Je právem, ba i povinností medií, sdělovacích prostředků, aby sdělovaly svým konzumentům zajímavosti a tím si je i udržely. Otázka způsobilosti prezidentského kandidáta Johna McCaina, který se nenarodil v USA, ale v americké Panama Zone s výlučnou americkou juirisdikcí, vedla k rozmíškám mezi juristy a zaplnění prostoru na předních stranách v nejvýznamnějších novinách kalibru The New York Times a Washington Post. O americkém občanství McCainova otce, posléze admirála velícího všemu loďstvu v Pacifiku, se však nepochybovalo. Jakmile došlo k nominaci Sáry Palinové jako viceprezidentské kandidátky, její městys na Aljašce oblehly bataliony žurnalistů, "investigativních reportérů", aby se zmocnily a zveřejnily jakýkoliv drb - čím zkázonosnější, tím lepší.

            Nikdo se ale jakoby nezajímal o přece jen neobvyklou minulost kandidáta Obamy. Unikátní to fenomén, zdaleka nejmíň kvalifikovaný zastávat vrcholný úřad v zemi, brilantní orátor, americká media ho objala, s vážnou tváří dokonce byl označen za Mesiáše (tak například ho charakterizoval přední publicista ve vlivném zdroji Newsweek). V Obamově případu by uplatnění stejného hodnotícího metru neplatilo - bylo by získalo odér rasové, rasistické předpojatosti. Třeba se stalo, že tento uchazeč na vrcholný úřad americké federace 50 států prohlásil, že během kampaně navštíví všech 57 států.

Kopanec tak kolosální by každého jiného kandídáta dokonale odrovnal, stal by se terčem nekonečných posměšků, jako se třeba stalo Donu Quaylovi, bývalému viceprezidentovi, za chybičku jednoho písmena v napsání slova potato. Nic takového v Obamově případu: pokrokové mediální zdroje o jeho faux pas, tak nehorázné trapnosti, dávaly přednost se nezmiňovat.

(Takové třeštění získávalo i svou globální dimenzi, jak dokazovaly chvalozpěvy i v tradičně protiamericky nabroušených zdrojích. Obama s nulovými zásluhami, ale se svatozáří mesiáše, téměř spasitele lidstva, byl v Norsku obdařen Nobelovou cenou míru. Dočetl jsem se, že v případě jeho závazku zanechat kouření dostane i Nobeláčka v oboru mediciny.)

            Veškerá mašinerie Obamových nadšených stoupenců zvolila účinnou taktiku, jak čelit přece jen se občas vyskytujícím pochybám o původu, počínání, autenticitě jejich idola. Místo vyhýbání se odpovědi na obtížné otázky přešli do protiútoku, tak jak doporučoval již nežijící reformátor či spíš revolucionář Saul Alinsky. Zdevalvovat nepříjemné otázky zesměšňováním tazatelů, šťouralů, přejmenovaných na tzv. birthers, provokatéry, zlomyslné, zkázonosné potrhlíky, pošuky veřící v ufony, zelené mužíky. V nejlepším případě politováníhodní primitivové. Značně účinná to kontrakanonáda, nejednou jsem byl svědkem.

            Tisk, televize, publicisté, politici, ba i sám Obama, se tak angažovali. Ve svém televizním interview s Brianem Williamsem (NBC-TV) Obama vysvětloval: "Já přece nemůžu strávit všechen svůj čas pobíháním s rodným listem přilepeným na čelo." A všemu přikyvující Williams si netroufl poznamenat, že jednou by postačilo onen tolik tajený důkaz ukázat.

- - -

            Vzdor značnému mediálnímu úsilí průzkumy veřejného mínění potvrzovaly spíš přiliv než odliv skeptiků. Zrodila se petice s půlmilionem podpisů a politici se povšimli. V květnu 2009 čili čtyři měsíce po Obamově nastěhování do Bílého domu, kongresman Bill Posey, republikán z Floridy, předložil návrh zákona (H.R.1503) o prezidentské způsobilosti (The Presidential Eligibility Act), vyžadující, že začátkem roku 2012, kdy dojde k novým volbám, každý kandidát na úřad presidenta musí předložit svůj rodný list Federální volební komisi. Návrh zákona získal dvanáct spolusponzorů, načež ochabl, zhasl (languished) ve výboru. To bylo v době, kdy Obamova Demokratická strana měla ve sněmovně většinu hlasů. Tu ale ztratila v listopadových volbách 2010. Dosud jsem nepátral, zda došlo k zmrtvýchvstání tak užitečného pokusu.

