Pokud se nestane zázrak, finální zápas prezidentského klání ve Spojených státech amerických se odehraje mezi Barackem Obamou a Johnem McCainem. V této souvislosti se do popředí tlačí otázka, kterou týdeník The New Republic formuloval nyní s brutální lapidárností: budou nakonec bílí volit černého? Jako povedený žert uvádí americký tisk odpověď newyorského taxikáře pákistánského původu na otázku, kdo v listopadu zvítězí: „Určitě to bude McCain. Vždyť úřad, který je pracovištěm prezidenta, se jmenuje Bílý dům.“ Američané ve druhé, natož v dalších generacích se takto jednoznačným paralelám raději vyhýbají.

Již dlouho nemělo prezidentské klání takový nejistý výsledek a napínavou zápletku jako nyní. Nabízí se zpravidla analogie s legendárním soubojem v roce 1960 mezi republikánem Richardem Nixonem a demokratem Johnem F. Kennedym. Byla to první volební kampaň doprovázená televizními duely. Učebnicové moudro hlásá, že o Kennedyho vítězství rozhodl televizní obraz mladého demokrata, o mnoho atraktivnější než mediální projev jeho nepříliš okouzlujícího soupeře.

Za půl století, jež od té doby uplynulo, se umění „imagemakingu“ - vytváření veřejného obrazu - nebývale zdokonalilo. Přemýšlivý pozorovatel současného volebního maratonu se nemůže ubránit poněkud trudným myšlenkám, o čem vlastně je moderní demokracie. Na jedné straně je letos americký volební proces poznamenán skutečným pluralismem a nesmlouvavým konkurenčním bojem. Autentičnost demokratických procedur je mimo vší pochybnost. Dokonce demokratičtější než obvykle je samo financování volební kampaně - Barack Obama kupříkladu shromažďuje desítky milionů dolarů z drobných příspěvků svých stoupenců posílaných prostřednictvím internetu.

V nekonečném kolotoči předvolebního boje je důležitá každá jednotlivost, každá zdánlivá podružnost. Ke slovu přišly nejúčinnější volební technologie, týmy odborníků cizelují mediální působení svých svěřenců, aby jejich veřejný obraz byl co možná nejpřesvědčivější. Speechmakeři váží každou čárku v kandidátských projevech, mobilizují se veškeré peněžní zdroje, profesionalita a nápaditost početných týmů. Elektorát je prozkoumán do mrtě, do nejdrobnějších sociálních skupin, aby každý volič měl za to, že je kandidátem osloven přímo, a tudíž že tento muž je právě jeho člověk. Jen jedno zůstává mimo obzor: v čem se vlastně liší programy uchazečů o Bílý dům?

Spojené státy americké dnes prožívají poměrně nesnadné období - potýkají se s řadou nepředvídaných potíží. Rychlého krachu USA se jejich nepřátelé v dohledné budoucnosti nejspíše nedočkají, ale nový prezident nepochybně bude muset vynaložit gigantické intelektuální a materiální úsilí, aby toto klubko problémů rozmotal. Jak toho hodlají kandidáti dosáhnout, toť záhada, protože nikdo nepokládá za potřebné zatěžovat voliče komplikovanými výklady. A co je půvabné - ani voliči povětšině na tom netrvají.

Zcela postačí, že John McCain je ztělesněním odtažité ideje spolehlivosti a statečnosti, zatímco Barack Obama zhmotněním ducha změn. To, co navzájem soutěží v jednotlivostech, nejsou věcné přístupy, nýbrž obrazy, image. Věcná diskuse neprobíhá, i když se debatuje ostošest, ani poledne se nedrží.

Čím vlastně je moderní demokracie? Je stále ještě mechanismem uskutečnění lidovlády? Zdá se, že je spíše školou pro odchov politiků a procesem výběru těch lepších z nich. Kampaň jako ta letošní je pro uchazeče tvrdou zkouškou. Na jedné straně působí jako rentgen, jímž jsou prosvíceni skrz naskrz až do nejzazších útrob. Utajit cokoli před veřejností je prakticky nemožné, volební štáby srdnatě vytahují na světlo boží vše, co může poškodit soupeře. Na straně druhé všichni soutěžící musejí prokázat kromobyčejnou houževnatost, pracovitost, jemnou a pohotovou reakci na každý záchvěv nálad posluchačstva, sebeovládání a především schopnost ustát každou ránu, i tu podpásovou. To je pravá kovárenská výheň, v níž se kalí profesionální politik.

V samotné volební kampani voliči neurčují budoucí směr vývoje země, pouze vybírají lodivoda, který později povede společnost předem neohlášenou cestou. Nedávno v USA proběhl křest knihy věnované činnosti skupiny Sawyer-Miller Group, první poradenské společnosti, která ještě koncem sedmdesátých let vyvinula univerzální technologii voleb, ať už se konají kdekoli. Autor knihy, britský novinář James Harding, se netají obdivem ke svým skromným hrdinům. Ano, byli to oni, kdo redukovali složité politické procesy na jednoduchá a všem dostupná schémata. Vždyť jen díky tomu občané znovu začali chodit k volbám a politické debaty se z „příšeří sekretariátů“ vrátily na veřejný prostor.

V dnešním globálním informačním světě asi nic nemůže zastavit proces instrumentalizace demokracie. Jednoho rizika si však musíme být vědomi. Nástroj se může dostat i do nepovolaných rukou. Jako každý jiný, i tento nástroj je dobrým sluhou, ale zlým pánem.

Euro 23/2008

Autor je publicista