Amerika disponující větším prostorem, počtem lidí, s všemožným zahraničním dopadem a příležitostí, ne-li občasnou nevyhnutelností šlápnout do tuze nevábného lejna. Různými šrámy poznamenaná, může být příkladem zářným i varovným.

Tohle píšu 20. ledna 2014 v den národní svátku, narozenin černošského kazatele Martina Luthera Kinga, pocty, jíž se donedávna - a ani třeba dodnes - nedostalo Abrahamu Lincolnovi, největšímu z prezidentů. Včera v ranním televizním programu "Meet the Press", Tavis Smiley, pravidelně spatřitelný na obrazovce veřejnoprávní PBS, se o svém rasovém soukmenovci Kingovi vyjádřil jako o "největším Američanovi všech dob" a žádný z téměř půl tuctu diskutujících spolustolovníků si netroufl reagovat na tak nehoráznou hyperbolu. Však taková je teď doba hrozící obviněním z rasismu, pohřešku zvlášť závažného.

King je nejlíp pamatován pro svou řeč o svém snu jednou žít v barvoslepé společnosti, kde každý bude hodnocen nikoliv podle barvy své pokožky, ale kvality svého charakteru. Vlastníci s jakoukoliv pigmentací aplaudovali, leč kýžené výsledky se nedostavovaly. Rovnost příležitostí se zdaleka nestala zárukou dosažené reality, ba ni s poskytnutím zvýhodňujících berliček. Ty vedly k remediální novince úředně zavedené "nadrovnosti" - eufemismem Affirmative Action - "kladná akce, pozitivní diskriminace", logický nonsens připomínají suchou vodu, živého nebožtíka, demokratického komunistu.

Barack Hussein Obama, za stoprocentního Afro-Američana se vydávající poloviční běloch, ve své volební kampani o nastěhování do Bílého domu v roce 2108 tuze se hlásil ke Kingově snu o barvoslepé budoucnosti: Nikdo se tehdy buď neobtěžoval, či neodvážil zalistovat v Obamových memoárech, v nichž vyjádřil své stoprocentní ztotožnění s černochy, své absolutní odmitnutí matčiny rasy, a zejména nikdo si netroufl zmínit se o víc než dvě desetiletí trvajícím důvěrném vztahu s jeho mentorem reverendem Jeremiahem Wrightem, k jehož farnosti patřil, on ho oddával, jeho děti křtil.

Tento velebníček je totiž naprosto nezkrotitelný rasistický fanatik: svou rodnou Ameriku zatracuje jako dílo Satana, zdůrazňuje, že Afričané objevili Ameriku, že Ježíš byl černoch, že záměrem bělochů je genocida černochů, což se již uskutečňuje jejich rozšiřováním AIDS, infikování virem HIV (vzdor skutečnosti, že běloch ex-president Bush se víc než kdokoli jiný zasloužil o potírání této epidemie). McCainova volební porážka v roce 2108 mě tuze překvapila, mrzela, ale jeho jsem litovat nemohl: však on zakázal svému štábu o tomhle bláznivém reverendovi, Obamově rádci, se vůbec zmínit. Ještě víc jsem s podivoval protikanditátovi Mittu Romneymu v roce 2112, jeho neochotě hravě Obamu diskvalifikovat faktem jeho narození v Mombase, které on až do roku 2104 nepopiral.

Ve snaze tohle vše pochopit přeptával jsem se na přemnohých adresách a došel k závěru, že my, kteří jsme se v Americe nenarodili, tamějším domorodcům asi nikdy zcela neporozumíme. Jako oni se s jakýmsi pocitem reziduální historické viny nedovedou ztotožnit s mým jednoduchým zdůvodněním: "Nikdy jsem žádného otroka neviděl, natož ho vlastnil, diskriminace pominula už před několika desetiletími, teď máme diskriminaci opačnou, nejsem sadomasochistický kajícník, nikomu se omlouvat nemíním, račte si mě, už téměř půl století ženatého s osobou nezcela bělošskou, obviňovat z rasimu."

