V New Yorku jsem stačil ukončit studia ve správnou dobu – ještě před rokem 1968, snadno pamatovatelným nejen v naší rodné zemi, ale i ve zdejším americkém akademickém prostředí. Radikální studenti si v něm pořádně zařádili. U nás na Kolumbii vtrhli rektorovi a děkanům do úřadovny, zdemolovali zařízení, zmocnili se písemností, ledacos zničili, revoluční požadavky formulovali, vždy s podmínkou absolutní amnestie za všechno nehorázné počínání. A amnestie se jim ovšem dostalo.

Mnozí funkcionáři rezignovali, jakož i nejeden ze znechucených profesorů.

Nastupovala nová generace, na Kolumbii se v roce 2002 jejím v pořadí již devatenáctým rektorem stal Lee C.Bollinger, ročník 1946. Do New Yorku přišel z Michiganu, kde se jako hlava výtečné školy v Ann Arboru mediálně značně zviditelnil svým neochvějným prosazováním preferencí Affirmative Action pro černošské zájemce o studium na tamější právnické fakultě. Bollinger je považován za významného znalce prvního ústavního dodatku zabývajícího se svobodou projevu.

Interpretaci této své speciality před třemi roky prokázal ve své reakci na projev pozvaného řečníka Mahmouda Ahmadinejada, domáhajícího se zničení, vyhlazení státu Izraele, člena Organizace spojených národů. Bollinger se sice s názory iránského prezidenta neztotožnil, ale je rovněž jednoznačně neodsoudil – právě s odkazem na svatosvaté právo svobody projevu.

Jinak ale zareagoval v souvislosti s dost odlišným druhem projevu, týkajícího se programu známého písmeny ROTC – vojenský výcvik, příprava nám známá z doby budování socialismu. Jenže tehdy to bylo povinné, kdežto v USA záležitost dobrovolná, dost výběrová, s možnostmi podstatných materiálních výhod, zvládnout finančně nákladná studia a navíc pak dosáhnout hodnosti důstojníka v záloze.

V době vietnamské války se tento ROTC program stal terčem nenávistných útoků a byl zakázán, vypuzen z řady campusů – současně však dychtících po fondech a grantech ze zdrojů federální vlády, proti níž protestovaly a jí pohrdaly. Na Kolumbijské univerzitě zákaz ROTC programu už trvá 42 roků.

Po skončení vietnamské války (1975) si elitní školy musely vymyslet jiný důvod, proč nadále nedovolovat činnost ROTC. Našel se v zámince s písmeny DADT ("Don‘t ask, don‘t tell"). Tak totiž nařizoval zákon týkající se homosexuálů v uniformách: na pohlavní preference se neptat a na ně neodpovídat. Takto v platnosti už od doby, kdy prezidentem byl Bill Clinton, což vedlo ke krkolomné interpretaci, že takové předpisy jsou vlastně homofobní, diskriminaci podporující, a proto ani ROTC či kdokoliv z kterékoliv složky branné moci na campus nesmí vstoupit. Tak například svůj zákaz zdůvodňovala Elena Kagan, děkan(ka) právnické fakulty Harvardovy univerzity, nynějším prezidentem Obamou úspěšně nominovaná a povýšená do sboru devíti členů Nejvyššího soudu.

Před několika měsíci Kongres ale zrušil zákon DADT - onu záminku univerzit, proč se působení ROTC nadále bránit. Občas se leckdo podivuje a dokonce dochází k iniciativám o téhle ošemetnosti otevřeně diskutovat. Tak se stalo i na Kolumbijské univerzitě, kde student v prvním ročníku, ač již osmadvacetiletý, bývalý seržant Anthony Maschek (že by českého původu s jménem Mašek?) promluvil a se svým patriotismem se nikterak netajil. Rovněž se nemínil omlouvat za svou bývalou službu v Iráku.

Tam přežil jedenáctinásobné střelné zranění, dvě zlomené nohy, o jednu přišel amputací. Po dvou letech nemocničního pobytu se dostavil na invalidním vozíčku.

Ve svém projevu nepopíral právo těch, kteří s ním nebudou souhlasit. Na zmínku o samozřemosti, že je na světě hodně těch, kteří rádi zabíjejí, někteří posluchači reagovali posměšnými, urážlivými výkřiky, nadávkami, též s osočením z rasismu (druh vhodného zatracení při každé příležitosti).

Lee Bollinger, někdejší obhájce svobody projevu krvelačného iránského prezidenta, když posléze tázán na svou reakci o případné vhodnosti či nevhodnosti druhu přijetí, jež se dostalo přeživšímu válečnému veteránovi Maschekovi, tento rektor odmítl se kriticky vyjádřit - však přece svoboda projevu zaručena. Někomu zaručena.

- - -

V pojednání "How Obama’s Alma Mater Treat an Iraq War Vet" (Townhall.com, 3.3.2011), jeho autor Larry Elder cituje výsledky průzkumu, které uveřejnil American Enterprise Magazine se soustředěním na politické preference profesorů působících na školách velkých i malých, elitních a neelitních, veřejných a soukromých .

Výsledky tyto: Na Harvardu. mezi profesory ekonomie 15 levicových, 1 pravicový. Mezi politology 20 levice, 1 pravice.. Mezi sociology 15 vlevo, 1 vpravo.

UCLA (University of California at Los Angeles): Historici – 53 levice, 3 pravice. Fakulta žurnalistiky – 12 versus 1, Women Studies ("Ženská studia") – 31 versus 2.

Penn State University: Politologie – 17 a 3, sociologie - 34 a 3.

University of Texas at Austin: Historici – 12 a 2, politologové – 15 a 4, Ženská studia – 27 a 1.

Luntz Research Companies se věnoval průzkumu orientace 151 profesorů společenských věd na elitních Ivy League institucích. Téměř dvě třetiny dotázaných (64%) se označilo za "liberály" nebo "poněkud liberály". Jako "konzervativci" nebo "poněkud konzervativci" se nepřiznal ani jeden. V prezidentských volbách v roce 2000 hlasovalo 84 procent pro Demokrata Al Gora, 9 procent pro Republikána G.W. Bushe. Třetí kandidát Ralph Nader obdržel 6 procent.

The Horowitz Freedom Center uskutečnilo průzkum výběru osobností, které v desetiletém údobí (1994 – 2003) u promocí graduantů na 32 elitních institucích pronesly slavnostní projev – tzv. commencemen speech. Počet řečníků levicově orientovaných byl 223 a těch pravicových 15 neboli poměr 15 k 1. Za oněch deset roků 22 univerzit nepozvalo ani jednoho konzervativce či aspoň příslušníka Republikánské strany.

Koncem nepokojných šedesátých let, spolu se zrodem všelijakých ne zrovna nejvhodnějších nápadů, místo někdejšího ideálu barvoslepé (color blind) společnosti, se začala zdůrazňovat rasová identita a její výlučnost. Aniž se z bělochů směli stát Euroameričané, z černochů se stali Afroameričané, s nárokem na přednostní zacházení, přihlazované všelijakými eufemismy. Úřední předpisy nehýří logikou. Oficiálně uznávaná a rovněž preferenční kategorie tzv. Hispanics nemá s rasou nic společného, je to klasifikace výlučně lingvistická. Stejně tak ani Asians jako jedna rasa přece neexistují. Co mají Japonci společného s Dajáky, lovci lebek na Borneu?

Poněvadž ani všemožná privilegia nepostačila černochům polepšit si na socio-ekonomickém řebříčku, ozvalo se pár ultraradikálů s požadavky o "reparace". Jak by se takto mohlo rozhodovat? Velikánské množství nynějších amerických černochů přece nejsou potomky z Afriky před sedmi generacemi přivezených otroků. Například Obama, syn keňského otce a bělošské matky: měl by mít nárok na reparaci a současně povinnost na ni přispět? Inkasovat i platit? Naprostá většina americké veřejnosti takový nonsens odmítá. Výjimkou jsou ale převážně běloští profesoři na elitních Ivy League školách: těměř polovina jich – 44 procent - absurditu neproveditelných privilegií obhajuje.

Snad dost již vyřčeno o výjimce z tolik údajně posazovaného pravidla oné diversity. Tristní zjištění ukončím zásadně pozitivním poznatkem, že většina žadatelů o přijetí na prestižní elitní a též nehorázně drahé školy neuspěje, čímž pramálo prodělá.

KONEC