Kromě řady důležitějších starostí Amerikou rovněž cloumá kauza s písmeny LGBT - lesby, homosexuálové, bisexuálové, transgenders všelijak předělávaní. Jejich legitimita, takové záležitosti, mě ale pramálo zajímají. Však proto jsem ocenil v březnovém projevu profesora Petra Piťhy v katedrále sv. Víta zřetelnou a mně zcela dostačující odpověď na nezměnitelnou realitu, že muž může plodit, ale nikoliv rodit. Definitivní to je, vzdor bezmocné nevoli všelijakých politicky nejkorektnějších podivínů.
„Jsem Evropan, poněvadž jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, jsem křesťan.....“ pokračoval tento kněz, bohemista, autor, pedagog, první ministr školství v první vládě Václava Klause. Ztotožňoval se se západní civilizací, čili s postojem v nynějších podivných časech jen zřídkakdy vídaným.
Vracím se do dávných dob svého mládí, po přistání v Americe a tamějšího nového vystudování: V roce 1964, zrovna v týdnu, kdy z Kremlu vypudili Nikitu Sergějeviče Chruščova, jsem se v kanceláři soudce nejvyššího soudu státu New Yorku ženil a dodnes v manželství setrvávám s osobou nezcela bělošskou. V té době v některých státech USA takový čin byl ještě pokládán za zločin. (Patnáct let později jsem si takovou zkušenost zopakoval v Jižní Africe, tehdy za apartheidu, když jsme se tam k dlouhodobému pobytu dostavili s naším rasově příslušně smíchaným potomkem.)
Rok po naší svatbě došlo za prezidenta Lyndon B. Johnsona k podstatné americké metamorfoze: odstartování radikálně odlišné éry tzv. Great Society, s převracením hodnot, legalizací přednostního hodnocení příslušníků menšin (některých) v rozporu s ústavními zárukami rovnosti bez ohledu na rasu, náboženství, původ atd. Najednou jsme měli AA - Affirmative Action, „Pozitivní diskriminaci“ - vzájemně se vylučující nonsens podobný suché vodě, živému nebožtíkovi, demokratickému komunistovi.
V té době jsem už započal se svou druhou, tou kantorskou kariérou, s příležitostí seznamovat se s přetvářením hodnot v akademickém prostředí, kde se již prosazovala atmosféra s nepříjemnostmi sadomasochistických slastí. Po zkušenosti s úspěšným prokličkováním totalitou padesátých let, s šikovnou dávkou správného švejkování se situace jakkoliv nepříjemná zvládnout dala. Odpovídal jsem ve smyslu „Nikdy jsem žádného otroka neviděl, natož abych ho byl kdy vlastnil, za nacistů jakožto poloviční Čech jsem rovněž nemohl být stoprocentní Teuton, za komunistů rovněž nedostatečně proletářského původu, pak uteču do Ameriky za zřejmě naivního předpokladu, že taková nesmyslná kritéria pominou, však slova jsem potvrdil činem, moje manželka... a tak dále.
- - -
„Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“ Již jen nezřídka se cituje tato tužba Martina Luthera Kinga, před mnoha lety zavražděného.
Nelze ji slyšet mezi tzv. černochy z povolání, starou gardou nejen velebníčků typu Jesse Jacksona či Al Sharptona, ale i tuctu kongresmanů, starostů, už i guvernérů, i když teď se prezidentem stal jeden z nich (syn bělošky, automaticky pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok). O přednostní hodnocení usilují i tvorové s jedním indiánským pradědečkem (rovněř velice populární iniciativa v Austrálii mezi zájemci vymýšlejícími si pofidérní Abogirines kořeny).
Bedlivě jsem se pozastavil nad pojednáním Johna Hawkinse s pesimistickým názvem „5 Reasons Obama’s Election is Bad for Race Relations“ (Townhall, com. 22.9.2009). Uvedl těchto pět důvodů:
Za prvé, pro černochy primárním kritériem byla a zůstává rasa. Kdyby běloši takto uvažovali, kandidát Obama by přece neměl nejmenší naději být zvolen.
Za druhé, po Obamově zvolení, velká část veřejnosti výsledek přijala s úlevou, že národ se dostatečně pozměnil, význam rasy jako dominantního kritéria se vytrácí, pohodlná výmluva za vlastní osobní nedostatky pozbývá na přesvědčivosti.
Za třetí, Obamovi příznivci, s jakoukoliv pigmentací, teď s vervou vynášejí automatické trumfy, zatracující veškerou kritiku Obamy jako důkaz rasismu.
Za čtvrté, Obama je nemíní nijak krotit.
Za páté a poslední, skutečnost, že jeho počínání schvaluje 92 procent amerických černochů a pouze 42 procent bělochů, nenasvědčuje přílišné harmonii v národě, s dosavadními prognozami, že vzdálenost se bude ještě víc zvětšovat. A ona kýžená barvoslepost pak nadále zůstávat ve značném nedohlednu.
- - -
Jsme Nation of Victims - „národem obětí“. Vzájemně se předhánět zdůrazňováním té které, jakkoliv pofidérní diskriminace. Někdejší diskriminace čerrnochů, zejména Hillary Clintonovou zdůrazňovaná válka proti ženám - všem ženám, pronásledování odnože s některým písmenem LGBT. Imaginace bezbřehá: před pár dny v televizních zprávách bylo zaznamenáno postěžování černošské zákonodárkyně ve státě Indiana o její zkušenosti, že osmnáctiměsíční děťátko se na ni podívalo způsobem, který zhodnotila jako rasistický.
Pokrokové živly nejen v politice, mediích a na univerzitách zdůrazňují setrvávající utrpení černošské menšiny (13 % národa), provinění převážně bělošské policie, jejích údajných praktik racial profiling. De Blasio, tuze pokrokový bělošský primátor New York City, něco takového zakázal - s následkem, že policie si netroufne zastavit a identifikovat podezřelou postavu. V tomto roce 2015 se již dostavily předpokládané důsledky - značný vzrůst zločinnosti v chudinských čtvrtích. Naprostou většinu zločinů přece páchají zřetelně postřehnutelná individua.
Počínání příslušníků menšin se ale značně liší. Cituji z užitečného textu z názvem „Diversity - or Meritocracy?“ (Townhall.com, 3.4.2015), autorem je konzervativní publicista Pat Buchanan. Zmiňuje se o harvardském profesoru Richardu Herrnsteinovi, jeho práci „I.Q. and Meritocracy“, v níž dokazoval převahu vlivu dědictví nad prostředím. On a Charles Murray jsou spoluautory v pokrokových kruzích notně proklínané knihy „The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life“ (1994). Velmi vlivné a liberální noviny Washington Post si troufly zveřejnit profil nových studentů na prestižní škole Thomas Jefferson High School for Science and Technology ve Fairfax County ve státě Virginia: 70 % jsou Asiaté. Je jich 346, zatímco bělochů je 102, Hispánců 12 a černochů 8. Z celkového počtu 2841 uchazečů mezi Asiaty byl přijat každý čtvrtý, mezi bělochy každý osmý, ale pouze jeden z 16 Hispánců a jeden z 25 Afro-Američanů. Důvod těchto disproporcí: tato tuze výběrová škola hodnotí pouze autentické znalosti a ideologické požadavky oné diversity tam neplatí.
Asiaté, prozatím pouhých 5 procent obyvatelstva USA, brzo budou dominovat v prestižních školách zejména ve studiích STEM: science, technology, engineering, mathematics. V mezinárodních soutěžích nejvíc vynikají Číňané, Korejci a Japonci s větším úspěchem než Filipínci, Vietnamci a Indonézané. (V těchto údajích ale chyběla zmínka o Indech, původem z jižní části asijského kontinentu.)
Výsledek notné nevole se již dostavil: mravně rozhořčení aktivisté obvinili školu z diskriminace. Neopoužití kriterií Affirmative Action - této pozitivní diskriminace je ovšem diskriminace. George Orwell aby v záhrobí takový druh uvažování ocenil. Tato menšina za svůj výtečný výkon je trestána nejen odmítnutím přednostního hodnocení, ale navíc je postižena hodnocením negativním, přiliš připomínajícím v předchozích dekádách diskriminační posuzování židovské mládeže, příliš talentované a pilné.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče