Takovým tématem je politicky korektní požadavek oné diversity – kýžené různosti, se zdůrazňováním práv, nikoliv však povinností národnostních, jazykových, rasových, náboženských a všemožných dalších menšin.

Důraz na individuálním výkonu přetrvává ve sportovních disciplinách - černošští boxeři, sprintéři, dvoumetroví basketbalisté – a žádné přidělené kvoty pro mrňavé Asiaty. Ale ve vzdělání primárním kritériem není excellence, ale equality. Však i z tolik prosazovaného programu "No Child Left Behind" George W. Bushe jakoby vyplývalo, že bez ohledu na nature, nurture, attitude, aptitude – těchto zásadních předpokladů - každý žák by to přece mohl dotáhnout na docenta v oboru nukleární fyziky, každý by mohl zpívat v Metropolitní opeře.

Realita je ovšem taková, že zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídajícími úrovni z páté či šesté třídy.

Před sebou mám neveselé pojednání "Black Americans and Liberty" (internetový zdroj Townhall.com, 5.5.2010) Waltera Williamse, černošského profesora ekonomie. Začíná přiznáním o svém největším zklamání v životě, jímž je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará.

Stát ale selhává v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že jsou "Uncle Tom", zrádci své rasy. Jestliže v černošských školách pilný student bývá méně bystrými a o to víc lenivými spolužáky zmlácen a obviněn, že "acting white", nemenší nenávist je namířena vůči přistěhovalcům z asijského prostředí. Ti svou pílí a nezřídka i inteligencí kohokoliv s jakoukoliv pigmentací předčí - což po 34 letech vyučování v takovém prostředí potvrzuji.

Narodit se jako Rockefeller ve zlaté kolébce není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit, je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. A americký establishment - liberální inteligence, pedagogové, media a ovšem i politici de facto prosazují postoj, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem k tzv. grievance ("stížnost, rozhořčení, zlost"), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem "privilege", případně i jako "inequity" ("nespravedlnost"), kdy lidé neúspěšní, jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na "less fortunate", což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků, ve jménu "social justice."

- - -

Nyní konečně k té výjimce z vyžadovaného a tuze prosazovaného pravidla oné

diversity – různorodosti. názorů, politické orientace v americkém univerzitním prostředí:

My emigranti či exulanti jsme se začali lišit od naprosté většiny kolegů, zavrhujících systém, umožňující tak pohodlný život. Velepřísní soudci západní reality se proměňovali v prosťáčky, horující o socialistických utopiích. Marxismus se stal náboženskou náhražkou dychtivcům po iracionálnu. Nač věru demokracie, když většina se beztoho rozhoduje nesprávně? Intelektuál zabažil po nové dějinné úloze, která ve středověku patřila kněžskému stavu. Existenčně zabezpečení nevyhoditelní radikálové (tenured radicals) údajně zavrhovali buržoazní blahobyt a zdůrazňovali ctnost skromnosti, nedostatků, jež systém centrálního plánování spolehlivě zaručoval a na němž se oni nemuseli osobně podílet. Materiální nedostatky v kapitalismu byly obžalobou ostudného, bezcitného systému, kdežto chudoba v socialismu dokazovala převahu etických hodnot nad vulgaritou spotřební společnosti. Manuální práce v kapitalistických podmínkách je ponižující, v socialistických povznášející. Dětská práce v USA, pokud se někde snad ještě vyskytuje, je něco naprosto skandálního, kdežto celodenní dětské brigády na plantážích s cukrovou třtinou na Kubě plní obdivuhodný pedagogický účel. A tak hodně dlouho dále.

Teď když se akademickým intelektuálům socialistická nádhera sovětského typu rozpadla, došlo k potřebě se k takové ošemetnosti vhodně ideologicky vyjádřit. Napřed se zejména mlčelo. Posléze se přišlo s verzí, že tamější socialismus se nepovedl, neboť byl korumpován kapitalismem, který korumpuje všude všechno. Nakonec se z této nepříjemnosti vybruslilo vysvětlením, že sovětsko-východoevropský socialismus nikdy socialismem nebyl a právě teď jeho odstraněním odpadá překážka tu správnou chiméru prosazovat.

Teď už nelze denně potkat učence mávajícího srpem a kladivem, ač zeď našeho oddělení politologie nadále zdobí velký plakát s hřímajícím Vladimírem Iljičem a u toho

v azbuce hrůzné Majakovského tvrzení LENIN ŽIL, ŽIJE, BUDE ŽÍT! Když jsem se zmínil, že ve prospěch rovnováhy i něco s Hitlerem by tu mělo viset – však oba tak zkázonosně poznamenali lidstvo -, vyvázl jsem s dojmem, že něco tak nehorázného jsem přece nemohl myslet vážně.

Tohle tedy na mém mnohaletém působišti v Binghamtonu, ve státě New Yorku,

univerzitě s dobrou, docela solidní reputací, nikoliv však na výši nejprestižnějších institucí, zejména oné Ivy League – sedmi adres s jmény Harvard, Yale, Princeton,. Columbia, Cornell, Brown a jedna z univerzit ve Filadelfii. To pak je prostředí s tuze prosazovaným, politicky korektním požadavkem názorové jednoty. Na Kolumbijské univerzitě v New Yorku se mi podařilo ještě včas bez šrámu k doktorátu dodrat. Student Barack Hussein Obama se tam pak vzdělával v dost pozdější době.

Na tento text navážu ilustrací z binghamtonského prostředí při udělování čestných doktorátů a v třetím, závěrečném pokračování budu prezentovat neveselé údaje na té nejvyšší elitní úrovni.

BUDE POKRAČOVÁNO