            V senátu, jehož většina demokratů zůstala nedotčena, k podobné iniciativě vůbec nedošlo. Jeho předseda Harry Reid něco takového odmrštil se slovy, že to je

 "falešný problém (phony issue), který si nezaslouží ani minutu naší pozornosti."

            Hodně pozornosti mu věnovala exekutiva, vládní větev výkonná, v úspěšném úsilí zabránit všemožným soudním iniciativám. Úspěšně se tak angažovala talentovaná Elena Kaganová, ročník 1960, brilantní juristka (Princeton, Oxford, Harvard), v roce 2003 se stala děkankou právnické fakulty na Harvardu, v roce 2009 ji Obama pověřil významnou funkcí tzv. Solicitor General, hlavním právním zástupcem státu v soudních utkáních, obhájcem Obamovy administrativy, tedy i jeho osobních zájmů. Rok poté ji nominoval na ještě významnější pozici, mezi devět členů Nejvyššího soudu. Podivil jsem se, že při zpravidla velmi rigorozní schvalovací proceduře v senátním výboru se eventualita předpojatosti, střetu zájmů, jaksi pomíjela.

- - -

            Po zmínce o reakci větve zákonodárné a výkonné zbývá ještě ta soudní. Její počínání nikterak nepotvrzuje předpoklad nezávislosti, ochotě řešit nepříjemnosti, kdy rozhodnutí by mohlo mít významný dopad v politické sféře. Proto se soudy ve většině případů odmítají angažovat, s tvrzením, že žalobce, navrhovatel, nemá tzv. legal standing - "právní oprávnění". Musel by prokázat, ža porušením zákona "utrpěl újmu". Soudy rovněž nepřipouštějí příležitost k iniciativě zvané discovery, proceduře, jež by žalovaného Obamu přinutila ke zveřejnění požadovaných dokumentů.

            Jurista Philip J. Berg předložil soudu přísežné prohlášení spolu s transkriptem telefonního rozhovoru s Obamovou babičkou, což soud odmítl jako frivolous.

Soudce (U.S. District Court) R. Barclay Surrick jeho iniciativu odmítl pro onen "lack of standing", se zdůvodněním, že opačné rozhodnutí "by vykolejilo demokratický proces zrušením volby kandidáta, pro něhož miliony lidí hlasovalo (což pravda byla) a kandidát prošel důkladným prověřením (underwent excessive vetting - což pravda nebyla)."

            Alan Keyes, neúspěšný černošský kandidát na týž úřad, který Obama získal, pár dní po volbách 2008 se začal soudní cestou domáhat, aby Obama předložil důkaz, že je "natural-born citizen". Po téměř dvou letech váhání soudce Arthur G. Scotland (U.S. Court of Appels of California) rozhodl, že státní sekretář Kalifornie nemá povinnost vyšetřovat a rozhodovat o oprávnění kandidátů, tak jak vyžaduje americká ústava.

Proč tedy nerozhodne soud, usurpující své oprávnění angažovat se ve všemožných i nemožných kauzách? Soudcova odpověď: tohle ať si rozhodnou politické strany.

            V případě vojenského lékaře, podplukovníka Terrence Lakina, plukovnice justiční služby Denise Lindová rozhodla, že "není relevantní zabývat se požadavky na zjištění Obamovy způsobilosti". Zamítla přiznání práva oné discovery přimět prezidenta k předložení požadované dokumentace, jež by mu mohlo způsobit embarrassment ("přivézt do rozpaků, způsobit těžkosti, potíže"). Prapodivná racionalizace osoby, vykonávající povolání s nezřídka nepříjemným dopadem. Plukovnice případ uzavřela s doporučením vítaným i civilními soudci, aby se tak ošidnou agendou zabýval Kongres procedurou jménem impeachment, té jediné přípustné, jak odstranit prezidenta z funkce. (Prozatím poslední takový pokus - v případě křivopřísežníka a erotomana labužníka Clintona, v souvislosti s hrátkami s orální dychtivkou Monikou Lewinskou - ale neuspěl.)

            Ve sporu Hollister v. Soetoro et al, soudce James Robertson (U.S. District Court, Washington, D.C.) pokáral žalobce a odmítl žalobou se zabývat s odůvodněním, že "dovolit projednávání takového případu by dokazovalo, že právo je foolish ("hloupé, pošetilé, bláhové") nebo že Amerika má příliš mnoho právníků, kteří nemají co dělat". Což je sice pravdivé, ale zcela irelevantní pro postatu žalobní iniciativy.

