Media se předhánějí s různými ohodnoceními prezidenta Obamy: z mezinárodní i domácí politiky, z úspěchů, neúspěchů a vyložených triumfů, z trapasů zřejmých i skrytých, z váhání i přepočtů...

Prostě z celkového jeho prezidentského odkazu. A protože se na začátku své osmé dekády už občas cítím jako jakýsi moudrý stařešina, spěchám, jak jen ve svým stáří můžu, se svou moudrostí týkající se prezidenta Baracka Obamy. Nehledě na několik pobytů v zahraničí, v Severní Americe dlím už od dob zvolení Harry Trumana prezidentem, tedy od roku 1948, a to americké je jedno z mých tří občanství.

Když už jsme u toho Trumana, je vhodné podotknout, že v době, kdy v roce 1952 odešel z prezidentského úřadu, byl obecně hodnocen jako prezident podprůměrný, dokonce snad i jeden z těch nejhorších. O několik let později a po nějakém tom hlubším uvažování se však vyšplhal na špičku amerických prezidentů. Najednou se totiž počiny jako Marshallův plán, atomové zakončení té druhé světové, Berlínský vzdušný most a zákrok v Koreji začaly jevit jako nesmírně prozřetelné postupy, dokonce snad i jako rozhodnutí státníka-genia.

Neříkám to proto, že bych se tím snažil předpovídat takovou budoucí slávu prezidentu Baracku Obamovi. Na to máme přece přísloví o té huse a o tom klasu. Určitý precedent by tu snad přeci jenom byl.

Taky bych se rád soustředil na jednu stránku řečeného Obamy, která, jak se zdá, se ještě dostatečně na žurnalistický i jiný přetřes nedostala, a tou je jeho vystupování. Stručně řečeno, myslím, že v tom ohledu bych použil slova, která pro to vynalezl někdejší rodinný přítel, spisovatel Zdeněk Němeček: První americký černošský prezident prostě péroval. Těšil se vystupování, které bylo nenucené, přijemné, inteligentní, společensky účinné a nakonec taky silně přesvědčující.

Je možné namítat, že pérování samotné velkého státníka nědělá, jenomže Obama se k tomu všemu stručně a jasně vyjadřuje, vkusně obléká a také dbá na to, aby těch jeho kil bylo pomálu. Je si prostě vědom, že být vedoucím svobodného světa si vyžaduje určité image, neboli, jak můj český slovník poněkud nemotorně nabádá, celkovou osobní prezentaci.

To hraje určitou roli, zvláště když je takové vystupování zosobněno v člověku, který je čelním představitelem nejmocnější demokracie na světě. Zejména když je tento člověk přirovnáván k jeho následníku často vyjadřujícím se chováním a řečmi pro příštího prezidenta Spojených států povážlivě přízemními. A jestli je rodina doopravdy základem každé slušné společnosti, pak stojí za zmínku ta tři manželství Donalda Trumpa, což je, myslím, prvenství v historii.

„Nikdo z těch, kteří kdysi věřili, že by měl mít možnost dokázat, že do Bílého domu patří, by dnes mohl říci, že vypadal nebo vystupoval, jako by tam nepatřil,“ konstatoval nedávno kanadský komentátor Adam Radwanski. A pak pokračuje:

„Jestli reagoval na tavící se ekonomiku, útoky teroristů nebo jedovaté řeči, s kterými se málo jiných prezidentů muselo vypořádat, byl vždy chladnokrevný a klidný. Nikdy to nemělo nádech neslušnosti. Mohl se pochlubit vzornou rodinou a manželkou v její roli zprvu dosti váhavou, z které se ale později vyvinula dosti milovaná první dáma Ameriky.

„Tím vším se lišil od blekotavého pana Bushe a skandály doprovázeného Clintona. Svým chováním Barack Obama prostě dokázal povýšit svou funkci.“

V ČR máme také vhodná přirovnání: T.G. Masaryk, jak mizí v mlze historie, je možná občas příliš ztatíčkováván. Ovšem v porovnání s ješitným a věčně trucovitým Klausem, který odmítal na Hradě vyvěsit vlajku konečně už sjednocené Evropy, a pak jeho klopýtajícího následníka, který považuje Putina za velkého státníka, TGM byl rozhodně Osobnost.

A pak je tu ovšem přirovnání, podle kterého ČR rozhodně vede: Donald Trump ve volbách obdržel o více než dva milony hlasů méně než Hillary Clintonová. Jde tu o druhý článek americké ústavy, podle kterého není prezident volen přímo, ale skupinou zvanou volební kolegium, což bylo možná praktické koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století století, kdy se Spojené státy rodily, ale dnes už je to systém poněkud zastaralý. Za zmínku stojí, že je to jediný volební system na světě, ve kterém politicky silný prezident je tímto způsobem zvolen.