz uplatňování preferencí dosud stále na papíře trvá ve třech státech - Kalifornie, Nebraska a Washington.

V Texasu pátý federální odvolací soud potvrdil rozhodnutí nižší instance ve prospěch Affirmative Action, že totiž rasa je "plus faktor". Prosazovatelé preferencí na věčné časy se radují v naději, že rozhodnutí bude mít příznivý vliv na devátý odvolací soud s jusrisdikcí pro Kalifornii, kde se v současné době projednává tatáž kauza.

Poslední, definitivní slovo teprve vyřkne United States Supreme Court, zcela nejvyšší soud se závazným dopadem pro federaci těchto všech padesáti, v mnohém se lišících států.

Jaké to bude rozhodnutí?

Legal experts - odborníci ti nejznamenitější - se většinou distancují od předpovědí. Já, neodborník a pesimista, sázím na Orwella.

KONEČNĚ KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče