„Nesnažíme se o změnu režimu. Nesnažíme se urychlit sjednocení poloostrova. Nesnažíme se najít omluvu pro vyslání naší armády na sever od 38. rovnoběžky,“ řekl v úterý americký ministr zahraničí Rex Tillerson v projevu k pracovníkům svého ministerstva. „Snažíme se Severokorejcům říct nejsme vaši nepřátelé, nepředstavujeme pro vás hrozbu, vy ale nebezpečně ohrožujete nás a my na to musíme odpovědět.“ Pak dodal: „Chtěli bychom se s nimi sejít a promluvit si budoucnosti, která jim přinese bezpečnost, kterou hledají, a o jejich budoucím hospodářském rozkvětu.“

Jak máme rozumět jeho prohlášení, které je v rozporu s válečnickou rétorikou předních amerických politiků a dokonce protiřečí některým vyjádřením prezidenta? Ohlašuje otočku ve vztahu k Severní Koreji, nebo je to jen diplomatické lavírování?

Není zcela vyloučeno, že Washington začíná chápat, že stojí před hotovou věcí: Severní Korea je atomovou mocností. Neexistuje mnoho způsobů, jak se s tím vypořádat. Tillerson přiznal, že kromě jednání žádná z ostatních možností „není atraktivní“.

Ke stejnému závěru došel také americký ministr obrany generál James Mattis. Na adresu válečné kliky kolem John McCaina, která volá po preventivním úderu na severokorejské atomové a raketové základny, řekl, že válka na Korejském poloostrově by byla neuvěřitelně tragická. USA by zvítězily, ale za cenu zničení Soulu s dvaceti pěti miliony obyvatel a amerických základen s mnoha tisíci rodinných příslušníků.

Okénko příležitosti k jednání je otevřeno. Nezávislí raketoví odborníci se shodují v tom, že Severní Korea zatím nepokročila ve vývoji mezikontinentálních balistických střel (IBM) tak daleko, aby mohla vážně ohrozit Spojené státy. Dolet rakety poslední generace Musudan dle odhadu The Center for Nonproliferation Studies činí 3500 kilometrů. Video zachycující její nedávnou zkoušku ukázalo, že se nosič při návratu do zemské atmosféry rozlomil. To naznačuje, že Korejci patrně nemají spolehlivou technologii potřebnou k tomu, aby nálož dopravili na zem.

Rakety KN-14 a KN-8, které by mohly doletět k americkým břehům, jsou ve vývoji a odborníci tvrdí, že to ještě delší čas potrvá, než první prototyp odstartuje. To znamená, že okénko příležitosti nebude otevřeno věčně. Až pchjongjangský režim překoná technologické zádrhele, bude velmi těžké jej přimět k nějakému rozumnému kompromisu.

Američanům jde o nukleární odzbrojení Severní Koreje a zmrazení vývoje mezikontinentálních balistických střel. Severokorejci chtějí, aby se americké jednotky stáhly z Jižní Koreje a aby příměří nahradila mírová smlouva. Sjednocení počká. Sever si je nepřeje, protože jeho režim by to nepřežil. Jih za něj nehodlá platit podobnou cenu, jakou stálo sjednocení Německa.

Sjednat příměří po korejské válce trvalo dva roky. Jednání o míru na Korejském poloostrově bez atomových zbraní jistě nebude o nic lehčí, spíš naopak. Oč obtížnější a delší je cesta, tím důležitější je pustit se po ní co nejdříve. Budou mít k tomu obě strany dostatek politické vůle?