Omletá, ale falešná písnička: ústavně zaručené právo na potrat

Odpusť, laskavý čtenáři, že už zase otevírám téma, které se zde probíralo před měsícem. I mně se už zajídá znovu a znovu muset vyvracet to prožluklé klišé progresivní levice, které se sem naposledy (kéž by!) hned dvakrát vnutilo v článku Jana Fingerlanda. Míním ono takzvané „ústavně zaručené právo na potrat“. 

Tato mantra všech obhájců potratu je neustálým omíláním tak vžitá, že nad jejím obsahem už nikdo ani nepřemýšlí a vydává se za axiom, za nesporný fakt, o kterém se nepochybuje. Člověk však nemusí být zrovna právník, aby prostým přečtením ústavy zjistil, že se v ní o právu na potrat vůbec nemluví. Odkud tedy ta sebevědomá rétorika o ústavně zaručeném právu?

Roku 1973 v proslaveném potratovém sporu Roe versus Wade rozhodl Nejvyšší soud USA po třináctiměsíčním projednávání, že potrat je záležitost soukromá a jako taková patří k občanským svobodám, jež podle 14. dodatku Ústavy nesmí stát omezovat. Tato právnická chytristika má však přinejmenším tři háčky.

1) Definice soukromí

O soukromí hovoří Listina základních práv a svobod jako o té oblasti života člověka, do které nikdo včetně státu nesmí bez souhlasu člověka nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ní požadovat či získávat informace. Citujme z ní relevantní pasáže:

Čl. 7 odst. 1: Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

A dále čl. 10 odst. 2: Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Všimněme si, že nedotknutelnost soukromí zde není absolutní, ale může být omezena zákonem. V takovém případě nejde pak o neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života, nýbrž o zásah zcela legální. Jestliže tedy stát Texas omezuje potraty zákonem, jedná v souladu s ústavou, i když tím zasahuje do soukromí občanů.

2) Hranice soukromí

Plod v matčině těle je potenciálním pokračovatelem rodu a dědicem obou rodičů, případně sourozenců, do rozhodování o jeho usmrcení či narození má tedy stejným právem co mluvit vedle matky přinejmenším i otec. Nejde tudíž o soukromou záležitost jedné osoby, ale nejméně dvou – matky i otce, a v jistém smyslu i celé širší rodiny. Vždyť jde o bytí a nebytí nejen něčího syna či dcery, ale eventuálně i něčího sourozence, vnuka či vnučky atd. A v ještě širším pohledu též o budoucího souseda, spoluobčana, umělce, řemeslníka, lékaře, projektanta, politika nebo prostě jen daňového poplatníka, o kterého má být národ a stát ochuzen! Existuje tedy i silný veřejný zájem na zachování počatého života – zájem, který nelze prostě ignorovat.

3) Svoboda má taky hranice

Mnoho lidí si plete svobodu se svévolí – mohu si prostě dělat, cokoli si usmyslím. To ovšem mohl leda Robinson na pustém ostrově. Jinak svoboda jednoho končí tam, kde naráží na svobodu druhých. Jakmile se na ostrově objevil Pátek, neomezená Robinsonova svoboda skončila. Stejně jako hráč fotbalu nebo řidič za volantem musí dodržovat jistá pravidla, má svoje pravidla každé lidské společenství. A čím početnější společenství, tím četnější omezení a složitější pravidla si vytváří, takže potřebuje právníky a soudy k rozhodování ve sporných případech.

Nejvyšší soud USA v případě Roe v. Wade rozhodl, že Texasem vydaný potratový zákon se příčí 14. dodatku ústavy o nepřípustném omezování osobní svobody, jelikož zasahuje do soukromí občanů. To bylo ovšem účelové zneužití ústavního dodatku jeho za vlasy přitaženým výkladem. V bodě 1 jsme si vysvětlili, že zásah do soukromí je přípustný, děje-li se zákonným způsobem. Texas a kterýkoli jiný stát má ústavní právo regulovat potraty vlastními zákony, jelikož tato oblast není ústavou vyňata z kompetence jednotlivých států a není výslovně vyhrazena Unii (dodatek 10). Rozhodnutí NS USA ve věci Roe v. Wade bylo tudíž chybné a špatně zdůvodněné – však taky trvalo více než rok ten ostudný verdikt sesmolit. 

Proti rozsudku Nejvyššího soudu už ale bohužel není odvolání, a tak se jím zastánci „pro-choice“ mohou ohánět do té doby, než ho Nejvyšší soud zruší. Nic to však nemění na tom, že do práv a svobod chráněných ústavou byla interrupce před půl stoletím vpašována falešnou argumentací na politickou objednávku a že žádné „ústavně zaručené právo na potrat“ neexistuje.