USA: Obama a zahraniční politika - 1
V kontextu nejen americké politiky Obama, i bez zřetelu na některé zahraničních kruhy, kde je glorifikován, aureolovou až spasitele, mesiáše krášlen, se prozatím prosadil jako pozoruhodný talent a představuje další generaci vstupující do Bílého domu. Jen si to spočítejme:
V období 1933 až 1961 (přesně rok Obamova narození) vládli prezidenti narození v devadesátých letech devatenáctého století (1882 – 1890), z nichž jen některé ještě zastihla vřava první světové války, ale tu druhou si všichni zažili.
V období 1961 až 1993 to byli prezidenti narození mezi roky 1908 a 1924, váleční veteráni, poznamenaní tak důkladnou zkušeností. (J.F. Kennedy, jemuž se podařilo doplout z potopeného plavidla na maličký ostrov, George H.W. Bush, letec v bitvě sestřelený a z Pacifiku vylovený. Nejen ovšem oni: mezi mnohými dalšími politickými předáky například prezidentský uchazeč Bob Dole, senátor z Kansasu s mrtvou, nepohyblivou rukou z italské fronty, či Daniel K.Inouye, senátor z Hawaii, ruku zcela pozbyvší. Toto byla generace, která vládla 32 roků.
Po nich napřed na svět a pak do vedoucích rolí se dostavili tzv. baby boomers, zrození zásluhou činnosti demobilizovaných veteránů z evropských a pacifických bojišť. V případě Williama Jeffersona Clintona a George W. Bushe se tak stalo v roce 1946. A tato generace se prozatím uplatnila šestnáct roků.
Nyní tedy Obama, ročník 1961, zrozen již řadu let po oné rekordní poválečné úrodě. V útlém dětství byl opuštěn africkým otcem, posléze i kansaskou matkou, odspěchavší do dalšího manželství v Indonésii. Své dítě zanechala v péči babičky na Hawaii. Dospívající quasi-sirota, po nikterak neobvyklé epizodě experimentování s drogami, se od svých osmnácti let pohyboval v politicky hodně levicovém prostředí, mezi modními intelektuály, přesvědčenými o hanebnosti existujícího kapitalistického stavu věcí. Angažoval se jako radikální tzv. community organizer, dvacet let setrvával v ideologické péči černošského rasistického velebníčka Jeremiáše Wrighta. Načež se otevřela cesta do politického života až ke strmému vrcholku: po zvolení do sněmovny zákonodárců ve státě Illinois Obama povýšil do senátu ve Washingtonu, kde získal oprávněnou pověst toho úplně nejlevicovějšího člena.
Výtečný řečník, stratég, organizátor, k jehož volebnímu vítězství příspěla řada faktorů - národ bažící po změně po osmi letech pobytu téhož nájemníka v Bílém domě, úspěch Obamovy kampaně prezentovat oponenta Johna McCaina jako pokračovatele politiky Bushe, s nímž v přemnohém nesouhlasil, značnou roli hrál přísun peněz Obamovi, porušivšímu závazek respektovat federální pravidla financování kampaně, prospěla zaujatost nejvlivnějších medií, hlasy nových, zejména hispánských voličů, atd.
McCain prohrál v osmi státech, v nichž v roce 2004 jeho republikánský předchůdce vyhrál. V jižanském státu Virginia tehdy výhra o 10 bodů, tentokrát McCainova prohra o 5 bodů. McCainovi se nepodařilo zvítězit ani v jednom státě na politicky tolik významném severovýchodním pobřeží. Rovněž neuspěl ve státech podél pacifického pobřeží na opačném konci kontinentu.
Nicméně výsledek neznamenal nijak výrazný posun v politické orientaci veřejnosti. Průzkum mínění, uskutečněný 4. listopadu, přesně v den voleb, potvrzoval o 12 bodů nadále přetrvávající konzervativní většinu proti liberálům, ale s posíleným centrem tzv. moderates. Pro Obamu v poměru dvou ku jedné hlasovali mladí voliči do 30 roků, kdežto u vyšších kategorií podpora obou kandidátů byla vyrovnaná.
