Ďábla Saddáma vymetli čertem Málikím, ale když přichází belzebub ISIL, Amerika nekoná

Bylo by s podivem, kdyby teď vývoj v Iráku neinspiroval tvůrce antiutopií. Kdyby nějaký psavec už neměl hotové první kapitoly příběhu, který se odehraje v blízké budoucnosti a začne třeba takto: „V sunnitském kalifátu je klid. Zato v šíitském pásu od Bejrútu přes Damašek a Bagdád do Íránu to vře.“

Džihádisté táhnoucí na Bagdád jasně naznačují, že státy jako Irák či Sýrie, které ještě před sto lety neexistovaly, mohou opět zmizet z mapy ve prospěch nějakých novotvarů. Však také jejich hranice narýsovali po rozpadu osmanského impéria Evropané. Ale nejpozoruhodnější na té divočině je, jak chladnou zanechává Ameriku. Jako by ani nešlo o zemi, jejíž vojáci se z Iráku stáhli před necelými třemi roky.

Jakkoliv se ve zprávách z Iráku mísí skutečnost s fabulací, džihádisté z ISIL jsou reálnou hrozbou. Podařilo se jim uloupit z bank či získat od sponzorů dvě miliardy dolarů, což z nich dělá nejbohatší teroristickou partu na světě. Bohatství ISIL je srovnatelné s maličkými státy (Tonga, Falklandské ostrovy, Kiribati) a v praxi umožní další nábor fanatiků včetně těch z Evropy - s evropskými pasy.

A tu jsme u zásadní otázky. I kdyby byla pravdivá jen polovina zpráv z Iráku, i kdybychom všechny ty počty bojovníků a sumy dolarů ukradených z bank dělili dvěma, třemi či čtyřmi, stále je to důvod k výstraze, rychlým zásahům i vypracování nové strategie. Ale pro USA je to důvod jen k vyslání tří set vojenských poradců. Jako by tu zavánělo cosi jako nezvládnuté stažení USA z Iráku. Nebo také irácký syndrom, který až podezřele připomíná syndrom po nezvládnutém stažení z Vietnamu před čtyřiceti lety.

Nepomůžeme, protože není demokrat

Irák je stálicí veřejné debaty na Západě. V ní ale převažuje téma Bushovy invaze a svržení Saddáma Husajna. Že invaze napáchala víc škody než užitku, je už konsenzuální názor. Ale působí zvláštně, když debata o chybách invaze z roku 2003 válcuje debatu o chybách stažení z roku 2011 a hlavně o chybách z let poté. ISIL teď přece dokazuje, že zabití Usámy bin Ládina nebylo takovým úspěchem, za jaký ho Američané vydávali.

Jak to, že americké tajné služby - jinak hyperaktivní ve zjišťování hrozeb i mezi spojenci - neměly zprávy o ofenzivě ISIL? A pokud je měly, proč je nedokázaly převést v účinné kroky? Je fakt, že se USA z Iráku vojensky stáhly. Je fakt, že tehdy - po tlaku Íránu na premiéra Málikího - neuzavřely s Irákem smlouvu o vojenské pomoci. Ale to vše by je nemělo úplně zbavit odpovědnosti.

V praxi Washington odpovědnost sabotuje. Zřejmě nemohl zamezit ofenzivě ISIL jako takové. Ale mohl zabránit tomu, aby džihádisté získali vrtulníky Black Hawk i jiné zbraně. Mohl předejít tomu, aby džihádisté ukradli ohromné částky z bank. Je-li Pentagon schopen zasahovat cíle pomocí dronů, je-li odhodlán bojovat proti džihádistům natolik, že drony občas zabijí i civilisty (třeba svatebčany střílející na oslavu v Pákistánu či Jemenu), proč to odhodlání končí na hranici Iráku? Ta otázka vrtá hlavou už proto, že jemenští džihádisté jsou z hlediska hrozby pro region jen odvarem ISIL. Odpověď souvisí s rozpoložením hlavního proudu americké společnosti, jejích elit i samotného prezidenta Baracka Obamy.

V Americe se ustavuje konsenzus, že USA nemají vůči Iráku žádné závazky. Že vše, co tam hrozí, je důsledkem Bushovy invaze, tudíž pro Obamovu vládu passé. Plyne to z průzkumů mínění: zcela čerstvý dokládá, že jakékoliv zásahy v Iráku odmítá polovina Američanů. Plyne to z řeči prezidenta, kterou před měsícem pronesl na válečné akademii veWest Pointu - z „Obamovy doktríny“, jak se jí říká. A plyne to z hlasů v médiích. Thomas Friedman, komentátor The New York Times, si bere na paškál Núrího Málikího, muže, jenž je mnohem více šíitou než Iráčanem, ale vládu v Bagdádu vede už osm let, tedy s počátečním posvěcením USA: „Málikí měl na výběr,“ píše Friedman, „buď vládnout sektářsky, nebo inkluzivně. Sám si vybral sektářství. Nedlužíme mu nic.“

Málikímu Amerika nic nedluží. Ale dluží cosi Iráku i své pověsti „nepominutelného státu“, kterou pro ni ve West Pointu nárokoval Obama. Problém je v tom, že USA lámou hůl nad nedemokratem Málikím až teď, kdy teče do bot Iráku jako státu, navíc i Sýrii a celému uspořádání v oblasti. Proč nepomohou proti džihádistům americké drony? Protože Málikí není demokrat, ale sektář. Jenže tímto principiálním postojem Amerika uvolňuje ruce Íránu, který pomůže ve jménu šíitské solidarity. A spirála náboženských solidarit, která Americe tak vadí u Málikího, se roztáčí dál.

Při vzpomínce na Pol Pota Evropa si teď připomíná atmosféru roku 1914 a možné paralely s dneškem. Ale chcete-li vidět ryzí paralelu, podívejte se do Iráku. Evropa se ráda strašívá Huntingtonovou teorií civilizačních okruhů. Chcete-li to vidět v ryzí podobě, podívejte se do Iráku a do Sýrie - tam se klube hranice mezi sunnitským kalifátem a jakýmsi „šíastánem“.

Jenže sami Američané jako by se duševně vraceli do doby svého stahování z Indočíny na začátku 70. let.

I v Kambodži chtěli ďábla komunismu vymést čertem generála Lon Nola, ale pak přišel belzebub Pol Pot. V Iráku chtěli ďábla Saddáma vymést čertem Málikím, ale teď přichází belzebub ISIL.

LN, 26.6.2014