Jsou obchodníci, kteří nabízejí déšť, a jsou jiní, nabízející naději. Těm prvním se říká podvodníci, těm druhým politici. Princip nabídky je stejný, tím spíš, že občas zaprší a občas se naděje naplní. Problém je v tom, že ani déšť, ani naplnění naděje nejsou přímo závislé na obchodníkově vůli.

Zvolení Baracka Obamy prezidentem Spojených států je důkaz, že naděje zůstává žádaným zbožím. V naší politické praxi se něco podobného naposledy stalo, když se zelení dostali do parlamentu. Volili je i lidé, již jinak nemají se zelenou ideologií nic společného. Uvěřili slibu, že zelení vnesou do parlamentu nový vítr, a tato naděje zafungovala.

Mládí Baracka Obamy usnadňuje obchod s nadějí. Třebaže zkušenost dokazuje, že mládí politika naprosto není podmínkou změny k lepšímu, ve veřejnosti vězí archetyp preference mládí. Obama ovšem nenabízel jen svoje mládí. Na principu změny postavil svoji kampaň a jednou z mála viditelných tezí jeho programu je změna technologická.

Což je něco, po čem svět, přinejmenším náš euroatlantický svět, přímo zoufale žízní.

Napříč ideologiemi, napříč pravolevým schématem sílí přesvědčení, že svět spěje do slepé uličky a že se v oblasti technologií musí něco stát, jinak v ní uvázneme. Zásadním problémem se nestaly potraviny, jak se báli malthusiánci staré školy, nýbrž energie. Civilizačně i kulturně zaostalé státy a skupiny států, jako je Rusko na jedné straně a státy Blízkého východu na straně druhé, stále úspěšněji vydírají odběratele ropy a zemního plynu.

Do toho přichází Obama s nabídkou technologických změn.

Alternativní energie, to je cíl stejně odvážný, jako bylo dobytí Měsíce na začátku Kennedyho éry. Tehdy nejmladší prezident americké Unie slíbil dosažení Měsíce do deseti let. Projekt Apollo měl do té doby jediného srovnatelného předchůdce, byť za nesrovnatelných podmínek.

Byl to projekt Manhattan, projekt vývoje atomové bomby. Oba ty projekty přinesly obrovskou změnu v politice, v technice i v myšlení lidí. Obamovo přesvědčivé vítězství vyvolává iluzi, že druhý nejmladší prezident USA chystá něco podobného.

Vrací se Apollo?

Je to nebezpečná iluze, bohužel podporovaná letmým pohledem. Oba velké projekty americké minulosti měly dopředu jasně definované cíle a zřetelné prostředky k jejich dosažení. Obama se však vyvaroval jasné definice. Kdyby dejme tomu stanovil dovršení vývoje řízené termonukleární fúze jako konečný cíl, mohl by se ocitnout na dosah fiasku, jelikož se neví, zda nejsme na falešné stopě a zda je tato technologie v pozemských podmínkách uskutečnitelná. Nicméně Obama ve svých „třech pilířích“ technologie budoucnosti nestanovil technicky definovaný cíl, nýbrž naznačil hranice, jakési mantinely. Vsází především na komunikaci, která musí být otevřená a svobodná, což je první pilíř, a efektivní, to je druhý pilíř. Pro tradičně smýšlející politiky to je děsivá vize. Předpokládá internet vyššího stupně vývoje a na něj napojenou státní správu, která bude průhledná a dostupná občanovi. Tohle nám může něco připomínat. Ano, i my měli ministerstvo informatiky a v jeho čele mladého a chytrého Vladimíra Mlynáře, kterého se podařilo vyštípat a ministerstvo zrušit, když už se nepovedlo ho na základě absurdního obvinění zavřít do vězení. Otevřenost a efektivnost je to poslední, co si státní byrokratické struktury kdekoli na světě přejí. Když si to uvědomíme, je Obama ve větším osobním nebezpečí, než kdy byl Kennedy. Ne proto, že je černoch, ale proto, že chce provětrat státní administraci. Ten třetí pilíř spoléhá na iniciativu soukromého podnikání, jež bude podporované státem všude tam, kde bude podporu potřebovat.

Obama formuloval to, co začalo už za Bushovy administrace. Je to přece pořád ještě současný prezident, kdo podpořil myšlenku vodíkové energetiky a stanovil cíl do roku 2025, kdy by 75 procent současného dovozu ropy z Blízkého východu do Ameriky bylo nahrazeno alternativními zdroji. Obama ve svém programu jako by vycházel z mnoha Bushových vizí, včetně posílení výchovy učitelů a přípravy občanů na vědomosti na úrovni 21. století.

Nemá smysl se pokoušet o prognózy, zda se Bushovy vize a Obamovy proklamace naplní. V každém případě to, co prosazoval Bush a po něm v tom zřejmě bude pokračovat Obama, je velká výzva pro Evropu. Ta čelí stejným problémům jako USA a na svobodě a bezpečnosti je ohrožena víc než USA, z geografických důvodů a také proto, že má podstatně menší vůli k obraně. Užitečnější než prognózy je tedy evropská sebereflexe. Jak je to s naším myšlením, zdali je na úrovni požadavků 21. století? Nepropadáme se v lepším případě do druhořadosti, v horším případě ještě níže, a je možné něco udělat proto, aby se propad zastavil?

Setkal jsem se i s vizí týkající se budoucnosti Česka, podle níž nás obrat k lepšímu čeká až v době, kdy se vedení státu ujmou v Česku narození vzdělaní, pracovití, inteligentní a charakterní Vietnamci. Doufejme, že k obratu dojde dřív. Pozorné sledování Obamových pokusů o změnu k tomu může napomoci.

Oba velké projekty americké minulosti měly dopředu jasně definované cíle a zřetelné prostředky k jejich dosažení. Obama se však vyvaroval jasné definice.

LN, 15.11.2008