Dnes tedy máme národní svátek k poctě M.L. Kinga, autora snu o barvoslepé budoucnosti, o níž se teď již pramálo slyší, poněvadž by vyžadovala stoprocentní rovnoprávnost vylučující nynější nadrovnoprávní praktiky - snahy o jejich odstranění by se rovnaly rasismu, takže oslavovaný King by vlastně dopadl jako rasista.

Jako slavnostní řečník k dnešnímu dni byl významnou černošskou organizací vybrán reverend Jeremiah Wright, perfektní rasistický fanatik. Ano, takový to současný

stav.

- - -

Nedávno jsem po delší době znovu viděl výtečný Menzlův film Skřivánci na niti,

medailonky několika neveselých osudů, mezi nimi málo harmonického manželství ozbrojeného strážce socialistického budování a jeho choti cikánské, nyní tedy romské. Viděl jsem v tom paralelu africké zkušenosti vyjádřené rčením, že lze daleko snadněji dostat domorodce ven z buše než to udělat opačně. Cikánka třeba bude postrádat útulný ohníček, a tak si ho rozžehne na parketách v jí národním výborem přiděleném obývacím pokoji.

Je větší vliv genů nebo prostředí? Významný soudce amerického Nejvyššího soudu doporučil započít s výchovou dítěte 100 let před jeho narozením.

Moje sestřenice v roli učitelky na malém českém městě se mi svěřovala se svými zkušenostmi. O píli, kázni, dochvilnosti, školní docházce, poctivosti, šetrnosti, jak správnou výchovnou vzpruhu poskytuje rodinné prostředí. Přivyknout si schopnost tzv. postponement of gratification, myslet na zítřek, budoucnost si aspoň trošku plánovat, s první výplatou (či spíš a častěji s prvními penězi sociální podpory) se hned nehnát do kořalny nebo herny k automatům s příležitosti se promptně ochudit.

Kriminalita, parasitismus, pohrdání harmonií, nedostatek, neexistence respektu pro způsobované nepohodlí v sousedství, které proto dá přednost zbudování zdi, což ovšem vyvolá uragán mravního rozhořčení nejen mezi bruselskými eurokraty, ale i mezi domácími mravokárci, z nichž ani jeden s adresou v tak problematické lokalitě. Politicky ultrakorektními obhájci sebevětších nehorázkostí nemají potíže vyrukovat s argumentací typu "já o koze, on o voze", též dle dřívějších vzorů "vy si tady souložíte a zatím ve Vietnamu se bojuje".

Vypomáhat si eufemismy jako v případě Affirmative Action, zdůvodňovat zvýhodňování méně kvalitních kandidátů ke škodě, diskriminaci těch zřetelně daleko schopnějších - a to důrazem na výhody diversity - "rozmanitosti". Rozmanitosti čeho?

Japonské školy s žactvem naprosto nerozmanitým si počínají znamenitě. V multietnickém prostředí ve školních jídelnách Afričané, Číňané, Patagoňané dávají přednost si automaticky sednout k vlastnímu stolu. Obrovské peníze vyhozeny, miliardy mílí zbytečně ujety školními autobusy do dálav za účelem etnického promíchávání, a všechno to zbytečné nákladné úsilí končí fiaskem.

- - -

Co dělat? Správná leninská otázka. Především si zřetelně uvědomit pravý stav věcí infikovaný předposraností dosud poněkud nemenšinové většiny veřejnosti, takovým již nevábným stavem. Prozatím za nejznamenitější hlasy pokládám několik statečných černochů, zejména ekonomové Thomas Sowell, Walter Williams, neurochirurg Ben S. Carson, další osobnosti - publicisté z mnohých oborů počínání. Zmíním se o bývalém armádním důstojníkovi a též bývalém kongresmanovi, můj ideální typ hlavy státu:.Allen B. West, narozen 1961 (tentýž ročník jako Obama) v jižanském státě Georgii, voják z povolání (1982-2004), v Afghánistánu vedl patrolu pátrající po skupině Američanů, kteří padli do zajetí Talibánu známého svým mučením a vražděním svých zajatců. Podařilo se mu lapit jednoho Talibána, který ale odmítal vypovídat. Názor však změnil poté, co West mu pistolí střelil mezi nohy s informací, že příště se už do něj tuze bolestivě trefí. Dotyčný se dovtípil, potřebné pověděl, všechny zajatce se podařilo zachránit. Za tento triumf se mu nedostalo pochvaly, medailí či povýšení, ale kázeňského postihu s obviněním, že si nepočínal s ohleduplností požadovanou jeho vzdálenými představenými v pohodlí Pentagonu. Plísněný důstojník s hodností podplukovníka, dostatečně znechucen zvolil návrat do civilu, dal se na politiku, zvolen kongresmanem, nenáviděn černošským establishmentem a ještě víc bělošskými politicky korektními idioty, jimž se pak podařilo znemožnit jeho znovuzvolení. Pravidelně ho vidím na televizní obrazovce, dychtivě přikyvuji jeho názorům a návrhům.

"Jak dlouho vám bělochům ještě bude trvat, než pochopíte, jaký skutečný vztah k vám Obama má? Je to jen na vás," obrací se k ustrašencům," abyste si uvědomili, že Obama a Holder (Eric Holder, Attorney General, resort spravedlnosti) vámi opovrhují (abjectly despise), že oni jsou ti nejodpornější rasisté (most vile and disgusting racists)?"

Prozatím nejposlednějším manévrem zvýhodňování ve prospěch dvou menšin - Afro-American, 13 % národa, a poněkud početnějších Hispanics, avšak s vyloučením Asians, s daleko menší zločinností, nezaměstnaností a vyšším životním standardem - je nedávno vymyšlená formule DISPARATE IMPACT ve smyslu "nestejný, nerovný vliv, účinek". Počítejme: zásluhou štědrosti privilegií Affirmative Action došlo k rozpadu, de facto k demolici černošské rodiny: proč se ženit, když se s tou kterou těhotenstvím obtěžkanou ožení stát? Téměř tři čtvrtiny (73 %) černošských dětí se rodí mimo manželství, vyrůstají bez otcovské autority, tu pak nacházejí v mladistvých kriminálně orientovaných gangech. Podle toho také vypadají statistiky zločinnosti a nedostatek kázně ve školních prostorách. Naprostou většinu různě závažných konfliktů zaviní černošští výrostci. Však proto jsou či, přesněji, měli by být kázeňsky trestáni. Což už je ale věcí minulosti.

Nyní Holderovo ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo školství (ministryně Ame Duncan) prosadili tzv. group justice - "skupinovou spravedlnost". Jestliže z deseti rvaček ve škole devět jich zavinili černoši, jenže početně představují jen jednu třetinu, trestání čtvrtého takového provinilce již představuje onen "disparate impact" v rozporu s federálními předpisy, a tudíž škola se raději disciplinárnímu postihu vyhne. Také by mohla hrozit žaloba z iniciativy popuzeného rodiče, pokud ovšem existuje.

Školy se tedy snaží vyčenichat asijské provinilce, splnit federálně požadovanou, politicky korektní kvótu.

Takže ať značný pozor na takovéto americké vzory si čerstvá česká vláda dá.

Obtížné k věření, že ano. Pro ilustraci poskytnu jen tři zdroje:

Thomas Sowell,"Politics Versus Education", Townhall.com, 14.ledna 2014.

Mona Charen, "Obama Administration Mandates Racism in Schools," Townhall.com, 17.ledna 2014.

http://www.wnd.com/2024/01/allen-west-obama-abjectly-despises-whites/

KONEC

**************************************
Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence
Nejnovější kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.
Vydalo nakladatelství Šulc & Švarc, k dostání zde.

Neoficiální stránky Oty Ulče