USA: Politicky korektní interpretace svobody slova - 2
Tolik a ještě víc tento konzervativec Buchanan. Není známo, že by se byl prezident obtěžoval s odpovědí.
Velebný pán Jeremiah Wright, Obamův mentor po dlouhou řadu let, neopomene soptit svou zášť vůči bělochům, jež obviňuje z přemíry hanebností, včetně nákazy AIDS v Africe jako satanského plánu na vymýcení černošské rasy.
Opatrně oklikou jsem v politicky korektních kruzích vznesl otázku o existenci černošského rasismu. Dostalo se mi odpovědi, že něco takového možné není a že již vyslovení takové otázky je důkazem rasismu tazatele.
Je tedy pak na majitelích pokožky s tmavou pigmentací, aby se ozvali. Někteří tak činí. Mezi nimi je Walter E. Williams, profesor ekonomie na George Mason univerzitě ve státě Virginii, černoch, jemuž se v životě už dostalo téměř půl tuctu přejmenování, z nichž to nejposlednější na Afro-American pokládá za nejméně inteligentní. Však Afrika je veliká, zhruba jejích 10 procent obyvatel – Arabové, Berbeři, běloši včetně Burů, mluvících svou unikátní řečí afrikaans - nejsou černoši. V případě jejich emigrace do USA, stanou se z nich Afro-Američané s nárokem na rasově podmíněné výhody Affirmative Action? Své pojednání s názvem "America's New Racists" (Townhall.com, 22.6.2011) začíná odkazem na povzdech jihoafrického ekonoma Williama Hutta o jedné z největších tragedií lidské existence, jíž je skutečnost, že bývalé oběti nespravedlnosti a útlaku se dopouštějí nikoliv odlišné nespravedlnosti vůči jiným rasám. Williams, ročník 1936, v mládí zažil nejednu nepříjemnost (v článku se zmiňuje o údajích Tuskegee Institutu, že v období 1880 až 1951 došlo k lynčování 3437 černochů - a 1293 bělochů), přiznává, že od té doby se přemnohé změnilo a nynější situace je taková, že "většiny rasově motivovaných útoků se dopouštějí černoši". Loňského roku 2010 na Skidmore College čtyři černí studenti s rasistickými nadávkami zmlátili bělocha, poněvadž se posadil v jídelně vedle černocha. V Denveru černošský gang přepadl a okradl bělochy během čtyři měsíce trvajícího řádění. Rahm Emanuel, bývalý blízký spolupracovník, poradce prezidenta Obamy a nynější primátor Chicaga, vyhlásil emergency ("stav nouze") se zákazem přístupu na pláže u chicagského velkého jezera, poněvadž tlupy černochů tam ohrožovaly odpočívající veřejnost.
Rasisticky motivané útoky jsou namířeny nejen proti bělochům, ale i Asiatům. V San Francisku pět černochů umlátilo k smrti Číňana, věk 83. Totéž se stalo v sousedním Oaklandu. Číňanka shozena z nástupiště před vlak. Vzhledem k rasové příslušnosti pachatelů a jejich obětí sdělovací prostředky dávají přednost takové nepříjemnosti nesdělovat. Občas se ale najdou překvapivé výjimky s upřímným přiznáním - dokonce od editorů zdrojů liberálního establishmentu jako The New York Times, Los Angeles Times a Chicago Tribune - že z politických důvodů jeneradno se o černošské kriminalitě zmiňovat.
Williams se zmiňuje o svém největším zklamání v životě, jímž je pohrdavý postoj jeho soukmenovců k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Hrůzně nákladný a rozkladný program oné Great Society už trvá téměř půl století, dobu dvou generací, dost tedy dlouho k tomu, aby zakrněla schopnost, zájem jedince se o sebe postarat. Naopak bude spoléhat na stát a za všech okolností se pokládat za oběť - onen nation of victims. Zdůrazňovat svá údajná práva, s pomíjením vlastních povinností.
