Jakých kvalit třeba: talent, ambice, nedostatek skrupulí je prosazovat, Napoleonem doporučená notná dávka štěstí (strmé povyšování přeživších za válečné vřavy), správné kádrové zázemí a zejména účinné osobní konexe. Ty dovedou vytvářet zázraky. Například Rafael Leonidas Trujillo, 31 roků vládnoucí diktátor Dominikánské republiky, obdařil svého pětiletého vnoučka povýšením na námořního admirála. V Severní Koreji, obtloustlý junák Kim Jong Un po smrti svého otce se povýšil na generála, s největším množstvím generálských hvězdiček.

Kariéry strmé až spektakulární (českoamerikánský vejšplecht) nebo i nižádné - takže nekariéry. Já kdysi s jedním doktorátem ve víc než dva roky trvající vojenské službě s lopatou bránit dosažené výdobytky socialismu to nedotáhl ani na hodnost svobodníka.

V březnu 1953, měsíci s dvojnásobným truchlením, když Josipa Vissarionoviče do pekel následoval jeho věrný žák Klement Gottwald, první český dělnický a též syfilitický prezident, bylo mi potěšením shlédnout v rakvi mrtvolu s mnoha medailemi: na jakých asi bojištích si je vysloužil? Alexej Čepička oženěním s Gottwaldovo dcerou bez vojevůdcovských zásluh se rovněž stal nejvyšším generálem.

Před dveřmi jsou teď první přímé prezidentské volby. Mezi mnohými uchazeči je Jiří Dienstbier, syn zasloužilého otce téhož jména. V USA po prezidentském tatínkovi Bushovi ho v téže funkci vystřídal syn George W. V souvislosti s prognozami o příštích volbách v roce 2016 se s častější pravidelností ozývá jméno Jebb Bush, další to syn téže rodiny, jakož i jméno Hillary Clintonové, mnohonásobně šálené manželky sexuálního nenasyty ex-prezidenta Billa. Fenomén "nepotismu" jako kvalifikace, obtížně koexistující v demokratických podmínkách.

Není-li vhodného příbuzenstva, o to větší je potřeba energicky se prosazujících loktů a ohebných principů, kompetentně prezentovaných profesionály typu Jana Fischera či Vladimíra Dlouhého.

- - -

V nedávném pídění o podrobnostech amerických námořních neúspěchů za druhé světové války jsem se ledacos dozvěděl o kapitánech, admirálech, generálech, na něž se teď už nikdo nepamatuje. Naopak generál Eisenhower to dokonce dotáhl na prezidenta země, nadále září jména jako Patton, MacArthur, Nimitz, Bradley, z dřívějších generací Pershing a ještě dřívější Sherman.

V historii našli své místo sovětští maršálové Žukov, Koněv, Malinovský, Rokosovský. Britský Montgomery, Mountbatten, méně úspěšní Wavell a Auchinleck, ve Francii de Gaulle, v Japonsku Yamamoto, Yamashita, dlouhá řada německých vojevůdců - Rommel, Guderian, Kesselring, Rundstedt, Manstein, Paulus, též Keitel a Jodl, v Norimberku věšení.

Zabořil jsem se do knihy z názvem "The Generals: American Military Command from World War II to Today" (Penguin, str.576). Autor Thomas E. Ricks prezentuje životopisy, počínání, styl osobností, od legendárního George C. Marshalla až po Davida Petraeuse, jehož kariéra však koncem roku 2012 neslavně uvadla.

Rovněž došlo k opuštění užitečného systému praktikovaného zejména generálem Marshallem - vyjádřený slovem relief ("výměna, střídání stráže, vyhazov"). Za 2. světové války, před odesláním mužstva do zámoří, takto se zbavil 600 důstojníků. Podobně si počínali i jiní generálové, například George Kenney: po svém povýšení v roce 1942 na velitele leteckých operací v Pacifiku okamžitě se zbavil pěti generálů a čtyřiceti plukovníků. V témže roce 1942 došlo k výměně jedné třetiny kapitánů všech ponorek.

Sympaticky ozdravné, potřebné řešení, tak tvrdí autor Ricks, kritizující nynější systém, v němž největší talenty neprodukuje vojenská akademie West Point či General Staff College, Army War College, natož pak výkony na bojišti, ale je to byrokratický labyrint s jménem Human Resources Command, který dává přednost povyšování typů prokazujících svou opatrnost, svou průměrnost. Nikdo nebyl z odpovědné funkce odstraněn, od roku 1970 dochází k procesu charakterizovanému jako "micromanaging bureaucracy". Velící generálové (v roce 2004 Ricardo Sanchez, John Abizaid, George Casey) málem válku v Iráku před ofenzivou (tzv. surge - doslova "vysoká vlna") 2006-07 prohráli. Ani jeden generál nebyl odstraněn pro neschopnost.

Došlo k jiné změně, stran zkrácení služby - frequent rotation, zkrátit pověření v bojových podmínkách z dvanácti na šest měsíců, a čím víc takového střídání, tím menší schopnost orientace v daných podmínkách. Psychologické studie v letech 1980 - 1990 zjistily reakci velitelů v poli, že čtvrtina jim dodaných nových generálů postrádala potřebnou kvalifikaci, v kontrastu s kteroukoli předchozí generací.

- - -

Z textu "Another low bow to radical Islam", jehož autorem je Wesley Pruden, emeritní editor The Washington Times (7.12.2012), se dozvídám, že situace je horší, než by se dalo oprávněně předpokládat. Na bojiště totiž přispěchaly příkazy politické korektnosti. Manual neboli rukověť, příručka o 74 stranách, výtvor Army Center for Army Lessons Learned at Fort Leavenworth, Kansas.

Když v roce 1942 do hladové Velké Británie začínalo přijíždět stále větší množství dobře živených, čokoládou a žvýkačkami vybavených Američanů, dodavatelé nylonek a zdroje značné velibosti místních seladonů, disharmonickým situacím měla zabraňovat tehdejší rukověť, též nabádající vyhýbat se slovům jako "bloody" v přítomnosti britské dámy.

Americká vojska ale nikdo nenabádal ke zvýšené ohleduplnosti v jejich vyjadřování o nepříteli. Prezident F.D. Roosevelt nenařizoval, že skutečnost japonských poprav dekapitací amerických pilotů nutno krášlit eufemismem workplace violence ("násilí v pracovním prostředí", takto nynějším Obamou přikázáno vyjádřit vraždění islámským fanatikem na bázi Fort Hood). Velitel Eisenhower v předvečer invaze v Normandii nenabádal svá vojska, že se o nepříteli musí co nejcitlivěji vyjadřovat.

To bylo tehdy. Situace je teď značně jinačí. Nyní platná závazná příručka zakazuje jakoukoliv kritickou zmínku o počínání Talibánu v Afghánistánu, o jejich praktikách uřezávání hlav nevěrcům například. Taktéž zakázán vyjádřený nesouhlas se středověkými normami postihujícími ženské pokolení. Nová etiquette specificky, velmi zřetelně, zakazuje jakoukoliv zmínku o islámu, jeho nepříjemnostech.

Úplně nakonec ještě tuto nehoráznost, avšak s prozatím happyendem:

Generál námořní přechoty John Allen, vrchní velitel v Afghánistánu odmítl manuál schválit, podepsat se pod předmluvu této nehoráznosti.

S takovou kuráží jeho kariéra příliš nepokvete. Snažím se přemýšlet, jaká by asi byla reakce nynějších uchazečů o český prezidentský trůn.

KONEC

28.12.2012