Nejde jen o to, že vpředvečer důležitých listopadových voleb sotva budou republikánští senátoři chtít poskytnout Obamově vládě silný volební trumf a dát jeho politice „resetu“, jejímž hlavním a jediným výdobytkem je právě tato smlouva s Ruskem, razítko úspěšnosti. Pokud Dohoda o omezení strategických jaderných zbraní nebude letos Senátem schválena, bude to paradoxně vinou jejích podporovatelů. Demokratická frakce nehodlá vyslyšet námitky svých republikánských oponentů a žádá po nich jednoduchý postoj typu „ano nebo ne“, zatímco v minulosti senátoři byli zvyklí pracovat s kondicionálem a byl jim umožňován podmíněný postoj typu „ano, když“.

Zdá se, že vládnoucí strana si nevzala poučení z minulosti, kdy strategie nátlaku nejednou skončila spektakulárním nezdarem. Tak v roce 1999 neslavně dopadla ratifikace Smlouvy o zákazu jaderných zkoušek. Demokraté tehdy hrozili zablokováním veškeré senátní činnosti, nepřistoupí-li republikáni na hlasování dle zásady „ano nebo ne“. Senátoři, kteří chtěli mít víc než dvě možnosti, nakonec smlouvu neschválili. Poučena nezdarem, zcela jinak se vládní frakce zachovala o dva roky později při ratifikaci Konvence o zákazu chemických zbraní: s těmi, kdo měli nějaké pochybnosti, stoupenci smlouvy houževnatě po mnoho měsíců pracovali, pochybnosti vyvraceli, jazyk textu tříbili tak, aby byl přijatelný pro každého a ve výsledku byla smlouva bravurně schválena.

Tato lekce byla očividně zapomenuta. Senátní kritici nového STARTU byli z procesu posuzování nadobro vyloučeni. Všichni republikánští členové Zahraničního výboru, kteří požádali o nahlédnutí do negociačních protokolů, odešli s prázdnou – jejich žádost byla zamítnuta bez uvedení důvodu. Předseda výboru John Kerry vůbec nereagoval na jejich snahu vyslechnout v Senátě řadu důležitých svědků – během 11 slyšení bylo vyslechnuto 19 expertů předvolaných podporovateli a jen 1 expert, který zastupoval názory nerozhodnutých.

Svou nechuť vyslechnout si také jiný názor, vysvětlil předseda výboru Kerry tím, že veškeré námitky svědčí jen o neinformovanosti namítajících. Vykrucování rukou nikdy nebylo nejúspěšnější metodou v situaci, kdy senátní ratifikace vyžaduje dvoutřetinovou většinu hlasů. Přitom by nebylo vůbec těžké vyvrátit rozpaky nerozhodnutých, neboť se většinou jedná o námitky, které nejdou na podstatu problému a dají se uspokojit drobnou textovou úpravou. Kupříkladu mnohé senátory zneklidňuje skutečnost, že smíšená expertní skupina, která má podle smlouvy vzniknout, by mohla přijímat závazná rozhodnutí v oblasti obranyschopnosti, jež by nevyžadovala souhlas Senátu.

Pro řešení problému by postačila zvláštní rezoluce, která by omezovala pravomoce takové expertní skupiny. Stejně tak obavy, že START II nezahrnuje některé typy ruských raket, by mohly být zmírněny zvláštní zmínkou podmiňující ratifikaci ruským závazkem zajistit mezinárodní kontrolu nad tímto arzenálem. Citlivější práce s kritiky by mohla zajistit silnou oboustrannou podporu při schvalování smlouvy. Místo toho se zdá, že hlasování bude zrcadlově odrážet poměr sil mezi frakcemi Zahraničního výboru a znemožní nakonec přijetí smlouvy Senátem ve zyblých měsících letošního roku. A přitom stačilo tak málo – dát senátorům možnost jednat podle zásady „ano, když“.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6