Snění o dobru

Málokterý prezident dostal tolik uznání za své budoucí zásluhy jako Barack Obama. Již před jeho zvolením mu komentátoři na celém světě předpovídali skvělé prezidentství. I Nobelova cena míru přišla dříve, než si ji vůbec stačil zasloužit. To vše snad za větu hodnou bible, „Yes, we can“, za skvělou rétoriku, za barvu kůže a za nevyhnutelné dobro. No a nějak to nedopadlo.

Skvělý řečník a důstojná osobnost, to je sen publicistů. Dává jim titulky a nadhazuje na smeče vizionářských fejetonů. Barack Obama byl pro ně ztělesněním přesvědčení, že slovo může změnit realitu. A tak snili o světovládě demokracie, o neodolatelnosti myšlenky dobra a o toleranci, která oblomí i nejzavilejší nepřátele.

To je přesně podle gusta mnohých intelektuálů. Jsou obětí vlastního mudrování v poustevně ducha ležící mimo dohled reality. Zmámeni svými sny jsou bratrstvem dona Quijota. Věří, že silou svých slov přičarují to, co považují za dobro a zamezí zlému. Oni snili a psali a Obama měl „jen“ uskutečňovat. Ale slovo nestačí k tomu, aby se změnil svět.

Jak osudná může být aliance mezi silnými slovy a slabou politikou, se ukázalo na tzv. arabském jaru. Již sám pojem byl publicistická metafora bez vztahu k realitě. Stejně neoprávněná byla víra, že stačí vyslovit zaklínadlo „červená linie“ a každý zloduch zkamení. A když vzápětí ztratí svou moc, tak se sama od sebe prosadí oslnivá síla demokracie.

Barack Obama byl dokonalým obsazením v příběhu o síle dobra. Někomu takovému členové bratrstva, jinak nemilosrdní a neúplatní, mnohé prominou. Brzy však zjistili, že Obama je spíše zprostředkovatel než vůdce, že ztělesňuje prazvláštní materii s názvem „soft power“ (Joseph N. Nye, 1990). Tím více se sice zamlouval bratrstvu dona Quijota, ale právě proto byl pouze slabý prezident.

Poustevna v Trump Tower

Donald Trump je nepochybným, a proto pro bratrstvo nepohodlným, vůdcem. Skutečný vůdce se totiž málo stará o mediální či akademické sufléry a oni nad ním nemají takovou moc. Navíc umí Trump počítat, zacházet s rizikem a obstát v nehostinném reálném světě mimo redakce a učebny. Jeho poustevna je Trump Tower a stojí vyzývavě uprostřed všeho dění; postavil si ji sám a za vydělané peníze. Jeho heslo by mohlo znít „Yes, we will“.

Donaldu Trumpovi dává podnikatelský úspěch sebejistotu a bohatství mu poskytuje svobodu projevu. Nikdy se moc neohlížel na to, jestli se jeho názory a slovník líbí těm, kteří si přisvojili dohled nad společností. A ejhle, to, co a jak říkal, se líbilo mnoha obyčejným Američanům. Těm „ubožákům“, kteří si pořád ještě myslí, že vláda se má starat nejprve o prospěch své vlastní země, a ve své zmatenosti věří i v to, že v demokracii jde o většinu a ne o „utlačované“ menšiny, bojující mezi sebou o titul superoběti.

Málokterý prezident byl tak zatracován za své budoucí zločiny jako Donald Trump. Není divu. Troufal si přece vyhrát proti vůli bratrstva, které není zvyklé prohrávat. Dobro je přece vždycky totožné s pravdou. Možná, že Trump bude průměrný nebo dokonce špatný prezident. Ale již z pověrčivosti by se měli členové bratrstva krotit s pranýřováním nevykonaných zločinů. Udělali přece zkušenost s tím, že když oni předjímají úspěch a ještě k němu ze všech sil přispívají, tak to moc nedopadne. Nakonec by se mohlo opakovat to, že by předem odsouzený zloduch přece jen uspěl. To jim nestačil Ronald Reagan?