Reforma zdravotního systému vlády prezidenta Obamy přibližuje na principech dobrovolnosti založený americký systém zdravotnictví postátněnému systému běžnému ve většině evropských zemí. Až začnou nové zákony platit, stane se ze mě rázem zločinec. Nemám totiž zdravotní pojištění. Nechci ho mít. A nekoupím si ho, přesto že si ho můžu bez problémů dovolit. Doufám, že než mě zavřou do vězeňské cely, dovolí mi říci pár vět na vlastní obhajobu.

Chápu, že politici chtějí za každou cenu omezit počet nepojištěných. Léta slýchali, že my nepojištění jsme paraziti zdravotního systému. Říká se, že buď ruinujeme zdravotnictví tím, že užíváme služby, za které neplatíme, nebo že si nemůžeme dovolit nezbytnou zdravotní péče a zasloužíme si tedy buď lítost, nebo dokonce sociální podporu.

Možná, že pro některé nepojištěné toto platí. Ne ale pro všechny. Někteří z nás spadají do kategorie, kterou bychom mohli nazvat „odpovědně nepojištění“. Nejsme žádní černí pasažéři. Víme, že musíme za péči zaplatit, když je nám poskytnuta. A vždy za ni také platíme. Má léčba nikdy nebyla na úkor lékařů, nemocnic či daňových poplatníků a politici se mýlí, když mě považují za problém amerického zdravotnictví.

Politici se také mýlí, když si myslí, že si zasloužím politování. Jako mnoho dalších Američanů mám dostatečné úspory, takže si mohu dovolit platit zdravotní péči ze svého. (Dle šetření federálního statistického úřadu z roku 2000 má více než 18 milionů domácností úspory převyšující 250 tisíc dolarů.) Naše úspory mě i mé ženě dovolují nemít soukromé pojištění a nemít Medicare, vládní program pojištění pro důchodce (je nám oběma 70 let). Ti, kdo žádné úspory nemají, jsou zajisté v jiné situaci. Ti pravděpodobně potřebují buď pojištění, nebo podporu, nebo pomoc dobročinných organizací. Pokud si ale dokážu platit své zdravotní účty sám díky vlastním úsporám, je to podle mě neškodný a odpovědný přístup. Politici by měli takovýto přístup, kdy jednotlivec přebírá odpovědnost sám za sebe, podporovat, a ne jej kriminalizovat.

Nemít pojištění má řadu výhod. Hlavní výhodou je flexibilita. Před několika lety má žena sváděla zápas s rakovinou. Úspěšná léčba zahrnovala chirurgické zákroky a ozařovací terapii. Po pečlivém studiu moje žena odmítla další masivní ozařování, které jí doporučoval její lékař a zvolila si alternativní terapie zahrnující akupunkturu, speciální dietu, masáže a další přírodní léčebné postupy. Veškerá rozhodnutí jsme činili s cílem najít to nejlepší pro její léčbu. Nebyli jsme nikterak tlačeni k využití nepřiměřeného ozařování jen proto, že by bylo „zdarma“, ani jsme se nezřekli žádoucích postupů proto, že bychom neměli pojištění.

Další výhodou nepojištěného je nulová byrokracie. Nemusíme vyplňovat formuláře pojišťoven, nevoláme neustále své pojišťovně, abychom si ověřili, zda ten či onen výdaj je krytý, nehrajeme s pojišťovnou za tichého souhlasu lékařů hry, v nichž bychom se pokoušeli získat nad rámec pojistky nárok na proplacení věcí z kapes druhých. Když máme bolesti zad a pomohla by nám lepší matrace, tak jdeme a koupíme si ji. Neplýtváme časem, abychom se s nějakým úředníkem dohadovali, jestli je nákup matrace proti bolesti zad krytá pojištěním. Když vláda schválila novou vyhlášku o příspěvcích pojišťoven za léky na předpis, nemuseli jsme se zabývat spory o nejednoznačnost úhradové vyhlášky. Zatímco jiní důchodci trávili čas se svými právníky, aby zjistili, k jakému programu je nově výhodné se zaregistrovat, já a má žena jsme trávili čas chozením po horách.