            Nejčileji si počíná Orly Taitz, v Rusku narozená, v Kalifornii sídlící advokátka a též zubní lékařka, v této agendě se vrtající. V Los Angeles má mezi svými klienty několik armádních důstojníků, odmítajících sloužit pod Obamou, jehož nepovažují za legitimního prezidenta a tím i svého hlavního velitele. Uspěla s obhajobou armádního důstojníka (major Stefan Frederick Cook), který odmítl převelení do Afghánistánu s odůvodněním o nepříslušnosti Obama být jeho vrchním velitelem. Případ se vyřešil zrušením příkazu k převelení.

            U téhož soudu ve státě Georgia soudce Clay Land se slovy "breathtaking in its arrogance and borders on delusional" odvážnou advokátku zubařku potrestal pokutou 20 000 dolarů pro misconduct ("špatné, nevhodné, nepřípustné chování") s odůvodněním, že její iniciativy jsou frivolní, posmíval se jejímu zájmu, pochybám o Obamově kvalifikaci, zesměšňoval ji přirovnáním, že "někdo třeba přijde přesvědčen, že prezident je mimozemšťan z Marsu a soud aby nařídil zkoušku DNA, a tak uvedl v platnost Ústavu."

            Soudce Royce Lamberth (U.S. District Court, Washington, D.C.) v jiném případě se vysmál její jiné iniciativě, so slovy "today is not your lucky day".

            U odvolacích instancích rovněž neuspěla.

            Advokát Mario Apuzzo ve věci Kerchner v. Obama se dostal až k Nejvyššímu soudu s požadavkem, aby spor soud buď sám rozhodl, nebo vrátil k projednání k nižší instanci v New Jersey. Také tento pokus ztroskotal z procedurálních důvodů ("on technical grounds"), že se žalobci nepodařilo prokázat újmu přímo mu Obamou způsobenou, což ovšem byla podmínka nesplnitelná.                

            Pomíjím jména a aktivity podobně se angažujících právníků. Je tedy vůbec někdo, kdo je či mohl by být oprávněn? Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat („to be denied a full hearing“). Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i těch nejbizárnějších pitomostí. Slovy již dřív zmíněného juristy (Philip Berg), "If one court had guts enough to deal with this and allow discovery, Obama would be out of the office" - jestliže některý soud bude mít dost odvahy se do toho pustit, bude to Obamův konec..

- - -

            O příčínách takové univerzální neochoty si lze ovšem ledacos myslet. Slýchávám rozličné názory, vysvětlování, z nichž jen některá se vzájemně vylučují:

            Obavy z násilí z černošských řad, i když jsou jen třináctiprocentní menšinou v národě. Leckdo si ještě pamatuje uragány násilností, ničení, ba i vraždění ve čtvrti Watts metropole Los Angeles.

            Nejen takový strach, ale i snaha zabránit zveřejnění skutečného stavu věcí. Však tím by se diskreditoval nejen Obama, ale i přemnohé významné osobnosti, které tohoto instantního idola prosazovaly, za jeho magnetické, téměř mýtické vlastnosti se zaručovaly.

            A příčinu snad nejzávažnější vyjádřit jedním slovem PATRIOTISMUS. Pomyšlení, jak kolosální katastrofický dopad by to mělo nejen na reputaci země ve světě, ale i v domácím prostředí. Přiznáním skutečnosti, že v čele státu stál podvodník, platnosti by pozbyly jím podepsané zákony, jmenování, mezinárodní závazky. Všechno by se důkladně rozkymácelo, včetně již nyní chatrně si počínající ekonomiky. Devět členů Nejvyššího soudu, vzdor různosti jejich orientace, jsou všichni patrioté a vlastenecké přesvědčení aby notně ovlivňovalo až dominovalo jejich rozhodnutí, co v tomto potenciálně tak explozivním případě si počít či nepočít. Do mysli se vtírá precedent před půl stoletím - zavraždění prezidenta J.F. Kennedyho a značně pak spěšné ujišťování Warrenovy komise, její podrobné, leč málo přesvědčivé zprávy, jež označila samotáře Lee Harvey Oswalda jako jediného strůjce neštěstí, bez jakéhokoliv neblahého dopadu na tehdy již nukleárně vybavený svět.

            DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