Stát ale selhává v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou „Uncle Tom“, zrádci své rasy. Jestliže v černošských školách pilný student bývá méně bystrými a o to víc lenivými spolužáky zmlácen a obviněn, že „acting white“, nemenší nenávist je namířena vůči přistěhovalcům zejména z asijského prostředí. Ti svou pílí a nezřídka i inteligencí kohokoliv s jakoukoliv pigmentací předčí - což po 34 letech vyučování v takovém prostředí potvrzuji.
Narodit se jako Rockefeller ve zlaté kolébce není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. A americký establishment - liberální inteligence, pedagogové, media a ovšem i politici - de facto prosazují postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance („stížnost, rozhořčení, zlost“), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem „privilege“, případně i jako „inequity“ („nespravedlnost“), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na „less fortunate“, což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků ve jménu „social justice“.
Důraz na individuální výkon přetrvává zejména ve sportovních disciplinách - černoští boxeři, sprintéři, dvoumetroví basketbalisté – a žádné přidělené kvoty pro mrňavé Asiaty. Ale ve vzdělání primárním kritériem není excellence, ale equality. Však i z tolik prosazovaného programu „No Child Left Behind“ George W. Bushe jakoby vyplývalo, že bez ohledu na nature, nurture, attitude, apptitude – těchto zásadních předpokladů - každý žák by to přece mohl dotáhnout na docenta v oboru nukleární fyziky, každý by mohl zpívat v Metropolitní opeře.
Realita je ovšem taková, že zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídajícími úrovni z páté či šesté třídy.
Politicky korektní reformátoři přispěchají s vysvětlením: vina státu, nedostatek potřebných financí. Jenže od roku 1965 Amerika investovala triliony dolarů do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků. V propočtu výloh na každého žáka je New York City zpravidla na prvním místě. S těmito výkony v matematice: mezi černochy jich obstojí 40%, Hispánci 46%, běloši 75%, Asiaté 83%.
Profesor Williams v eseji příhodně nazvaném "Black Education Disaster" (Townhall.com, 22.12.2010) o výdajích na vzdělání: ve Washingtonu,D.C., s většinou černošského žactva, též s hanebnými studijními výsledky a velmi značnými finančními výdaji, se ročně utratí 24 000 USD na osobu.
Při použití celonárodních kriterií SAT (Scholarly Apptitute Test) v roce 2009 běloši dosáhli průměrný počet bodů 528, Asiaté 516, černoši 429. Asiaté,ve značné míře z rodin nedávných přistěhovalců, teprve zápolících s angličtinou, ale bělochy předčili znalostmi v matematice: dosáhli 587 bodů, zatímco běloši 536 a černoši 426..
Černoch John McWhorter je autor knih, zabývajících se tématikou oné „self-destructive culture of victimhood“, aneméně neblahým dopadem systému welfare, žít z podpory státu, abdikovat na vlastní odpovědnost. A na veškerou kritiku vlastních nedostatků reagovat s obviněním z rasismu a diskriminace.
„Na otázku, zda by si troufal takto promluvit, kdyby byl běloch,“ McWhorter odpověděl slovem „Nikoliv.“(U.S.News & World Report, 20.2.2006).
Nacházíme se v situaci, již by znamenitý George Orwell ocenil. Podle kritérií tvůrců a nadále pilných prosazovatelů Affirmative Action, nikoliv každá menšina je menšinou s nárokem na přednostní hodnocení. Kvalifikují ovšem černoši, Indiáni (oni tzv. Native Americans), Inuiti, všelijací Eskymáci z aleutských ostrovů a podobných zmrzlých končin, taktéž i to nejpočetnější etnikum španělsky mluvících Hispanics, též označovaných jako Latinos. Takže vlastně všichni jsme menšinami - s výjimkou bělochů a též Asiatů. Ti menšinou nejsou a nárok na přednostní zacházení nemají. Naopak - zejména v Kalifornii na prestižních učilištích jako Berkeley - Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci mají před sebou extra překážky, tak jak v dřívějších dobách je museli Židé zdolávat při přijetí na elitní Ivy League univerzityna východním pobřeží.
A situace se nám ještě víc komplikuje u žadatelů rasově pomíchaných. Takže
Neoficiální stránky Oty Ulče
