Však ano: media sdělují selektivně, vycházejí z principu, že dobrá zpráva je žádnou zprávou. A v případě politiků, kteří celou svou kariéru mnohdy založili na kritice, zatracování specifického úsilí jako je právě válka v Iráku, ti přece dají přednost porážce vlastního státu, poněvadž opačný výsledek by považovali za svůj vlastní debakl..
Na něco takového máme precedent, ne-li precedenty. Posledním byla válka ve Vietnamu, Američany prohraná nikoliv na bojišti, ale na domácí půdě, zejména v mediích a na univerzitách. O tom prostředí z oné doby ledacos vím. Například jeden můj student vypomáhal v brooklynské odbočce kanceláře zde raději nejmenované zákonodárkyně. Ta na zprávu o posledním potupném vyklizení pozic v Saigonu zajásala a pro svůj štáb uspořádala náramnou veselici se šampaňským. Dotyčná kongreswomanka ve Washingtonu již nepůsobí, teď zastává jinou významnou funkci v New Yorku, občas ji zahlédnu v televizi.
Teď v televizních debatách kandidáti s ambicemi na dosažení nominace k utkání o Bílý dům již nezdůrazňují nevyhnutelnost bezprostředně hrozící porážky v Iráku a dochází spíš k vzájemnému osočování, kdo z nich pro zahájení války hlasoval. Troufám si tvrdit, že jen s jednou možnou výjimkou (Joe Biden, senátor ze státu Delaware) ti ostatní by úspěch Bushovy problematické invaze nepřivítali. V této sedmě, téměř surreálný kandidát, kongresman Dennis Kusinich z Ohia, usiluje popohnat Bushe a Cheneyho k odpovědnosti jako válečné zločince. Předpokládám, že v případě stát se válečnými vítězi, jejich potrestání by mělo být ještě drastičtější.
Dobře víme, že Američanům se podařilo potřít Saddamovu armádu za jeden měsíc a nepodařilo se jim vyhrát mír za dalších téměř pět let.
Bushova administrativa se potýkala s dilematem, zda jednat či nejednat. Měl nebo neměl Saddam zbraně hromadného ničení, nebo si je Bush snad vymyslel? Saddam je ovšem měl, však je použil jednak ve válce s Iránem, jednak proti Kurdům, vlastnímu obyvatelstvu. Přemnoho lidí ve světě (včetně těch v České republice, jak jsem měl možnost pozorovat a vyslechnout) je přesvědčeno, že pravou motivací tohoto zloducha Bushe byla typická imperialistická dravost, zálusky uloupit ropu a zmnožovat zisky. Prozatím nás tato ziskuchtivost však stála stovky miliard dolarů, na finančních trzích nadále chřadnoucích.
Bush je kritizován z obou konců politického spektra. Konzervartivci odmítají jako idealistickou pošetilost jeho předpoklad, že lidé kdekoliv dají přednost demokracii, svobodě a prosperitě před současným stavem v té které tyranii. Cílem onoho „nation-building“ - úkolu mnohdy neodlišitelného od údělu k uzoufání - nechť se zabývají ti, kterých se to týká, a cizinci s modernizačními nápady nechť raději zůstanou doma.
Kdyby - chyby. Pentagon podcenil nutnost početní síly vojska k zajištění bezpečnosti obyvatelstva, Bushem jmenovaný správce země rozpustil iráckou armádu a de-baathifikace - existenční postih příslušníků početné Saddamovy strany - rovněž neprospěl potřebné harmonii. Po dvojích úspěšných volbách v roce 2005 a ratifikaci ústavy došlo ale v únoru 2006 ve zničení tuze posvátné mešity v Samaře, což vedlo k sektářskému násilí a přemnohým krutostem. Místo kýženého osvíceného pluralismu tam řádí komplikovaná občanská válka a ústřední vláda v rukách šíitů dosud neprojevuje potřebnou dávku tolerance a pochopení pro dřív vládnoucí menšinu sunnitů.
Konečně, se zbytečně dlouhým zpožděním, došlo k realizaci generálem Petraeusem koncipované nové taktiky jako například osadu, město nejen dobýt, povstalce rozprášit, ale na místě zůstat, civilistům vypomáhat. Výsledky se teď po několika měsících dostavují. Dokonce i liberální tzv. main stream media jako New York Times a Washinghton Post se uráčila uveřejnit na první své stránce tak mrzutě pozitivní úspěchy. Včera v televizních zprávách kolos NBC poskytl reportáž o návratu tisíce iráckých uprchlíků ze Sýrie do jejich původních domovů, den co den. Joe Klein, komentátor týdeníku Time, značný kritik počínání Bushovy administrativy, tyto úspěchy připouští a varuje Demokraty, aby v Kongresu nesabotovali dosažený úspěch odmítnutím potřebných fondů. Citován je konzervativní komentátor Tony Blankley o „velmi reálném očekávání, že příští rok svět uvidí autentické staromodní (old-fashioned) vítězství ve válce v Iráku“ (U.S.News and World Report, 26.11.2007:34).
Významný publicista Charles Krauthammer v článku Turning Tides in Iraq („Obrat proudu v Iráku“), tvrdí, že „válka zdánlivě ztracená, je vyhratelná, množství násilí drasticky pokleslo, situace se radikálně změnila, návrat k normálnímu životu v mnoha městech je zřetelný, děje se něco důležitého“ (Townhall.com, 23.11.2007 ).
Petraeusovi se podařilo získat na svou stranu kmenové vůdce sunnitů v několika provinciích včetně velmi důležitého Anwaru. Ti zorganizovali domobranu k zachování místního pořádku, al-Kájda , kterou tvoří převážně cizinci, vyklizuje pozice a donedávna hodně krvavě si počínající milice šíitů jsou teď nečinné, Bagdád začíná ožívat, přestává být dějištěm vzájemného apokalyptického vyvražďování.
Kurdové si celkem pokojně vládnou na svém severu, sunnitští šejkové začínají úspěšně zajištovat nejen autonomii ale i bezpečnost ve svých provinciích a šíité na jihu si také sami vládnou. Ačkoliv ústřední, dosud pramálo úspěšně si počínající vládě al-Malakiho nepodařilo dohodnout se na řadě významných, potřebných opatření, již ale plují podíly z prodeje ropy do provincií k financování poválečné rekonstrukce.
Není ovšem v zájmu amerických politiků, oponujících a většinou i opovrhujících počiny Bushovy administrativy, tento významný posun zaznamenat, pokrok veřejně připustit. Například Nancy Pelosi, mocná předsedkyně Sněmovny reprezentantů, ještě před pouhými dvěma týdny existenci tak očividné změny k lepšímu popírala.
Není ovšem žádné záruky, že pozitiva se třeba ještě zvrtnou a taktický pesimismus této sličné babičky z Kalifornie převládne.
Již kvapně se blížící nový rok 2008 důležitých voleb bude nepochybně poznamenán výsledným vývojem v Iráku, který už stál přes tři tisíce životů amerických vojáků a gigantické množství peněz. Není vyloučeno, že ona legacy Iráku zničí Bushovo místo v dějinách, tak jako Vietnam důkladně ublížil L.B. Johnsonovi.
Momentálně Bushova popularita v národě se pohybuje kolem potupně nízké hranice třiceti procent. Ještě hůř ale na tom byl Harry Truman kvůli válce v Koreji. Avšak teď, po padesáti letech, polovině století, Truman je hodnocen tuze pozitivně. Mnohé se i změnilo v Jižní Koreji: tehdy země chudičká, válkou zdecimovaná, a nyní industriální kolos, ten třináctý největší na světě.
Neoficiální stránky Oty Ulče