Bývalý americký prezident Barack Obama vydal své paměti. Otřel se v nich i o českého, rovněž bývalého prezidenta Václava Klause, kterého připodobnil k tureckému Erdoganovi.

Pod podtitulkem Klaus jako hrozba demokratickým hodnotám se čtenář může dočíst toto:

Postava Václava Klause, který byl v době Obamovy návštěvy Prahy prezidentem České republiky, však u tehdejšího amerického prezidenta vyvolávala obavy o odolnost demokratických hodnot. Podobným dojmem na něj přitom působil například i nynější turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Ekonomická krize z konce prvního desetiletí tohoto století podle Obamy vedla k nárůstu nacionalismu, antiimigrantských postojů a skepticismu ohledně hlubší evropské integrace, přičemž Klaus byl ztělesněním některých těchto postojů. „Ačkoli jsme se snažili udržovat naši konverzaci v lehkém tónu, to, co jsem věděl o jeho veřejných postojích - že podporoval snahy o cenzuru v České televizi, že byl přezíravý k právům gayů a leseb a že je proslulým popíračem klimatických změn - ve mně nevyvolalo zvlášť velké naděje ohledně politických trendů ve střední Evropě,“ píše Obama. Klaus by přitom podle něj dobře zapadl mezi republikány v americkém Senátu; americký exprezident se ovšem nemůže rozhodnout, zda to považovat za dobré, či špatné.

Je toho hodně, s čím Barack Obama vyrukoval proti Václavu Klausovi. Začal bych od konce. Podle Obamy by Klaus „zapadl mezi americké republikány“. Obama neví, je-li to dobře nebo špatně. Na to je z mého pohledu celkem jednoduchá odpověď. Kéž by u nás měla strana s republikánským programem tolik voličů jako v USA. Měli jsme sice také „republikány“, nicméně to byla parta kolem Miroslava Sládka a ti s programem amerických republikánů neměli nic společného. ODS se často k americkým republikánům hlásila, nyní už „neví“?

Klaus versus Erdogan – to je další Obamova idea. Tato analogie jen svědčí o tom, že tento exprezident byl v zahraniční politice zcela mimo realitu. Připomeňme, že Obama byl po nástupu do funkce oceněn Nobelovou cenou za mír. V Praze ve svém televizním projevu nastínil obraz světového míru. S tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem dokonce uzavřel za další rok dohodu označenou jako New START. 

Pak se ale do úřadu ruského prezidenta vrátil Vladimir Putin, přišlo takzvané „arabské jaro“ a americká zahraniční politika šla od porážky k porážce. V Iráku vznikl po stažení amerických jednotek prostor k vytvoření ISIS, Islámského státu, který postupně ovládl velkou část Iráku a Sýrie, Egypt padl do rukou Muslimskému bratrstvu a v Libyi byl svržen s americkou pomocí diktátor Muammar Kaddáfí. O tomto kroku dokonce Obama veřejně prohlásil, že to byla jeho největší chyba. Chyba to zcela jistě byla, zda největší, to si netroufám tvrdit. 

Velmi problematickou se totiž ukázala dohoda s Íránem, kterou vyjednával Obamův viceprezident Joe Biden. Irán ji využil k expanzi svých vojáků a spřátelených milic na Blízkém východě, zejména v Sýrii a Libanonu. V Sýrii se navíc velmi angažovalo a angažuje Rusko, s jehož pomocí se syrský prezident Bašár Asad udržel u moci. Obamova strategie naopak počítala s jeho pádem a nebýt ruské intervence, tak se jí to i podařilo.

Co se Klausových antiimigrantských názorů týče, ty v době výkonu své funkce Klaus nikdy neprojevil. V oné době (2008-2013) se také téma ilegální migrace nijak výrazně neventilovalo. Pokud se Klaus k ilegální migraci vyjádřil kriticky poté, co již nebyl prezidentem, byla to zejména kritika chaotické migrace přes Balkán v roce 2015 a německého otevření hranic ilegálním migrantům. Následky této politiky pociťuje Evropa dodnes a někteří politici, zejména představitelé Francie, již kladou rovnítko mezi přílivem migrantů a růstem islámského terorismu v Evropě a ve Francii.

Nakonec ono porovnání Klaus - Ergodan. Tady střílí Obama úplně vedle. Zatímco Klaus je politikem respektujícím výsledek voleb, i když nedopadnou podle jeho představ, Erdogan proměnil tureckou politiku výrazně směrem k návratu islámu. Neúspěšný vojenský puč proti němu pak islamizaci Turecka urychlil.

Obama tak v části věnované „české stopě“ v jeho politice z let 2009 a 2010 jen ukázal, že zahraniční politika nebyla vůbec jeho silnou stránkou. Jeho viceprezident Joe Biden se má stát novým americkým prezidentem. Pokud by snad chtěl ve své zahraniční politice navázat tam, kde v roce 2016 skončil, měli bychom být na pozoru. Írán již projevil zájem o restart vztahů s USA pod Bidenem, stejně tak i Palestinci. Zdá se, že právě tyto politické síly sází na to, že Biden upustí od podpory jediné demokratické země na Blízkém východě, Izraele, a začne dělat „vyváženou“ politiku. Ta se ukázala chybná v minulosti a bude chybná i v současnosti. Ještě že se stát Izrael spoléhá převedším a jenom sám na sebe.

Obama tak v té části, kde věnoval pár vět Česku a Václavu Klausovi, ukázal, že zkreslování reality bylo jeho velmi silnou stránkou. Nezapomínejme, že to byl on, kdo zahájil vyšetřování takzvaného ruského vlivu na americké volby roku 2016, což dvouleté vyšetřování sice nepotvrdilo, ale bylo zneužívané proti prezidentovi Donaldu Trumpovi. Dále se Obama aktivně podílel na přepisování reality rasových problémů v USA. 

Média vytvářela v jeho éře dojem, že volbou Afroameričana do funkce prezidenta bylo v této oblasti vše vyřešeno. Když se něco stalo, například útok na černocha, Obama vystoupil, útok odsoudil, ale vždy hlavně „uklidňoval“. USA s Bidenem včele tak čekají stejné problémy jako Obamu a později Trumpa. Bude-li Biden ve vleku někdejší Obamovy politiky, nic dobrého to Západu nepřinese.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz