Jednu promoci jsem absolvoval v Praze, tu druhou vlastní v New York City jsem zmeškal, a dalších, v kantorské roli příslušně vyšnořen, jsem se musel zúčastnit víc než tucetkrát. Ona tzv. academic regalia tvoříhávy z kvalitního materiálu,kápě, čepec, na hlavě klobouček ve tvaru čtverhranné čepice ze sametu, se zlatým střapcem. Naši nejvyšší doktorskou akademickou šarži vyznačují tři pruhy, prýmky na rukávech – tedy něco jako četaři kdysi v řadách československé lidové armády. Barvy roucha odlišovaly původ nositele. Columbia, moje alma mater, se vyznačovala hávem šedomodrým, zdobeným královskou korunou diskrétní velikosti. Kolegové, co přišli z Harvardu, se šňořili do barev šarlatových, do červena. Občas jsem neodolával jim lichotit přirovnáním ke středověkým katům.

Obřad to je několikahodinový až mnohahodinový. Začíná se fanfárami, s hymnou, procesím hodnostářů, od nejznamenitějších až po posledního, k bakalářství dospěvšího žáčka. Na podiu se usadí honorace s pozvanými hosty. Začínají projevy řečníků, udělování cen za výkony, oznamování finanční pomlázky z řady nadačních zdrojů, přistupují graduanti, děkan potřásá rukou čerstvým doktorům a magistrům. Nových bakalářů je však takové množství, že dojde jen k vyvolávání odvětví, od antropologie po zoologii, dotyčná skupina povstane a z tribuny se jim pogratuluje.

Dojde na udělování čestných doktorátů. Takto oceněná osoba pronese tzv. Commencement address. V paměti mi uvízl přednes biologa Stephena Jay Goulda, předčasně pak zemřelého, a ještě znamenitěji oslnil Izaac Asimov, proslulý autor sci-fi opusů. (Den před touto slávou jsem měl příležitost se veleproduktivního literáta zeptat na pravdivost jeho reputace, že prý dovede napsat novou knihu přes víkend, ze soboty na neděli. Přitakal, že věru tomu tak je.)

Jiným se naslouchalo hůř. Takovým důkazem byla v Austrálii narozená Helen Caldicott, prezentovaná jako "physician, humanist, compassioned advocate for nuclear disarmament and a true woman of peace". Humanistka a bojovnice za světový mír udělala neomylný dojem nesnesitelné hysterky. Tehdy, v době Reaganova prezidentování, na podiu soptila a tvrdila, že v případě znovuzvolení tohoto zloducha – jak se pak vskutku stalo - dojde k rozpoutání nukleární katastrofy, zániku všeho lidstva. A přítomní věštkyni vesměs nadšeně aplaudovali, povstali k její poctě a jen pár nás zůstalo sedět.

Takovéto kraviny si tedy přijeli vyslechnout rodičové, pyšní na své potomky. S řadou z nich jsem po události hovořil a sdílel jejich podiv a rozhořčení. Načež rektorovi, s nímž jsem se dost dobře znal, jsem poslal dlouhý dopis, hustě na tři stránky, v němž jsem si neodpustil několik jedovatostí.. Výboru, pověřenému výběrem slavnostního řečníka pro příští rok, jsem doporučil Charlese Mansona, sadistického vraha, dosud dlícího v kalifornském vězení. Snad by ho k této slavnostní příležitosti ven z kobky pustili, a komitéru jsem navrhl politicky korektní laudatio "A resolute individual who in these sick times demonstrated his determination by radical means not everybody would approve but on the other hand it would be of utmost insensitivity to disregard the trauma of those searching for answers in these troubled days, etc."

- - -

O dost mé trýzně se také zasloužil doktorátem takto dekorovaný řečník I.F. Stone, druh novináře označovaného jako gadfly (ve slovníku do češtiny přeloženo jako "střeček, ovád"), hodně levicový radikál, proslulý svým tepáním, zatracováním jakýchkoliv počinů vlastní vlády. Původním jménem Isidor Feinstein, narozený ve Filadelfii roku 1907 přistěhovalcům z Ruska. Vlastní studia nedokončil a dal se na novinařinu. V roce 1933 prohlásil, že jediným řešením pro pracující masy je zřízení "Soviet America" a reformátorské iniciativy F.D. Roosevelta zatratil jako cestu vedoucí k fašismu. Publikoval v New York Post a po svém vypuzení pro příliš pro-sovětské sympatie přešel pracovat pro časopis The Nation, dodnes tuze antikapitalistický. Stone, vzdor svým důsledně pro-komunistickým sympatiím, nikdy ale do této partaje (CPUSA – Communist Party of the United States) nevlezl. Ač se mu v roce 1939 nelíbil sovětský pakt s Hitlerem, Stalina se zastával až do jeho smrti začátkem března 1953. (V předchozím roce Stone napsal knihu The Hidden History of the Korean War, v níž tvrdil, že korejskou válku způsobil militaristický Jih invazním přepadem mírumilovného Severu.)

V té době již vycházel jeho každotýdenní muckraking ("odhalovat zlořády, s chutí sehrabat ve špíně") výtvor s názvem I.F.Stone’s Weekly, získavší značnou popularitu nejen v extrémně levicových kruzích. Mezi jeho abonenty patřily významné osobnosti jako Eleanor Rooseveltová, Bertrand Russell a Albert Einstein.

Stone pokračoval ve svém tepání, zatracování amerického stavu věcí až do své smrti v roce 1989, kdy i jeho sovětský ideál náramné budoucnosti zkolaboval.

- - -

Načež zásluhou všelijakých zdrojů, včetně KGB odtajněných dokumentů, známých teď jako "Venona Papers", jsme se ledacos začali dozvídat, došlo k posmrtnému umenšení tohoto mediálního velikána. Tuze přispěl KGB archivář Vasili Mitrokhin, jehož úspěšně ze země vypašované prameny pomáhal zpracovat britský historik Christopher Andrew (a v knižní formě patrně vyšly i v českém překladu).

Američtí profesoři Harvey Klehr a John Earl Haynes, se spoluautorem Alexandrem Vassilievem, bývalým příslušníkem KGB, napsali knihu Spies: The Rise and Fall of the KGB in America. Přehled úspěšného úsilí KGB získat spolupracovníky v USA vypadal v roce 1941 takto: 49 inženýrů, vědců, vládních úředníků s přístupem k tajným materiálům, 22 žurnalistů, 8 profesorů, 4 ekonomové. Mezi žurnalisty se jméno I.F. Stone poprvé objevilo v roce 1936. Dostal krycí jméno blin, anglicky pancake ("lívanec, omeleta, palačinka") a na výplatní listině se vyskytoval do roku 1939. Agent Viktor Pravdin do moskevské centrály oznamoval, že Stone, ač si celkem dobře žil, přece jen přivítal dodatečný příjem. Nadále byl KGB rezidentem v New Yorku hodnocen jako "fully active agent" s přístupem k užitečným informacím a s ochotou je sdílet. Jeho američtí čtenáři se nadále seznamovali s pozitivy všeho sovětského.

První zpráva o kágébáckých konexích I.F. Stonea je z roku 1992. Jejím zdrojem byl Oleg Kalugin, někdejší KGB generál, nynější americký občan. Kalugin se do USA dostal v první várce údajných studentů (mezi nimiž byl i Alexander Jakovlev, posléze značně vlivný poradce Gorbačova), kteří se na Kolumbijské univerzitě objevili v roce 1960, kdy já tam rovněž začínal, ale nikoho z nich jsem tehdy nepotkal. Kalugin ve své autobiografii (1994) charakterizuje Stonea jako fellow traveller – bezpartijního sympatizátora, který ale po roce 1968 (patrně v reakci na sovětskou invazi tehdejší ČSSR) odmítal další peníze přijímat. Čili přece jen pancake s přežívajícími principy.

Tak či onak, tento náš slavnostní promoční řečník tuze peskoval, zatracoval stav americké demokracie. Já se tehdy zvedl a demonstrativně odešel, doprovázen nepříliš vlídným pohledem setrvavších profesorských poseroutků.

Trapnost nynějšího zveřejnění, prezentace potřísněného prádla tak značného idola, nikterak nezviklala jeho obhájce. Například Myra MacPherson v knižní hagiografii s názvem All Governments Lie! - že tedy všechny vlády lžou, odmítla veškerá obvinění. Žádné sovětské konexe, není to pravda, a basta.

Po dopsání tohoto textu, pošta doručila výtečný britský týdeník The Economist (s datem16.5.2009), obsahující podrobnou recenzi knihy American Radical: The Life and Times of I.F.Stone. V ní ale ani sebemenší zmínka, že by velebící životopisec D.D. Guttenplan by byl pokládal za potřebné ve svém díle mamutího rozsahu (592 stran) zmínit se o službě, kterou I.F. Stone poskytl sovětské tajné službě, za Stalina i po něm.

- - -

I. F. Stone je teď už dvacet roků po smrti. Ještě ale ve Velké Británii žije Melita Norwoodová, která po čtyři desetiletí, od roku 1934, se věnovala špionáži ve prospěch Sovětského svazu, a to ke značné škodě své vlasti. Pracovala totiž v tuze tajném oboru nukleárního výzkumu, Sověty zásobovala vším možným tajemstvím, k nimž měla přístup, svou oddaností komunismu se netajila a dodnes netají.

Britské úřady odmítly ji postavit před soud, že je příliš stará. Nyní jí je 87 roků - čili vrstevnice českou justicí poněkud méně vlídně posuzované stařeny Ludmily Brožové – Polednové, v dřívějších dobách značně krvelačné prokurátorky. Občas jsem ji vídával v jídelně krajského soudu v Plzni a vždy se jí úspěšně vyhnul.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