Obama magnetizoval domáháním se „změny“ – od něčeho konkrétního, definovatelného, jako byla zejména Bushova válka v Iráku, směrem k dost vágním, mlžným představám, v nichž Obama sám se stal takovou symbolickou změnou. Každopádně žádný epochální ideologicko-politický posun národa, což tento bystrý politik snadno postřehl a příhodně začal reagovat. Naplnila se předpověď, že jeho počínání nebude ve velmi levicových kruzích vítáno s nadšením. Však k podobným reakcím došlo v době Billa Clintona, s jeho odklonem k politickému centru. Obama ve výběru členů svého budoucího kabinetu převzal významné osobnosti z Clintonova týmu, poradcem na otázky národní bezpečnosti se stal Jim Jones, generál námořní pěchoty, osobní přítel McCaina, v roli ministra národní obrany setrval zkušený Bob Gates z původní Bushovy vlády, a pro inauguraci – slavnostní uvedení do úřadu 20. ledna, ke složení přísahy (na bibli, nikoliv korán) - Obama si vybral kalifornského reverenda Ricka Warrena, jenž se netají svým nedostatkem nadšení pro homosexuální manželství. Pravověrní nakvašení to považují za parádní podtrh. Jejich nelibost výtečně zpodobil karikaturista Steve Kelley (NYT, 23.11.2008:WK2) sekvencí čtyř malovánek, začínajících otázkou „Vy jste slíbil změny, kde tedy jsou?“ a končících odpovědí „Jsou tady, změnil jsem svůj názor.“
V početném táboře McCainovým podpůrců, k němuž jsem rovněž patřil, jsem byl svědkem trpkých reakcí,včetně vzlyku, přirovnávajícím výsledek voleb ke katastrofě 11. září 2001. Slyšel jsem též konejšení v podobě připomínky na stařičký vtip o jeptišce, která v okamžiku neodvratitelného znásilnění se povzbudila ve smyslu „když už to musí být, tak ať si to aspoň trošku užiju“. Naštěstí převládá názor, že když se tedy Obama stal naším prezidentem, je to ten jediný, jehož máme, a bude ke prospěchu nás všech, abychom mu přáli jen to dobré, vzájemně užitečné: čili značný to rozdíl od postoje prominentních předáků Demokratické strany včetně mocného senátora Harry Reida, jenž ve svých projevech se netajil svou předností pro americkou porážku v Iráku, poněvadž americké vítězství by přece bylo politickou porážkou jeho partaje. (Tento druh uvažování však není bez precedentu: Jeden z mých studentů se s politikou v praxi seznamoval výpomocí v brooklynské kanceláři členky kongresu ve Washingtonu. Svěřil se mi se zkušeností, že po pádu Saigonu a vítězství vietnamských komunistů, zde mnou nejmenovaná zákonodárkyně uspořádala pro svůj štáb oslavu se šampaňským a kaviárem.)
Jedním z mých značných překvapení za života na tomto kontinentu je zvyklost zvaná concession speech, kdy kandidát přizná svou porážku a pogratuluje vítězi. To učiní po týdnech a měsících vzájemného osočování a blátem vrhání. Při první zkušenosti s takovým rituálem jsem jen zíral, leč časem si zvykl na onu v demokracii fungující samozřejmost, že političtí oponenti nejsou, či aspoň neměli by být, nesmiřitelní až smrtelní rivalové, ale tvorové dobré vůle, usilující o blaho národa jinými cestami. A když je po bitvě, třeba si spolu zajdou posedět, sklínku vypít, tak jak činíval prezident Reagan a předseda sněmovny reprezentantů, kongresman Tip O‘Neil. Tentokrát McCain přednesl bravurní, přsvědčivou gratulaci svému přemožiteli, popřál co nejvíc zdaru a nabídl svou pomoc ve vzájemném úsilí, aby jejich země prosperovala, dobře se jí dařilo.
Tak jak je třeba dlouhodobé péče vypěstovat správně zelený trávník, ještě nějaký rok či desetiletí potrvá, než Topolánci se s Paroubky ruku v ruce odeberou k příjemnému popovídání a nasávání.
„All politics is local“ je tvrzení, přisuzované zmíněnému O‘Neilovi, Irčanovi z Bostonu. Za současné situace hospodářské kalamity, domácí politika oprávněně bude zaměstnávat většinu Obamovy pozornosti. Taková je zkušenost nejen v této zemi, že národ baží po změně a na bedra dosluhujícího předáka naloží naakumulované minusy, víc či méně oprávněné. George W. Bush, fackován vlevo i vpravo, končí s vesměs neblahým hodnocením jako údajně nejhorší prezident moderního věku. Odpovědný za velké výdaje, rekordní rozpočtový deficit, i když to není prezident, ale Kongres, rozhodující o utrácení peněz daňových poplatníků.
Naším tématem je ale politika zahraniční. Bush je kaceřován za „kovbojskou diplomacii“, unilaterální počínání – například v otázkách globálního oteplování, kontroly zbraní hromadného ničení, odzbrojení, mezinárodního trestního tribunálu – jednat bez spojenců, na jejichž podporu se ovšem nedalo spoléhat, jak dokázala jejich neochota cokoliv smysluplného podniknout, kloudně zareagovat na Saddamovo opovrhování rezolucemi OSN.
V této souvislosti se dopustím provokativní hereze zmínkou o pravidelně pomíjené skutečnosti, že po 11. září 2001 na území USA nedošlo k jedinému úspěšnému zkázonosnému zásahu al-Kájdy – na rozdíl třeba od zkušenosti v Londýně či Madridu. „Podporovat zahraniční politiku Ameriky se stalo polibkem politické smrti na domácí scéně,“ citován bývá Joeph Nye, politolog z Harvardu.
Takto se uvažuje v arabských a evropských končinách, ne však v Číně či Indii, kde sídlí téměř polovina všech pozemšťanů. A Bush rozhodně není zatracován v Africe kvůli zásluhám o čtyřnásobné zvýšení výloh při zdolávání pohromy AIDS.
Kovboj Bush se zasloužil o pacifikaci libyjského Kaddáfího a za vývin situace v Iráku, jež proti všeobecnému očekávání má naději dobře skončit a tak se stát nadějným precedentem zrodu když ne demokratické, tak aspoň demokratizující země, té prozatím jediné v arabském světě. Kdokoliv by byl ještě před nedávnem přednesl takovou předpověď, vysloužil by si jen výsměch a případné nasazení svěrací kazajky.
Jak poznamenává odborník Frederick W. Kagan v příhodně nazvané eseji „Out of Conflict, a Partnership“ (The New York Times, 23.11.2008), Irák dospěl do stavu dospělého suverenního státu, který – vzdor značnému tlaku Íránu takovému vyřešení zabránit – podepsal a všechny významné politické složky v parlamentě podpořily dohodu s Washingtonem o ukončení americké okupace. Významní komentátoři jako napoříklad Charles Krauthammer (Townhall, 5.12.2008) hodnotí ratifikaci této dohody jako ten nejvýznamnější geopolitický pokrok v arabské oblasti od doby, kdy Henry Kissingerovi se podařilo přeměnit Egypt ze sovětského klienta v amerického spojence. Irák je znovu integrován do společenství arabských států, aby pozvolna vytlačoval Saúdskou Arábii z dominantní role. Irák se stává prvním arabským státem jednoznačně odmítajícím terorismus al-Kájdy.
Vlivný publicista Thomas L. Friedman, Bushův důsledný kritik, přiznal (NYT, 30.11.2008, WK 8) hlahodárný dopad jeho zásluh na příkladu nezávislosti soudní větve – úkaz v (nejen) v arabském světě unikátní: zákon ještě z éry 1950 zakazuje a smrtí trestá kohokoliv, kdo si troufne navštívit Izrael. To ale učinil irácký zákonodárce Mithal al-Alusi. Jenže intelektuálové se v tisku pustili do jeho obrany a Medhat al-Mahmoud, předseda nejvyššího iráckého soudu národu zdůraznil, že nová ústava zaručuje svobodu cestování a onen starý zákon znicotňuje. I arabské státy začínají v Bagdádu otevírat svá velvyslanectví a leckdo se o tak důkladné změny bude zajímat.
Přemnoho břemen však setrvává – Afghánistán, Pákistán, po nukleárním vybavení bažící Írán. Toť tedy bude tíže na Obamových bedrech.
Neoficiální stránky Oty Ulče