Dobrá, nemít pojištění může mít své výhody, co když ale budu mít zdravotní problémy, jejichž léčba bude vyžadovat více, než kolik činí mé úspory? Abyste pochopili moji odpověď, představte si paralelu s nějakou jinou komoditou, třeba s bydlením. Zastávám názor, že bydlení si má platit každý ze svého. Někdo by mohl říci, že může existovat dům, který bych chtěl a který stojí více, než kolik si mohu dovolit. Čeká mě tato hrůza: Nekoupím si ho. Přizpůsobím své výdaje na bydlení svým zdrojům a pořídím si bydlení, na které mám.

Na své výdaje na zdravotní péči pohlížím stejně. Pokud je něco příliš drahé, obejdu se bez toho. Tento postoj, zřejmý a chápaný v jiných oblastech, je považován za nepřijatelný, pokud jde o zdravotní péči. Většina lidí si myslí, že každý má nárok na veškerou zdravotní péči, kterou chce či potřebuje.

Jednou věcí je deklarovat takový nárok jako politický ideál, ale úplně jiný problém je zajistit, aby takový princip fungoval. V reálném světě jsou zdroje ve zdravotnictví omezené, a tudíž veškeré přístupy ke státem financovanému bezplatnému zdravotnictví vyžadují nějakou formu přídělového systému.

V systému zdravotnictví financovaném všeobecnou daní vytváří úředníci čekací seznamy, a tudíž někteří pacienti umírají dříve, než se na ně dostane řada. Státní systémy zakazují nadstandardní léčbu a alternativní léčebné metody, které nespadají do veřejného pojištění. Aniž by to státní zdravotní systémy explicitně přiznávaly, vedou k podfinancování nemocnic a lidé žijící v iluzi bezplatného zdravotnictví často stonají v nemocnicích s mizerně placenými sestrami a zastaralým sanitárním zařízením. V komerčním pojištění je problém omezenosti zdrojů řešen pojistnými principy, omezeným krytím, výdajovými limity či spoluúčastí.

Když platíme své účty sami, je to jen jiná cesta, jak řešit problém omezených zdrojů. Pokud je léčba příliš drahá, prostě se ji rozhodnete nepodstoupit. Výhodou vlastního rozhodování o omezení péče je, že je vždy upřímné a otevřené. Obejde se bez naříkání si a stěžování si – projevů typických pro byrokratický systém.

Nestěžuji si, rozhoduji se sám

Když si budete platit své účty za zdravotní péči sami, zjistíte, že často existují společensky konstruktivnější způsoby používání volných prostředků než výdaje na zdravotní péči. Představme si případ, kdy léčba kulhání vyžaduje komplikovanou sérii operací, které stojí stovky tisíc dolarů. Pokud tyto náklady hradí druzí, spíš se rozhodnete, že léčbu chcete podstoupit. Představte si opačný případ, že si léčbu musíte platit sami ze svých úspor. To si takovou léčbu dvakrát rozmyslíte. Třeba víte o škole pro autistické děti, které můžete efektivněji věnovat peníze jako dobročinný dar. Nebo máte vnuka, který by potřeboval půjčit kapitál na rozjezd podnikání.

Taková rozhodnutí rozhodně nejsou snadná, ale je potřeba je podstupovat, abychom pokud jde o rozsah zdravotní péče, dokázali dělat rozumná rozhodnutí. Dnes takovým rozhodnutím většinou nečelíme. Skrýváme se za spletitý vládní systém či systém pojištění, který předstírá, že můžeme mít veškerou zdravotní péči, kterou chceme.

Když utrácím na svoji zdravotní péči své vlastní peníze, pomáhá mi to stanovit racionální omezení, pokud jde o výdaje na zdravotní péči, včetně nákladů na uchování vlastního života. Když politici nenutí druhé platit moji zdravotní péči a nenutí mě platit si zdravotní pojištění, dokážu udržovat své výdaje na zdravotní péči v rozumných mezích.

Můj přístup k zdravotnímu pojištění může leckomu připadat staromódní, má to být ale trestný čin, jak navrhuje prezident Obama?

Vyšlo v časopise Freeman duben 2010. James Payne je přispěvatelem časopisu Freeman vyučoval politologii na amerických univerzitách Yale, Wesleyan, Johns Hopkins a Texas A&M. Přeložil Petr Mach.

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce