Obamaland neexistuje, Obamova bublina změnila skupenství. Uplynulých pár týdnů přineslo mnohým překvapivou zprávu: Barack Obama, jehož zvolení sledoval před rokem celý svět (i autor tohoto povídání si ve Phoenixu pobrečel dojetím) není Gándhí, Nelson Mandela ani Václav Havel. Jinak řečeno, není kouzelník-filozofů král, který pohledem rozdělí oceán, mrknutím zboří Zeď a uvede na scénu Éru ér. Občas sice vytáhne z klobouku tu zajíce, tam Nobelovku za (ještě pořád) Nic, ale úterní, především guvernérské volby ve Virgínii a New Jersey ukončily mýtus o jeho zázračnosti.

Prezident ztrácí nezávislé

Nesejde příliš na tom, že v Richmondu a Trentonu vyhráli republikáni, ale jak vyhráli. Získali zpět nezávislé, kteří před rokem volili Obamu. Bílý dům teď komunikačně hasí, říká, že každé volby odrážejí místní podmínky, a tudíž nemají s ním, Bílým domem, nic společného. Této propagandě ale nevěří ani Obamův mluvčí, a že mluvčí dokáží uvěřit lecčemu...

Obama není socialista ani Hitler, natožpak komunista, jak ho rutinně portrétuje zavilejší část politické bažiny. Jeho ekonomická politika je správná a rozsah státní intervence víceméně odpovídá krizové situaci, která aspoň v globálním měřítku ještě není za námi.

Jeho potíž spočívá ve skutečnosti, že nemá kontrolu nad demokraty, kteří hlavně ve Sněmovně reprezentantů tlačí Ameriku, solidně středopravý národ, doleva. Některé prvky rýsující se reformy zdravotního pojištění prosazované levicovým vedením obou komor Kongresu jsou méně a méně populární. Populistické útoky na odměny bankéřů a „záchrana“ automobilového průmyslu odporují gravitačnímu středu americké politiky. Volební úterý bylo Obamovi prvním varováním.

Anti-bushismus na autopilotu

Znepokojivější než tento vcelku normální proces nabývání prezidentské zkušenosti je rýsující se trend Obamovy zahraniční politiky. Je pochopitelné, že se prezident chtěl odlišit od svého předchůdce, méně pochopitelné ale je, že jeho zahraniční politika je jakýmsi anti-bushismem na autopilotu. Což je prázdná, neproduktivní póza.

Vezměme si jako příklad Afghánistán. Když bylo dobré nepopulárního Bushe mlátit klackem po hlavě, hodila se k tomu prohlášení typu „špatná válka v Iráku nám znemožňuje soustředit se na dobrou válku v Afghánistánu“. Situace v Iráku je nyní mnohem lepší také zásluhou správné Bushovy strategie v poslední dvou letech jeho mandátu, strategie, již prosadil proti vůli téměř celého establishmentu s výjimkou senátora Johna McCaina. Obama se tedy může soutředit na Afghánistán, válku, již sám označil za „nezbytnou“.

Z tohoto pohledu je skoro neuvěřitelné, že prezident pořád přemýšlí, jakou strategii pro Afghánistán zvolit, jak by měl vypadat konečný úspěch. Co dělal jeho hvězdný tým během dvouleté volební kampaně, neřkuli posledních jedenácti měsíců, pokud nemá jasno ve strategických variantách?

Ani Obamův postoj v dalších položkách americké zahraniční politiky nevzbuzuje důvěru. Prezident ustoupil Rusku v otázce evropského pilíře protiraketové obrany, výměnou však zatím nedostal nic a zřejmě už nic nedostane. Klíčové politické tahy se na zahraniční šachovnici posuzují podle výsledku. Bývalý šéf izralelské diplomacie Abba Eban si ve své knize posteskl, že nápady a ideje jsou hezká věc, ale nakonec se vždy počítá to, čemu se zavádějícím způsobem říká - realismus.

K třicátému výročí obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu vydal Obamův úřad nemastné-neslané prohlášení, které opět vyzývá Írán ke spolupráci ve věci jeho atomových ambicí. Chameneí o něm jistě dumá a dumá, jeho úsměv však čím dál víc vypadá jako výsměch.

Takzvané řešení izraelsko-palestinského konfliktu je ze strany prezidenta špatně skrývaný chaos. Ministryně Clintonová nejdřív pohrozí Izraelcům, že zmrazení výstavby nelegálních osídlení musí být absolutní, když ji ale Bibi Netanjahu zdvořile odkáže do kouta, namísto zubů a svalů odhalí Hillary úsměv a pochválí Tel Aviv za vstřícnost.

K tomu vlasy vstávají hrůzou z prezidentovy ochoty jednat třeba s režimem v Súdánu či v Komisi OSN pro lidská práva (tělesu, jež je samo o sobě špatný vtip) psát s Egyptem (kompromisní!) variantu deklarace odusuzující kritiku náboženství. Jak vypadá kompromis ve věci svobody slova? Není divu, že íránští protirežimní aktivisté se nahlas ptají: Baracku, na které straně vlastně stojíte?

V soutěži popularity by Obama s velkým náskokem porazil i Medvídka Pů. Říká se tomu změna světového obrazu Spojených států. Může být užitečná, dosáhne-li prezident jejím prostřednictvím praktické výsledky. Sama o sobě je k ničemu.

Pokud se týká výsledků, je Obamova vláda zatím ve stavu blížícím se anorexii.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora