Ty špinavý negře! Tak nadává černá služka v knize Jih proti Severu jinému černochovi. Už si nepamatuji proč, snad něco vzal nebo byl jinak nepoctivý. To ošklivé slovo nemluví o barvě kůže, mluví o barvě duše.
Ta nazlobená černá služka nenadávala slavnému černému Američanovi, kterého vzýval, co já jen pamatuji, můj tatínek. Jesse Owens totiž v třicátém šestém na olympiádě v Berlíně hrozně otrávil Hitlera. To on mluvil o své, všem nadřazené rase. Jak mu asi bylo, když musel mezi vlajkami s hakenkrajci vidět, když tomu černému, chechtajícímu se „untermensch“ věšeli na krk zlatou medaili! Ne jednu - hned tři! Ta nadávka se taky nevztahovala na mojí maminkou obdivovanou krásnou černou zpěvačku Josephinu Baker. No a kdyby přede mnou řekl někdo křivé slovo proti Satchmo Armstrongovi či Duke Ellingtonovi, popral bych se s ním na místě. Z těch starých slavných muzikantů jsem tady v Americe zastihl při jednom z jeho posledních koncertů Raye Charlese. Časy se však mění. . .
Ano, časy se mění. Barva kůže mých dávných černých hrdinů se změnila v ošklivou politickou zbraň. Ještě před pár lety ty nenávistne řeči o jen v paměti existujícímu rasismu pomalu odumíraly. Když pak vyhrál přičerněný Obama volby, mnohý z nás to oplakal, ale přijal jako porážku; tak to má v demokracii být. Jediné positivum jsme viděli v tom, že to otravování kolem zatraceného problému se stále omílaným rasismem navždy zepadne. Jak jsme se mýlili! Byl to právě Obama a kohorta, kterou se obklopil, kdo přeměnil rasovou otázku v rasovou nenávist. Výsledky jeho předem promyšleného plánu vidíme dnes.
Obamovi zde dávám neprávem vedoucí úlohu. On sám ve své pověstné lenivosti by tak dokonalý plán na rozklad americké společnosti nevymyslel. Jeho poradci se mu vzhledem nepodobali. Povětšině to byly produkty marxismem odkojených elitnich universit, kdo Obamovi našeptával. Barva jeho kůže však dodala plánu nedotknutelnosti. I ten nejlepší, nejkvalifikovanější nesouhlas byl okamžitě potlačen slovem rasismus. Že všech denních zápletek, kdy policie ať správně, či někdy nesprávně zakročila proti porušiteli zákona černé pleti, si k tomu přesně trénovaná parta expertů udělala odrazový můstek k napadení Ameriky.
Lehce použitelný dav byl vždy po ruce.
Rád vidím v televizi přátelskou tvář senátora ze státu Jižní Karolina.
Známý je jeho životní příběh.“ Od bavlny do kongresu“, tak tomu říká on sám. Tim Scott se usmívá, když vzpomíná na svého dědečka. Ten sbíral úrodu bavlny a pracoval na polích. Neuměl číst. Jeho vnuk dnes representuje svůj stát v Senátu Spojených států. Když on mluví o tom, že nikomu nepřekáží barva jeho kůže v dosažení čehokoliv, je toho živým důkazem. Není ani zdaleka sám. Tu nahoře zmíněnou služku z knihy by ani nenapadlo plivnout tu ošklivou nadávku na něj a jemu podobné. Ta nadávka však přesně sedí těm, kteří mizérie a umělé vyvolané atmosféry využívají a mají z toho víc než výnosné živobytí. Nazlobená služka taky oslovovala ty, kteří v době mého mladí přehlíželi ze svých tribun lidi nahnané do prvomájových průvodů, všechny ty domovní důvěrníky, kádrováky, estébáky a jejich kolaboranty.
„Ty špinavý negře!“ řekla v té staré knize černá služka. Oslovovala taky vysokého funkcionáře z města mého mladí. Vysmíval se před padesáti lety mé mamince: „Ten váš syn to ale dopracoval! Tady byl učitelem a v Americe maluje baráky.“